"Ááááááááá! Áááááááááááááááá! Ááááááááááááááááááááááááááááááááá!!!"
Tak, už je mi mnohem lépe. Ne, není to ještě úplně ono.
"Ááááááááááááááááááááááááááááááááá!!!"
Musím se z toho minulého týdne vypsat (taky vyspat, ale to až jindy), snad se proto na mě nebudete zlobit, a kdyby přeci jen, klidně mi to omlaťte o mou virtuální hlavu svými komentáři. Vím moc dobře, že miliardy lidí jsou na tom hůř než já.
Až do úterý jsem si myslela, že když si vsadím Sportku na dvacet (ano, čtete dobře, dvacet ) losování dopředu a uložím si tikety do obálky, kterou budu mít v šuplíku, že bude v bezpečí. Ó ano, byla by. Kdyby ta obálka patřila někomu jinému a ne mně, trdlu ze všech trdel na světě nejtrdlovatějšímu. Já si tu (tak náramně opečovávanou) obálku po zkontrolování výsledků položila na stůl, zaházela došlou poštou a letáky a... vyhodila do tašky s papírem. A tu tašku ještě ten den odnesla do kontejneru, který ještě ten den odvezli. Proč, pro Boha, proč jsem to vůbec dělala, když normálně vynášení tříděného odpadu oddaluji, dokud tašky nepraskají ve švech a dokud o ně doma nezakopávám?
V pátek večer byl mrňousek nějaký divný a tak jsem si nastavila na každou hodinu budík a měřila mu teplotu. Moje tušení se naplnilo, během hodiny měl 39,7, myslela jsem, že umřu strachy. Hodně tomu pomohla i smutná událost z minulého týdne, kdy ani ne roční dítko z naší oblasti prohrálo boj s meningokokem. Celou noc jsem mu horečku snižovala, povedlo se to ale jen o stupínek. Ráno jsem jeli na pohotovost, tam mu zjistili zánět ouška a tak ho píchli a poslali nás domů, prý by se to mělo během pár hodin zlepšit. Houby s octem, blá blá blá. Odvolala jsem tedy svojí účast na oslavě tchyniných narozenin a v neděli tam šel manžel s prvňáčkem sám.
Mezitím, co byli kluci slavit, jsem naházela prádlo do pračky. Bílé prádlo. A ještě jednou, bílé prádlo. Žádné jiné, které by mohlo obarvit bílou, tam, dle mého, nebylo. To bylo překvapení, když jsem po doprání začala z bubnu tahat růžové plínky, růžové dětské oblečení, růžové ponožky. Až zrak přecházel nad tou škálou všemožných odstínů od světle růžové po tmavou, případně růžovou mramorovanou. Znechuceně jsem prádlo naházela do pračky zpět a dnes si půjdu koupit odbarvovač.
Dnes jsme jeli do nemocnice znovu. Ráno totiž cipísek vypadal jako hodně zanedbávané dítě - teklo mu z ouška a horečku doplňovala krvavá očka slepená hnisem a u nosu rozmázlá hnusná zelená nudle. Ouško mu píchali znova, nasadili antibiotika a spoustu kapek. Teď spí. Na to, že jsem od pátečního rána naspala asi osm hodin, z toho nejdelší nepřerušovaný spánek trval půl hodiny, jsem docela v pohodě.
Tak se tu zatím mějte pěkně, kdybych náhodou nestíhala číst nebo komentovat vaše články, snad mi odpustíte. Já si jdu zatím hrát na sadistického zápasníka, neboť právě tak si připadám, když musím tomu drobečkovi pětkrát denně čistit ouška peroxidem, kapat ušní, nosní a oční kapky, cpát ho antibiotiky a milionkrát denně utírat sajrajt z očí, uší a nosu. Vše výše uvedené jsem v jeden okamžik, který trval půl hodiny absolvovala ráno, dopoledne a v poledne. No děkuji pěkně... Docela se divím, že se mě to dítě ještě nebojí a světe, div se, dokonce ke mně vztahuje ručičky!
Jo, a sázkové tiketky mám doma už nové a celkem rychle jsem se se ztrátou těch starých smířila, jen jsem musela doma cíleně trochu ponížit částku, o kterou jsem přišla. To abych nevypadala jako velký idiot, ale jako menší idiot .