Opelichánek

Opelichánka mi dala babička, ale můj není. Už pár let řeším dilema - vrátit nebo ne? Rozum říká "Vrať ho, tobě by se taky nelíbilo, kdyby ti někdo vzal vzpomínku z dětství a dal ji bez tvého vědomí někomu jinému!". Jenže pak je tu ještě to srdce. To si mele svojí, něco jako "A ty si myslíš, že si na něj vůbec pamatuje? A co myslíš, že by s ním asi jako udělal, kdybys mu ho vrátila? Tramtadadá? Prdlajs, řekl by "Ježíši, co to je?" a hodil by ho do pelechu psovi!"

Zatím vyhrává to srdce. Opelichánek tak dál zaujímá čestné místo v naší domácnosti a poctivě dostává čest svému jménu, neboť nemám snahu ho jinak vylepšovat. Bojím se ho jakkoliv čistit, protože látka je chatrná, neb medvědovi je dobře přes padesát let a navíc je vycpaný slámou. Raději z něj tedy nadále odfukuji prach, protože nechci riskovat, že by se z milého Opelichánka stal po jedné koupeli Plešánek :).

Falešný patchwork aneb Hody hody, dejte vejce...

Tuhle říkanku asi všichni znáte a asi si říkáte, co zase blbnu, když Vánoce za sebou sotva práskly dveřmi. Inu, my tvořílkové už to tak prostě máme, obzvláště, chceme-li svými výrobky zaujmout případné vejcekoupěchtivé :). Takže jistě chápete, že kdybych se svými vajíčky přišla na trh týden před Velikonocemi, bylo by to podobné, jako přijít si na vlastní pohřeb.

Zde jsou tedy mé nejnovější velikonoční výtvory. A protože se brzy navracím do pracovního procesu, vězte, že jsou nejspíše posledními, které zde vidíte...:)

Tvoření s dětmi - Hrníčky Minecraft :)

Minulý rok našli kluci na Mikuláše ve svých balíčcích, kromě nějaké té dobroty, prázdné hrníčky. Tedy přesněji řečeno, v těch hrníčcích byly barvy na porcelán a štětce (to bych snad ani nebyla já, abych jim místo tuny čokolády nedala něco na patlání :)). No a protože nedávno nastal ten správný čas na zužitkování hrníčků - to se pozná tak, že moje žíla na spánku nebezpečně tepe, v oku i v rukách mi cuká (ano, zjednodušeně to znamená, že kluci byli dočista na zabití), vytáhla jsem hrníčky, opatrně je donesla s poslední špetkou ovládání na stůl a začali jsme tvořit. Všechno v dosahu bylo od barvy, my byli jako čuňata, ale mně to bylo vážně šumák - všichni jsme se u toho uklidnili a to je hlavní :).

Naše patlání...

Angry Birds jednohubky

Původně jsem chtěla článek okrášlit titulkem "Kdo má chuť na ptáka?", ale už mám vypozorováno, že podobné názvy jsou sice magnetem pro návštěvníky, nicméně toto lákadlo je většinou velmi krátkodobé a za pár hodin končí článek v propadlišti dějin. Zvítězilo tedy mé praktičtější a umírněnější já, což ale vůbec neznamená, že jsem se mírnila v patlání jednohubek. A protože u nás letí právě Angry Birds, trochu jsem zabrouzdala světem internetovým a inspirovala se podobnými výtvory dalších ángřích šílenců :). Lednička nestávkovala, měla na skladě všechny požadované ingredience a tak si kluci pochutnali na ptačí sváče...

Falešný patchwork - zase ta vejce...

Není to tak dávno, kdy jsem tu srdceryvně dávala tomuto typu tvoření sbohem. No jo. Jenže to by nesměla moje vajíčka vidět moje oblíbená exblogerka. Já vážně už nechtěla špendlíky ani vidět, ale Lucie byla opravdu umanutá, viz. část autentického přepisu (bez milionu smajlíků)...:)

"Jééé, Janičko, udělala bys mi takový vajíčka? Přesně takový?"

"Určitě bychom se dohodly, ale přesně takový asi ne, protože vzorkované stužky jsem kupovala náhodně ve výprodejích. Ale barevně bych se mohla pokusit."

"Určitě by se ještě podobný našly. Všecko bych zacálovala, moc je chci, víš? Já jsem si to umanula! Je to totiž hrozně krásný a veselý."

No. A bylo to. A tak jsem minulý týden zamířila do galanterie, jakože JENOM pro špendlíky. Jenže já mám podezření, že to je nějaká divná galanterie a že existuje svět "před dveřmi" a "za dveřmi". No však Alenku v říši divů jste asi viděli nebo četli, není třeba se rozepisovat. Opět mě popadla patchworková nálada (což na jednu stranu nebylo vůbec na škodu, protože tvořit "jenom na zakázku" není to pravé ořechové) a u špendlíků samozřejmě nezůstalo. Miliony stužek navinutých na kotoučích mě nechávají chladnou, neboť jsem příliš netrpělivá na "tuhle dva metry a támhle dva metry", taktéž na čekání, až kotouče paní důchodového věku sundá, stuhy odmotá, naměří, ustříhne a popíše. Pro mě je tam největším lákadlem NENÁPADNÝ košíček plný zbytkových stuh přímo u pokladny. To je vážně mor. Matěj, který tenhle obchod miluje a byl tam se mnou, si většinou nechá vysvětlit, proč to a to nemůžeme koupit. Ovšem tentokrát si postavil hlavu a odejít bez věnečku by byla tragédie hodná Shakespeara. No nevadí, však on se u nás věneček uživí, rozhodně mi stojí obětovat pár kaček, než se nechat propalovat opovržlivými pohledy okolostojících, co jsem to za matku, když nechám řvát na celé kolo své dítě "Já chci taky píchat, já chci taky píchat!" Vysvětlujte jim, že se takhle u nás říká našemu špendlíkopíchání...

Drahý můj, nemám rohlíky, za to jsem přinesla špendlíky! :)

Jak chutná tráva?

Poslední dny dostávala moje mozkovna slušně zabrat a tak po dlouhé době otevírám rubriku Dóbro dóšli, kterou jsem po půl roce probrala z hlubokého spánku...

Patřím mezi ony šťastné vyvolené, jimž nedorazil rodičovský příspěvek v době, ve které obvykle dva roky chodíval. Ne, není to pro mne likvidační jako třeba pro maminky samoživitelky nebo rodiny s nízkými příjmy, kterým důležité platby odchází v určité datum, ale nemohu říci, že mi to život nezkomplikovalo. Spíše jsem znechucená tím, jak dokáží být někteří lidé v komentářích zlí, konkrétně pod články na Novinkách (ZDE a ZDE), které se tohoto tématu týkaly. Nad tím vážně zůstává rozum stát.

Štrůdlí želvy a sendvičový kocůr

Štrůdlí želvy (vlastní novotvar :)) vznikly z náhlého tsunamího přílivu mateřské lásky, kterou způsobila svým lísáním má drobotina, která jej cíleně provozovala za účelem mého zapomenutí na jejich koniny. A já jim to ještě zbaštila... Lísání, ne ty želvy :).

Obří larvy a další bláznivé experimenty

Říká se, že štěstí přeje připraveným. V mém případě si však troufám tvrdit, že je štěstí slepé jako já tenkrát, když jsem si protřela oči rukama, které jsem předtím hodiny máchala v cibuli a pálivých paprikách.

Včera jsem si k obědu naplánovala pizzu, protože poměr takřka nulové vynaložené úsilí versus výsledek ve formě slastně se olizujících strávníků v kombinaci s mým nafoukaným "To jsem to s nima zase dneska skoulela" byl více než lákavý. A když už budu v tom patlání, zkusím i ty rohlíčky, o kterých psala Kerria, napadlo mě. Jedno těsto nebo dvě, to je fuk. Fuk to sice bylo, ovšem to, že mi na pizzu chyběla důležitá ingredience - kečup, už mi fuk nebylo. Tohle zjištění mě opravdu hodně rozladilo, byla jsem si tak jistá! Už ráno jsem si slíbila, že ven do toho hnusavce nevystrčím čumák ani za nic a náhradní varianta poledního jídla, vzhledem k plačící ledničce, nepřicházela v úvahu. Naštěstí, kromě lednice, plakala už týden i rajčata, která kdyby mohla mluvit, poslala by na mně přinejmenším hygienu. Což jsem nemohla v žádném případě dopustit (co kdyby se náhodou mluvit naučila) a tak mě napadlo udělat z nich domácí kečup a navždy je umlčet. Tento experiment se mi vryl hluboko do paměti a budu ho tam mít nejspíše nadosmrti. Za prvé - poměr vynaložené úsilí kontra výsledek už tak lákavý nebyl a za druhé - díky třičtvrtě litru kečupu a snaze mého batolete mi mermomocí pomáhat to v kuchyni vypadalo stejně, jako by mi tam někdo vyvrhnul divočáka. Ale víte co? Kdybych měla místo, kde lahvičky s kečupem skladovat, v létě bych do toho klidně šla v masivním měřítku znova a bylo by mi jedno, že bych u toho vypadala třeba jako hraběnka Báthory, co právě vylezla ze své lázně. Takovou dobrotu alias "žraso", jak se u nás teď s oblibou říká, jsem totiž už dlouho nejedla...

Mezitím, co kečup chladl, jsem si zadělávala těsta. Kerriiny rohlíčky mě velmi zaujaly, protože se u nás brzy chystá veliká sláva a já bych ráda připravila něco neokoukaného a neojedeného. A tak jsem se do nich směle pustila, recept na ně najdete ZDE, já je dělala na zkoušku z poloviční dávky, ale stejné množství, čili byly menší a ještě jsem je plnila šunkou a sýrem, takové rohlíkodvouhubky :). To bych ale nebyla já, kdybych zase něco nepotento... Válím, řežu, plním, motám a pořád se mi to nějak nezdá. To přeci nejsou žádné rohlíčky, vždyť to vypadá jako obří larvy nějakého obludného tropického brouka!? No, tak to bude asi tím, že to motáš od špičky k širší straně a ne obráceně. Ty jsi ale šikulka, dobře, že jsi na to přišla těsně před koncem...

Kam zmizel Santa?

Patříte k těm, kteří na něj

zase marně čekali?

To bude tím, že jsme vám ho,

moji milí, sežrali...

Mimochodem, věděl jste někdo, že Santa byl, jak to jen říct a neurazit... přičmoudlý? No nevadí, i tak chutnal :).

Domácí zmrzlina

Týden před Štědrým dnem jsem důrazně kladla na srdce mojí mamince, která u nás měla vánoční svátky strávit, aby zásadně nic nevozila, že tu bude všeho opravdu dost.

"No ale to přece nejde, alespoň něco!"

"Tak víš co? Přivez pár oříšků a trochu ovoce, třeba nějakýho exota, ale nic víc, jasný?!"

Maminka opět dostála své přezdívce "Pojízdná prodejna" a přijela s kufrem... A protože jsme pod stromečkem našli zmrzlinovač a ovoce bylo jako pro školní jídelnu, udělala jsem svojí první exotickou zmrzlinu. Potřebovala jsem na ní:

400 gramů ovoce

200 ml 31% šlehačky

200 ml smetanového bílého jogurtu

120 g cukru (každý si může ubrat nebo přidat dle chuti či sladkosti ovoce)

Nejprve jsem rozmixovala ovoce a směs propasírovala přes síto. K ovocné hmotě jsem přidala šlehačku, jogurt a cukr, promíchala, přelila do zmrzlinovače a zapnula dle návodu. Po půl hodině byla nadýchaná zmrzlina na světě :).

Autozadek

V létě, při cestě z Petřína,

svádět chtěla mě mašina,

zadeček na mě špulila,

k tomu se divně culila...

"Děvče, jsi krapet ojetá

a možná trochu popleta,

mě víc, než holky okatý,

berou spíš chlapi svalnatý!"

"Pardon, voči moc neslouží

dík soli v zimě, vod louží.

Jsem jenom blbá reklama

s vypuštěnýma gumama...

Já tady na svou půlkáru

zvu kolemjdoucí do báru,

mý vočiska jsou majáky

pro štamgasty a pijáky...

Tak jednu na mě, paninko!

A usmějte se malinko,

nemusíte se o mě bát.

Přijďte se zjara podívat!"

Vánoční tvoření s dětmi - Píchání pomerančů

Na Štědrý den jsem se snažila dětem i nám, dospělákům, zpestřit čekání na zacinkání zvonečku všemi možnými způsoby. Kromě vánočních zvyků, o kterých jsem psala v minulém článku, jsem letos naplánovala i píchání do pomerančů (ne, opravdu se nejedná o žádný vúdú rituál :-)). Letos jsem neponechala nic náhodě, podmínky k tvoření jsem vyšperkovala k dokonalosti a tak když jsem shledala, že by to už zase "něco chtělo", začaly se během chvilky na stole objevovat misky s gumovými medvídky, pěnovými a ovocnými bonbony, rozinkami a voňavým hřebíčkem. Pravda, část materiálu záhadně zmizela ještě před samotným začátkem tvoření a část ho zmizela v jeho průběhu, ale pořád zbylo dostatečné množství na to, abychom se patřičně vyřádili. Výtvory papírkově komentoval náš devítiletý... :)

Babička tiše a nenápadně kutila až vykutila... BABI(Y) PANKÁČE. S cígem, jak jinak :).

Cesta do Pekla aneb tradiční vánoční zvyky

Po Štědrém večeru jsem díky tradičním vánočním zvykům měla v tom, co mě a mojí rodinu čeká, pěkný guláš. Ovšem zvrat nastal v průběhu upravování fotoobrázků, kdy jsem pomalu, ale jistě, začínala získávat docela jasnou představu, jak děsivě bude následující rok probíhat :).

Jako první přišlo na řadu lití olova - musím uznat, že jsme se u toho hodně pobavili, obzvláště při zkoumání výsledných tvarů, protože každý viděl ve finální podobě něco jiného. Díky praktickému balení prodávanému v knihkupectví je manipulace jednoduchá, i přes kilometrový návod srozumitelná a jako bonus je obsah krabičky téměř nezničitelný, protože hotové odlitky můžete zase roztavit a použít na odlévání příší rok. Další tradicí, kterou jsme dodrželi, bylo pouštění ořechových skořápek v míse s vodou a nezapomněli jsme ani na krájení jablíčka. Z těchto všech ingrediencí nakonec vznikla tato podivuhodná slátanina:

Můj olověný odlitek mi velmi zřetelně dává najevo, že vycestuji do Pekla, kam si mě odnese epes rádes jednoruký čertisko...