Demence na zkoušku

Když jsem psala článek o babiččině demenci, zmínila jsem se o semináři Demence - virtuální realita. Jak už název napovídá, byla do semináře zakomponována i virtuální realita, čímž se stal naprosto unikátním počinem v našich končinách. Program byl vyvinut odborníky z Austrálie a jeho autorem je asociace Dementia Australia. Na základě požadavků české Asociace poskytovatelů sociálních služeb (APSS) byla australská verze včetně doplňkového materiálu přeložena do českého jazyka a jako první v Evropě začala APSS tento program nabízet. Zažila jsem již hodně školení a seminářů, ale tenhle byl všelicos, jen ne nudný...

Nasazuji si brýle a rázem je ze mě Edie, kterému nedávno diagnostikovali demenci. Jsem ve svém domě v ložnici, je 2:59 a já se probudil, protože potřebuju čůrat. Moje žena Marci, která leží vedle mě, je nevrlá, že jdu tu noc už poněkolikáté. Vstanu z postele, ale dojít si na záchod se ukáže jako noční můra. Děsí mě vítr, který venku ohýbá větve stromů a jejichž stíny připomínají postavy, které se chtějí vloupat do mého domu. Vylekalo mě strašidelné odbíjení velkých hodin, zvuky jsou zastřené a zní spíše jako dunící ozvěna. Cestou několikrát zabloudím, narážím do věcí a na vzorkovaném koberci na zemi vidím spoustu rychle pohybujících se brouků. Nepořádek na zemi mě mate a jako by už toho všeho nebylo málo, nemůžu si vzpomenout, kde ten náš záchod vlastně je. Když už si myslím, že jsem konečně došel do cíle a s úlevou vykonám potřebu, rozsvítí se světlo a ozve se unavený hlas Marci: "Edie, zase jsi se vyčůral do koše na prádlo..." 

Zdroj obrázku:

https://probonoaustralia.com.au/news/2016/09/virtual-reality-app-gives-experience-dementia/

Generál Pavel, falešný zuby a tak...

"Mně je taková zima!"

"Chcete přikrýt teplejší dekou?"

"Kdyby to šlo..."

Zabalím klientku a držím ji za ruce.

"To jsem ráda, že jste přišla, já bych jinak zmrzla. Vy jste tak hodná. A máte tak teplý ruce... A vy jste kdo?"

"Já si sem s váma chodím povídat."

"A už jste tady byla, že jo?"

"No jo, byla, vždycky jsme se spolu nasmály, s váma je legrace."

Smích.

"No, ale už jste tady dlouho nebyla, co?"

"Ale byla, chodím sem často, jenže vy se pokaždé pod peřinou tulíte k plyšákům a spíte."

Smích.

Plyšák Janička

Strašák jménem demence

Moje babička po svém posledním pádu skončila jako jedna velká černá modřina se zlomeninou krčku a ramene v nemocnici a podstoupila operaci, při které absolvovala několikátou anestezii v průběhu dvaceti let. Byla to smůla, ale brali jsme to tak, jak to přišlo, žádné drama se nekonalo a nic nenasvědčovalo tomu, že by rekonvalescence měla probíhat jinak, než ty předchozí. Týden po operaci se babička, do té doby ve svých 92 letech s myslí, kterou by jí mohli závidět i čtyřicátníci, začala na ty samé věci ptát několikrát, ale připisovali jsme to pooperačnímu stavu. Přeložili jí na LDN, začala rehabilitovat, snažila se chodit, chtěla se co nejrychleji vrátit domů, těšila se, až ji přijmou do domova seniorů a všechno vypadalo, že je na dobré cestě. Měsíc po anestezii mi babička volala, že mezi tím, co spala, jí přestěhovali i s postelí na nějaké staveniště, kde jich je dvanáct na pokoji a nikdo se o ně nestará, jen jim tam nosí léky a jídlo. V tu chvíli jsem ještě netušila, že se u babičky objevila demence, která měla v jejím případě naprosto nečekaný průběh - nic pozvolného, žádné plíživé příznaky, jen neuvěřitelně brutální a rychlý náběh. Spadli jsme do toho všichni po hlavě, zaskočení jsme byli řádně a bolelo to moc.