...aneb anděl sem, anděl tam, anděl kam se podívám.
Po téměř třiadvaceti letech u jednoho zaměstnavatele jsem jednoho květnového pracovního dne (který už jsem nikdy nechtěla zažít) po pečlivé a zralé úvaze (která trvala asi pět minut) poslechla intuici a hlas srdce (páč rozum se zrovna někde flákal) a rozhodla se vystoupit z komfortní zóny, ve které jsem měla jistotu stálého zaměstnání, slušného finančního ohodnocení a zaměstnaneckých benefitů v dnešní době vskutku nezanedbatelných. Během týdne jsem stihla napsat životopis, absolvovat pohovor, zkušební stáž a nakonec i dát výpověď. Že mé rozhodnutí nemělo s rozumem nic společného dokazuje fakt, že výběrové řízení jsem vyhrála až poté :). Odklon od mé původní profese byl obrovský a přede mnou stála výzva tak veliká, že dohlédnout jejího konce se v tu chvíli zdálo téměř nemožné. Po počáteční euforii a obrovské úlevě se mi hlavou rozeznělo "ty vole, co jsi to udělala?", duši mi obsadil smutek, že po tolika letech opustím své kolegy, a pochyby, jestli jsem ty kořeny, které jsem měla ve firmě prorostlé až někam do sklepa, nevyrvala bezhlavě a uspěchaně (což mi teď v kontextu s těmi třiadvaceti odpracovanými lety zní vlastně docela divně :)). Jak ale tyto emoce rychle přišly, stejně tak rychle i odešly, aby je vystřídalo nadšení, že v mém životě začne něco nového, hrdost, že jsem našla odvahu vyskočit z rozjetého vlaku a radost, že se mi to povedlo, protože co si budeme povídat, šance, že si při takovém vyskakování rozbijete hubu, je poměrně veliká :). Naštěstí jsem dopadla do měkkého, a tak se ve své nové profesi věnuji tvůrčí činnosti a práci se starými a těžce nemocnými lidmi, kdy se snažím naplnit jejich poslední měsíce a roky života radostí, úsměvem a vlídným slovem. Drtivá většina mých klientů se potýká s demencí různého typu a stadia, a tak se pro mě tahle velká výzva stala výzvou ještě větší. Vždy jsem považovala za zázrak, když v mém okolí někdo našel práci snů - když mu dávala smysl, bavila ho, naplňovala, když v ní mohl provozovat své koníčky a ještě za to dostal zaplaceno. Rockefeller ze mě asi nebude, ale i tak mohu po několika měsících směle napsat, že přesně tohle se mi stalo.
A cože s tím vším mají společného andělé? Na odbočky od tématu bývám expert, ale na rozdíl od Abrahama Jerebiáše, tatínka Homera Simpsona, jehož příběhy nikam nevedou, tahle maxi odbočka přeci jen souvislost trochu má. Před rozloučením s kolegy jsem přemýšlela, jakým stylem to pojmout. A protože to bylo během parného léta, rozhodla jsem se vynechat tradiční žranici, zavrhla chlebíčky i dorty a rozhodla se pro formu osobnější. A tak vznikla ona avizovaná andělská armáda, která sice nenaplnila bříška a nepohladila chuťové buňky, za to ale tajně doufám, že pohladila duši a zanechala dojem trvalejšího rázu.
Bylo jich asi 80... :)