Ještěd

Stejně, jako mají Japonci přání vystoupat jednou za život na posvátnou horu Fudži (nebo také Fudži-san, jak jí láskyplně a s úctou nazývají), tak i lidé z Libereckého kraje mají podobnou, i když mnohem snadnější metu - vrchol Ještědu. Jako malé nás se sestrou maminka tahala pěšky na Ještěd během borůvkové sezóny častěji, než mi bylo milé, a já tyhle výlety, které končily těsně před vrcholem v houští borůvčí, z hloubi duše nenáviděla. Letos jsem svou upřímnou a nefalšovanou averzi pokořila a horu si po téměř třech desítkách let znovu vyšlápla. A poprvé v životě úplně jinou trasou, než po které nás vláčela maminka. Upřímně... Zlatá mámina cesta!!! Ne, nepřehrávám, a ano, ty tři vykřičníky jsou tam zcela správně. Jenom pitomec, jako já, by mezi proslulými suťovými rozlehlými poli na svahu Ještědu čekal upravenou lesní cestičku. Korunu tomu nasadila moje maminka, která při mém následném vyprávění o šokujících podmínkách suše prohodila, že tamtudy chodila i v zimě, když "cestu" pokrýval led a sníh. V tu chvíli jsem se propadla hanbou až někam k zemskému jádru a zařekla se, že už před ní frfňat nebudu. Nikdy.

I přes to všechno ale stál výlet za to. Jen musím smutně konstatovat, že za těch téměř čtrnáct let, co jsem se na Ještěd naposledy vyvezla lanovkou, se tam toho příliš mnoho nezměnilo. Upřímně, ono se tam toho moc nezměnilo od roku 1973, kdy byl vysílač a hotel v jednom uveden do provozu. A i když se po pádu lanovky v roce 2021 dostanete nahoru jen pěšky nebo autem či autobusem k záchytnému parkovišti, příliv turistů zůstal stejný. A je to sakra znát. Ještěd má nejlepší léta za sebou a jediné, co by teď potřeboval, je obří finanční injekce. V roce 2020 se mluvilo o půl miliardě, to bylo ale ještě před nárůstem cen, který je dnes u stavebních prací téměř 24%, u materiálu dokonce přes 35%. Bídně přebídně je na tom futuristická dominanta kraje, díky které už z dálky neomylně poznáte, že se blížíte k domovu. A při tom je v té stavbě tak ohromný potenciál...

"Cesta"

Telátka

Za mou téměř čtrnáctiletou blogovou kariéru bych články se zvířecí tématikou napočítala na prstech jedné ruky. S odhozením plínek druhorozeného jsem toto téma považovala za ukončené, jenže to by si švagr nesměl pořídit pět měsíčních telátek a já se o nich nesměla zmínit před klienty. Jejich nezřízené nadšení jsem se snažila zkrotit tím, že jsem jim slíbila, že až tam pojedu, udělám fotodokumentaci a vše si pak společně prohlédneme při videoprojekci. Tím to mělo skončit. Nicméně telátka byla tak neskutečně roztomilá, že jsem se tady rozhodla téma zvířátek, plíny neplíny, zase otevřít. A i když na celém blogu najdete jen jednu mojí prehistorickou podobiznu z kadibudky, pro tentokrát udělám ve svém striktním přístupu výjimku, protože o výjev "když tele krmí telata" vás opravdu nemůžu ochudit :).

Návštěvu jsem absolvovala zrovna v době krmení, na což mě má drahá sestra telefonem dopředu upozornila, přičemž nezapomněla dodat "A jestli chceš krmit taky, vem si na sebe nějaký starý hadry". Už to mi mělo být podezřelé, ale co už, vidina maličkých telátek byla lákavá a mozek zatemňující. Realita? No..., asi takhle... Nakrmit tele (byť roztomilé) dvoulitrovou lahví, kterou musíte držet oběma rukama, když máte za zadkem (na břiše, pod rukama, mezi nohama) další čtyři hladová, je docela fuška. Přiznávám, že jsem si skutečně chvíli připadala jako tele. I přes pomoc těch, kteří zrovna nekrmili (připravit jednu láhev chvíli trvá a dělali jsme jich deset), a kteří se snažili ode mě odlákat malé hladovce tím, že jim nabídli své prsty místo dudlíků lahve (na jedné fotce je tento výjev zachycen :)), jsem po krmení odcházela oslintaná tak, že bych si z fleku mohla střihnout roli oslizlého kokonu v hororu o mimozemských vetřelcích.

Bylo to opravdu krásné odpoledne plné nezapomenutelných zážitků. Obzvláště pro sedačku v manželově autě, kde možná ještě dnes najdete sliz, protože městská fiflena sice dodržela instrukce o starých hadrech, ale už jí nenapadlo vzít si věci na převlečení :). 

Nevzdělanci

V roce 2015 byl v Jablonci srovnán se zemí obchodní dům Jabloň, který tam stál něco málo přes čtyřicet let. Téměř přesně před sedmi lety bylo na jeho místě otevřeno obchodní centrum Central, kterému někteří místní nemohou přijít na jméno a raději si zlomí nohu, než aby tam vkročili. Nostalgicky vzpomínají na obchod, který patřil v době svého otevření k jedněm z největších v severočeském kraji, a nadávají na monstrum, které místo toho vzniklo. Mně osobně centrum nijak zvlášť nevadí, protože původní Jabloň taky nebyla kdovíjaká kráska, i když velký kaštan, který musel stavbě ustoupit, v mém srdci pořád své místo má. Nemám ráda běhání po obchodech, s povděkem tak kvituji, že mám vše na jednom místě a že můj choť už nemusí hrát bojovku "kde zaparkovat", protože centrum skrývá i garáže, které vytrhly trn z paty mnohým návštěvníkům města. Nejvíce se mi ale na Centralu líbí prostory sloužící k různým výstavám, které se často obměňují. A já bych vám jednu z nich, jejímiž autory jsou "Nevzdělanci", chtěla představit. 

Nevzdělanci je spolek neakademických malířů, jehož členové, krom svých vlastních děl, malují i obrazy společné, které ve výsledku tvoří fascinující směs desítek drobných detailů a mnoha zátiší v jednom. Trvá i týden, než podobný velkoformátový obraz spatří světlo světa. Jeho vznik je zprostředkováván živým vysíláním nebo je malován živě přímo mezi diváky, v obou případech od nich vzejde mnoho nápadů na zaplnění plátna. Autoři styl pojmenovali "Procesismus" a mě osobně tak zaujal, že jsem se na výstavu několikrát vrátila.

Ke každému obrazu přidávám koláž z detailů, které mě něčím zaujaly, je jich ale jen zlomek z celého díla, například jen u obrazu níže jsem napočítala více než 80 různě rozmístěných postaviček... :)

"Noční"

Problém s vejci vyřešen!

"Drahý, v lednici jsem ti označila krabičku, ze který si můžeš brát vajíčka. Aby zase nebyly načatý tři obaly..."

"A poznám to?"

"Musel bys bejt slepej, kdyby ne!" 

Čajítkový vrah

 Čajové dýchánky se svou paní,

užívali jsme si v době ranní.

Dokonale sladěný náš vztah byl,

teď vím už, v jak velkém bludu jsem žil...

To si tak lebedím ve své póze,

mysl má pluje v čajové próze.

V tom "žbluňk!" Najednou na dně zevluju.

Drzost! Já že prý blbě louhuju?!?

Přes okraj násilím mě shodila, 

ta mrcha se u toho bavila!

Pchá! Překrutou smrtí však nezhynu,

páč v hlavě mám vzduchovou bublinu!

(P.S: neposlouchejte ho, je to herečka. Vždyť se u toho směje :)).

(P.S2: Kdo by si chtěl připomenout doby našeho pohodového vztahu, může tak učinit u básně Společník:)).

Vítejte v Naardenu...

...vodní pevnosti ve tvaru hvězdy plné valů, hradeb, vodních příkopů, zeleně a voňavých a sladkých ostružin, ve městě, jehož centrum přejdete šnečím tempem z jednoho konce na druhý za patnáct minut (my si procházku po městě značně prodloužili tím, že jsme ho poctivě celé obešli po hvězdicovitých valech), a ve kterém je v Nizozemí největší koncentrace českých turistů v poměru k ostatním národnostem. Naarden je totiž místo posledního odpočinku Jana Amose Komenského, kterému zde bylo zřízeno skutečně důstojné pietní místo včetně překrásného muzea a mauzolea věnovaných nejen tomuto učiteli národů, ale i českým dějinám. Být Čechem, být v Nizozemí a nezavítat na tato místa, je jako jíst svíčkovou bez omáčky. A bez knedlíků :).

Jiřinko, díky ti za báječný tip na výlet, jen málo míst na mě zapůsobilo tak, jako právě Naarden :).

Jediná fotografie (zdroj obrázku) v článku, která není autorská (fakt nebylo v mých lidských silách přesně takovou pořídit :)) , ale zcela jistě sem patří. Pokud se vám zdá tento tvar povědomý, nemýlíte se, Naarden totiž najdete na naší dvousetkorunové bankovce :).

Nechutný Hannover

Nikdy jsem nechápala, proč se o Německu říká, že by mělo být jen tranzitní zemí, skrz kterou projedete a nikde nezastavujete. Pochopila jsem to velice rychle ve chvíli, kdy jsem potřebovala nutně čůrat, a my v této zemi zastavili na odpočívadle. Nikdy jsem se nepovažovala za dámičku a jsem ochotná slevit z kdejakého komfortu, ale navštívit WC u dálnice v západním Německu je hazard se zdravím, ne-li rovnou se životem. Vidina další zastávky v Hannoveru v "Mekáči", kde by snad díky civilizaci mohly mít záchody alespoň nějakou úroveň, byla od pravdy stejně daleko, jako je to od nás k nejbližší obydlené planetě. Jakože hodně. Jestli existuje v Německu odpornější a smradlavější centrum města, než je to v Hannoveru, sem s ním. Početná muslimská komunita, kterou před lety Německo přivítalo s otevřenou náručí a se kterou si evidentně neví rady, určuje ráz země po svém. Bohužel k jeho obrovské škodě - městu dominuje všudypřítomný zápach a spousta smetí, pod kterým se skrývají dokonce i historické památky. Smutný pohled, který zcela zadupal do země kdysi dávno uctívanou vizi "Západního Německa". Jedinou památkou, kterou mi bylo líto minout, byly ruiny kaple Svatého Mikuláše, vyfotit ji zcela bez odpadků se mi ale nepodařilo. 

Kaple Svatého Mikuláše z roku 1352, která byla těžce poškozena při bombardování Hannoveru v roce 1943. V těsné blízkosti se nachází Starý hřbitov Svatého Mikuláše ze stejného období.

Amsterdamské bizarnosti...

...podivuhodnosti a zajímavosti, aneb malé obludárium toho, co se jinam nevešlo. Beze slov, jen tak :).

Smajlík

Když vám vejce i přes očividnou slotu venku budou tvrdit, že je vlastně docela krásnej den :).

Čekárna u gynekologa

 

Návštěva gynekologa není zrovna zážitek, na který bych se kdovíjak těšila a ze kterého bych vrněla blahem. No, možná to tak některé dámy i mají :), ale jsem si naprosto jistá, že drtivá většina žen je na tom úplně stejně jako já a že děkují vesmíru za to, že se prevence koná jen jednou za rok. Je pravda, že v mém případě se samotná návštěva většinou přežít dá, pan primář je milý a zábavný člověk, u mě je spíš problém se k ní vůbec dokopat. Letos mi to trvalo jen tři měsíce a návštěva to byla vskutku výživná. Vedro k zalknutí v čekárně bez oken, rouška, která přestala svou funkci plnit po dvou minutách s tím, že se mi přilepila na orosený obličej, z hygienických důvodů absence běžně dostupné vody a kelímků... Nic z toho mě ale nedokázalo rozladit, protože výzdoba čekárny mě pokaždé spolehlivě přivede na jiné myšlenky. Někoho pobaví, někoho pohorší, někoho provokuje a někdo nevěří svým očím. V každém případě, některé obrázky, třeba ty s erotickým až vulgárním nádechem, by člověk u gynekologa opravdu nečekal :). 

Svolení k focení jsem od prima sestřičky dostala, i když fotit v blbém světle zasklené obrázky mobilem není kdovíjaké terno. Autor nečitelný, podle čárky na konci to tipuji na autorku. Většina obrázků s erotickým nádechem je pojmenována, ostatní jsou bez názvu.

Edit 12.10.2020 - Díky komentáři níže jsem se dozvěděla, že onou autorkou je grafička Zdenka Hušková z Jablonce nad Nisou, více informací najdou případní zájemci ZDE :).

"Siréna"

Není čočka jako čočka!

Čočku a pokrmy z ní u nás doma moc často neuvidíte. Zaprvé proto, že to není jídlo, které bych musela mít nutně na talíři každý týden a zadruhé proto, že čočka a hromada smažené cibulky, bez které si jí nedokážu představit, je pro vnitřnosti a okolí, kulantně řečeno, vražednou explozivní kombinací. A když si k tomu během dne dá drobotina banány a manžel protein na cvičení, stačí škrtnout zápalkou a... No nic, chtěla jsem jen psát o tom, že s čočkou může být nečekaně i sranda. A nemyslím tím výše uvedené komplikace, ale třeba takové čištění nádobí od hrubších nečistot před vložením do myčky. To se vám pak může, jako mně při otírání vařečky, stát třeba tohle...:)

Rajčatové srdce... Nebo ne?

Na počátku všeho bylo rajče. Tedy, ono to nebylo tak úplně obyčejné rajče, bylo to rajče velice neobvyklého tvaru...

Jarní prázdniny

Letošní jarní prázdniny, kdy si tradičně bereme s manželem dovolenou, abychom s dětmi někam utekli, se jako na potvoru trefily do období, kdy v naší zemi pomalu propukalo koronavirové šílenství. A protože to byl hodně pozvolný rozjezd, nic netušíc jsme, podle plánu, odjeli za rodinou na klidnou Vysočinu. Tento útěk nás v mnohém obohatil a myslím, že na něj hned tak nezapomeneme. I když takhle zpětně si troufám říct, že na něj nezapomeneme nikdy :D. Je to asi takové, jako když se vás někdo zeptá, co jste dělali 11. září 2001, jen s tím rozdílem, že tady se bude ptát na to, co jste dělali, když vláda zakázala dětem chodit do školy.

Ačkoliv jsem si myslela, že víc už naše rodina být stmelená nemůže, dovolená to dokázala. Místo objednaného loftového dvoupokoje, kde by měl každý své soukromí, jsme v hotelu vyfasovali pokoj velikosti standardní ložnice se čtyřmi na sebe nalepenými postelemi, protože žádný takový pokoj tam prostě neexistuje. Také jsme se vrátili do dětských let, protože pobyt byl ukázkovým návratem do období socialismu, tedy s výjimkou televize, neboť i ta černobílá z dob mého dětství tu nefunkční malou bedýnku v našem pokoji směle strčila do kapsy. Ani kdybyste chtěli takové retro naaranžovat, tak se vám to nepovede! Poznali jsme nové lidi (na snídani dva Číňany v rouškách) a nové lidové zvyky, obzvláště mě fascinoval ten havlíčkobrodský, kdy se džus ředí vodou. I když to není tak docela přesné, protože voda se tu ředí džusem, původ místní tradice si budu muset hlouběji nastudovat. Recenzi na ubytování si majitel hotelu asi nevytiskne a ani nikde nevystaví. Myslím si, že je to veliká škoda, byla psaná se skutečným zapálením a láskou :). 

Ale aby to nevypadalo, že jsme si to neužili, to zase ne! V restauraci jsme měli vynikající svíčkovou, vzpomínám na ní ještě dnes, protože to bylo zrovna poslední den, co byly restaurace otevřené. Taky jsme absolvovali několik milých povinností ve formě návštěv rodinných příslušníků a ty měly úžasné skóre, ruku mi z obav před koronavirem nechtěl podat pouze jeden člověk, ale i ten se nakonec nechal zlomit. No a procházka parkem v Humpolci, ta byla přímo balzámem na duši... :)

Kluci z fíkusu

Ty nejneobyčejnější záběry, a nemyslím tím kvalitou, ale zachyceným obsahem, se mi téměř vždy povedou naprostou náhodou a při těch úplně nejobyčejnějších činnostech. Třeba při takovém přesazování všech mých sedmi pokojových květin :). Jednou z nich je i fikus, který už pár let obývají dva korálkoví kluci, a protože součástí přesazování je i očista (rozuměj květin, ne kluků :)). museli ti dva, chtě nechtě, dolů. Toho, jak jsem je položila, jsem si všimla až tehdy, když jsem seděla na zemi a hrabala se v hlíně. Skoro, jako bych viděla u pusy jednoho z nich komiksovou bublinu a v ní nějaký srdcervoucí nápis :).

Poťouchlá kuchyně

Moje kuchyň je záškodnická, lstivá a záludná duše, která má ale dobré srdce a krásnou atmosféru a tak jí ty její škodolibosti ráda odpouštím. Od aférky se světlem u kuchyňské linky jsem měla, až na pár poschovávaných věcí, pokoj, ale poslední dobou se kuchyň ozývá vcelku pravidelně. Myslela jsem, že špatně umytou vařečku, které v úsměvu uvízlo kolínko, díky němuž vypadala jako jednozubka, nemůže nic překonat. Ale můj vařečkový voják jí sekunduje vcelku zdatně. To je totiž tak, když uklízíte nádobí potmě... :)

Ať vám dupou králíci!

Moji milí blogoví přátelé a návštěvníci,

pravidelní či zbloudilí, staří či mladí, tímto letošním posledním článkem se s vámi pro tento rok loučím. Přeji vám krásné a klidné svátky vánoční a v novém roce pohodu, štěstí, milé lidi kolem sebe a hlavně hodně zdraví, zdraví a ještě jednou zdraví a to jak tělesné, tak i duševní. Mí věkoví souputníci a starší vědí, mladší možná tuší, ale jednou zcela jistě pochopí také.

Naviděnou v novém roce a ať vám dupou králíci!

Vaše Janinka :)

Krysí návštěvník

To si vám jdu takhle jednou domů, stojím na posledním schodu a lapám po dechu. Nikoliv ale tím, že jsem obtěžkaná taškami právě vystoupala 64 schodů, ale proto, že zírám na krysu. Obrovskou černou krysu schoulenou v rohu u sousedovic dveří. Teď už se tomu směji, ale věřte mi, že únava a brýle v ne zrovna top stavu po celodenním používání vytvořily v mé mysli dokonalou iluzi živého krysího návštěvníka :).

Když je mi zima...

...natáhnu teplé ponožky, rolák vyhrnu k nosu, zabalím se do deky a vyštrachám letní fotky, kdy jen pohled na ně zahřeje (no, možná za to tak trochu můžou i ty ponožky, rolák a deka :)). Když je mi vedro, je tomu logicky naopak. A protože se mi pár obrázků za zimu nastřádalo a do žádného jiného článku se samostatně nehodily, a taky proto, že je dnes vážně vedro, pojďte se ochladit se mnou... 

Hravě, špinavě :)

Na sluneční vlně

Jsem fotografický...

...laik, který vás co nejuctivěji požádá, abyste na něj nemluvili mongolsky, když se mu snažíte vysvětlovat taje expozice či kompozice a který vám na dotaz "Co je to ISO?" nadšeně odpoví, že přeci vesmírná observatoř.

...barbar, který sice ví, že to hvězdářské dělo v ložnici má objektiv 130mm, zato vůbec netuší, jaký průměr má jeho fotoaparát, dá-li se tomu nemocňátku tak ještě vůbec říkat.

...diletant, který si i přesto nastudoval pravidla focení a osvědčené rady, ze kterých ho velice zaujala jedna - vyhněte se profláklým tématům, jako je třeba kýčovitý východ či západ slunce.

A zrovna ne! Jsem totiž taky amatér, kterého často překvapí, proč je výsledné foto naprosto barevně odlišné od toho, co vidělo skrz objektiv jeho oko. A když se mu konečně podaří zachytit to, co skutečně viděl, má si to jako nechat pro sebe? Ani nápad! :)

Světlohrátky

To vám takhle jednou po ránu vykouklo zpoza hor sluníčko a v cestě mu zrovna stály dvě plastové lahve, skleněná deska stolu a vařečka. Inspirace jako vyšitá, tomu prostě nešlo odolat...:)