Ex-pracovní momentky...

Blížil se konec roku a já si, jako každý rok touto dobou, dělala pořádek ve fotografiích. Třídila jsem a ukládala jako o život, klela a slibovala si, že příští rok zavedu nějaký průběžný systém, a že už to určitě nebudu nechávat na poslední chvíli. Při jejich třídění na mě vykouklo pár obrázků z bývalého zaměstnání a na chvilku jsem se zahalila do obláčku nostalgie. I v těžkých dobách jsme si vždy dokázaly s kolegyněmi zpestřit den a bylo jen na nás, jak to pojmeme. Já bývala expertem na aranžmá a černou fixu :).

P.S: Kaktus, brambora, veverka a roušky nejsou moje práce :).

Zvěř z kanceláře

Ačkoliv pracuji ve stejné firmě bez pár dní dvacet let, až poslední dobou jsem zjistila, jak je moje zaměstnání úzce spjato se zvířaty. A nemyslím tím naše zákazníky, to by bylo na jiné povídání :). Ta moje zvířena je tak trochu specifická a dá se rozdělit hned do několika skupin - mohou být živá, gumová, plyšová, mystická, jak je libo :).

Když jsem rozdýchávala nečekaný těžký záchvat demence mojí milované babičky, která už třetím měsícem leží ve velmi špatném stavu na LDN, nebylo mi dvakrát do řeči. V bezpečí jsem se cítila jen doma, mezi svými kluky, ale v práci to bylo horší, nejlépe bych byla úplně sama, jenže to mi má průtoková kancelář neumožňovala. Což je za jiných okolností naprosto v pořádku, mám svůj průtokáč ráda, ale... Proto mi opravdu velice pomohlo, když mě zaměstnavatel poprosil, jestli bych neudělala pár vánočních dárkových košů, při kterých bych byla zavřená ve zcela prázdné školící místnosti. No, místnosti, takový malý obývák to je. Z "pár" košů jich nakonec bylo asi dvacet, ale pomohlo to. Už jsem to tu psala několikrát, je-li mi ouvej, pomáhá tvoření. A spojit příjemné s užitečným (a v tomto případě pro mé duševní zdraví i nutným), to se během pracovní doby jen tak někomu nepovede.

Tenhle plyšový jednorožec mi učaroval na první pohled a tak jsem ho do jednoho dárkového koše propašovala taky...

Neveselo, truchlivo

Kdysi jsme bývala vysmátá pracovní tlupa, které nebylo téměř nic svaté. Z prima party nás zbyla třetina a důvodů k úsměvům máme čím dál méně, hojnou měrou k tomu přispívají události, které nejsou veselé ani trochu. Těžké nemoci našich kolegů a kolegyň, z nichž někteří stále bojují, někteří boj vzdali a některé již diagnóza připravila o život, drtící šílené pracovní tempo a požadavky, kdy firma zkouší, co vydržíme, to vše přispělo k tomu, že si každého okamžiku hodného úsměvu vážíme jako toho nejvzácnějšího pokladu. Všichni se snažíme o to, aby těch pokladů bylo co nejvíce, a i když je to někdy hodně těžké, přispívám svou malou troškou do mlýna i já :).

Jestli něco dokáže spolehlivě příchozím vyloudit úsměv na tváři, tak jsou to za mě zaskakující pracovníci...

Krásný den

Další příhoda do rubriky "Zákaznické špeky" je tu a já ji raději zapisuji hned, abych náhodou nezapomněla. I když... v tomto případě bych možná zapomněla i ráda. Takový neprávem nas...upený zákazník se objevuje celkem často, většinou ale za pomoci diplomacie a vstřícného jednání problém společně se zákazníkem zlehčíme, pohřbíme a nakonec se loučíme s chacha úsměvem jako dva staří dobří známí. Tentokrát se to ale trochu nepovedlo. No, nepovedlo se to trochu víc. Skoro bych řekla, že se to i podělalo.

Krásný den

Situace: rozzuřený zákazník (jež se v tu chvíli stal zaslouženým králem všech křupanů z Křupanova v mé dosavadní kariéře), který si nenechal vysvětlit, že v tomto případě jeho požadavku skutečně vyhovět nelze, spustil extrémně hlasitou kulometnou palbu slovíček, za která by se nemusel stydět ani bývalý soused cikán Ferenc. A kterou zakončil, oproti předchozí samomluvě, už celkem mírnými slovy:

"Ty vole, běžte tady už všichni do prdele!"

"Děkuji, také vám přeji krásný den!"

"Já vám taky! Ale v PRDELI!!!"

Obsluha

Pracuji v obchodním řetězci už léta a ačkoliv není obsluha či kontakt se zákazníkem mou primární náplní práce, nelze se jí v rámci reorganizace, která postihla i naší firmu, vyhnout. Mně to ale nevadí, lidi mám ráda a tajně doufám, že snad i oni mají rádi mě. Třeba takový "štamgast" pan Vaníček se svým "Uctivě ruku líbám, milostpaní, přeju krásnej den" mi dokáže rozjasnit i ten nejblbější den, kterých bývá sice jen velmi málo, ale občas se zkrátka zadaří. Opakem pana Vaníčka jsou zákazníci, jejichž, byť jen teoretická existence, je pro mě noční můrou. No a pak je tu ohromný houf zákazníků "něco mezi". Všichni dohromady tvoří velice zajímavou směsici, kterou bych doporučila každému budoucímu psychologovi/psychiatrovi jako studijní materiál.

Minulý rok jsem se rozhodla, že si své příhody budu zapisovat a protože se mi jich pár nastřádalo, občas se o ně s vámi podělím. V některých případech by totiž byla veliká škoda, kdybych si je nechala jen pro sebe :).

Pracovní momentky II...

...aneb mám novou kancelář.

Mříž

Po přestavbě firmy máme s kolegyní místo malého kamrlíku se zářivkami krásnou novou prostornou kancelář s oknem.

"Ty hele, proč mám na okně mříž?"

"No, to je podle normy, mříž musí být na každém okně..."

"Aha. A co když tu začne hořet?"

"Jani, vždyť tady máš krásný nový protipožární dveře, ty nejmodernější! Neboj, oheň zůstane za dveřma!"

"Aha. No, ale když tu mám ze dvou stran sádrokartonovou stěnu, tak mi to je asi houby platný, co?"

Manuál

V krásné nové kanceláři máme i nový nábytek. A když jsme se tam konečně hezky zabydlely a zaplnily skříně a šuplíky vším potřebným, přišel manuál. A ne jen tak ledajaký! Byl to fotomanuál, který nám dával jasné pokyny, kolik čeho máme kde mít, jak se musí jmenovat šanony a plastové přihrádky, v jakém pořadí za sebou mají jít a kde přesně musí být umístěny. Pro inspiraci přidávám inventář, který by měla obsahovat zásuvka mého stolu. A pozor, budou na to chodit kontroly!

Pracovní momentky...

...aneb další Janinčiny psychologické pokusy. To byste totiž nevěřili, jak na skleslého zaměstnance vstupujícího do mé kanceláře zapůsobí třeba gumové prase v policejním obleku koukající z okna... :)

Nový spolupracovník

Kompletní přestavba obchodního domu za plného provozu je jednou velkou noční můrou pro všechny zúčastněné - zaměstnance, zákazníky i pracovníky stavby. Má bývalá kancelář je v troskách, dva měsíce byla v těch největších mrazech mým domovem stavební buňka. Všude je prach a hluk. Každou chvíli něco nefunguje - pokladny, počítače, platební terminály, telefony, elektřina nebo požární hlásiče. O teple si můžeme nechat jen zdát, jednoho za druhým kosí chřipka. Ale co si tu budu stěžovat, koho chleba jíš, toho píseň zpívej, a jak říká můj polovičák, "aby to bylo krásný, musí to bejt hodně ošklivý". A tak my, co jsme ještě zbyli, večer vysmrkáme neidentifikovatelnou černou hmotu a ráno půjdeme zase do práce.

Aby moje nervy na pochodu neutekly dočista, je potřeba jim trochu ulevit.

Původně tenhle pán vznikl pro pobavení mých kolegyň a kolegů, nicméně současnou situaci vystihuje velice trefně.

A přidám ještě komentář, který mi k fotce nechala na FB blogerka Kerria:

Ten je super! :D Pracuje zadarmo, zvládne i 24 hod šichty, nepotřebuje přestávku, nechodí na záchod, nejí a nepije, nehádá se s nadřízenými, vždycky je na svém místě, stále se usmívá a zatím vydrží i celou šichtu stát. Prostě ideální zaměstnanec. Na tvém místě bych se začala bát o místo :D

Pozdrav

"Slušnost je pro ženy jako parfém. Kapička stačí, aby celá žena příjemně voněla."

Sacha Guitry

Obchodní řetězec, ve kterém pracuji už téměř osmnáct let, postihlo před rokem ničivé zemětřesení s následnými těžkými otřesy, které trvají doposud. Zemětřesení bylo převážně rázu personálního, kdy byl celorepublikově zredukován počet zaměstnanců o čtvrtinu, možná i třetinu, a mělo a má negativní důsledky jak na zaměstnance, kteří tuto živelnou pohromu přežili, tak na zákazníky. A já bych tento článek chtěla věnovat právě jim. Jak těm, jejichž mluva a chování jsou pro mou duši pohlazením, tak těm, kteří vylezli rovnou odkudsi z Křupanova.

Ale vraťme se k tomu zemětřesení. Jako administrativní pracovník řetězce jsem jeho následky znatelně pocítila i já, kde jsou ty časy, kdy jsem si v klidu mohla dělat svou práci. Nyní dělají všichni všechno (a zákonitě nikdo nic pořádně) a i já, v rámci univerzálního pracovníka, občas zaskočím jinde. Třeba na informacích.

Jsem tvor komunikativní, empatický a ve vyhrocených situacích, kterých se denně nahromadí požehnaně, zachovávám klid, nenechávám se strhávat emocemi a můj flegmatický přístup většinou způsobí, že enormně rozčilení (chcete-li nasraní) zákazníci odchází pouze lehce naštvaní a když se zadaří, tak jen mírně rozladění. Musím ale přiznat, že můj přístup neplatí na každého a pár expertů vytočil do vrtule tak, že jsem se obávala o jejich zdraví, neřku-li rovnou život :).

Abych svůj nucený pobyt na informacích přežila se zdravým rozumem, rozhodla jsem se zpestřit si ho soukromým čtyřdenním průzkumem chování zákazníků, který jsem zaměřila na velice jednoduché téma a tím byl obyčejný "Pozdrav". Metodu jsem opět použila velice složitou a tou je hospodské čárkování. A protože výsledek předčil mé očekávání, nemohu se o něj s vámi nepodělit. Ten, který vám předkládám, je mým druhým exemplářem. První vám ale ukázat nemohu, ten jsem totiž, kromě smajlíků, doplnila i textem, za který by mě bývalý soused, cikán Ferenc, určitě pochválil. Ten totiž můj slovník obohatil jako nikdo a to by možná spousta z vás nemusela rozdýchat :).

A výsledek? Křupani zvítězili, ale bylo to těsně. Polovina národa je naštěstí ještě v pořádku...

Proč nepřát prodavačům klidné prožití svátků vánočních...

... a proč jsem ráda, když je státní svátek o víkendu...

Možná si pamatujete, jak minulý rok vstoupil v platnost zákon o státních svátcích. Díky němu tak od té doby zůstávají obchody nad 200 metrů čtverečních o sedmi vybraných státních svátcích zavřené. Odbory i naši zákonodárci se tenkrát poplácávali po zádech, jak to pěkně těm přetěžovaným a špatně placeným zaměstnancům zařídili, jak budou ti nešťastníci se svými rodinami trávit více času a bla bla bla, zazvonil zvonec a pohádky je... konec? Ale kdepak, tahle pohádka, která by se mohla směle zařadit do kategorie tragikomických hororů, teprve začíná!

Letně, pracovně, melounově...

Aneb takhle to dopadne, když tvořivá kancelářská krysa vyleze ze svého brlohu...

Potravinový inspektor...

...aneb "Víte o tom, že podobný idiot teď řádí na další TV stanici?" Při těchto slovech jsem na jednom školení zbystřila a při těch dalších se už nestačila divit...

V prostředí obchodu se pohybuji dobře přes patnáct let a tak vím, jaké nástrahy a problémy se tu vyskytují. A i když se permanentně řeší tak, aby všechno šlapalo jako hodinový strojek, stejně se někdy něco po.... tento :). To samozřejmě nikoho neomlouvá a ani to nemám v úmyslu, nicméně bych chtěla nastínit, jak pán z oné "další TV stanice" hodlal firmu, ve které pracuji, naprosto znemožnit. Což by za normálních okolností asi nebyl takový problém, kdyby si k tomu pod vidinou trháku a ohromné sledovanosti nechtěl pomoci podvodem, za který bych, třeba já, svým dětem zmalovala zadel, že by se nestačily divit...

Kdo nehulí s náma, hulí proti nám!

Povídám povídám pohádku

"O těch, co práci měli na háku"

Povídám povídám druhou

"Jak nekuřák moc špatným byl sluhou"

Povídám povídám třetí

"Jak bezpráví a faleš dnes letí"

V jednom městě byl dům a v tom domě firma. On to vlastně ani nebyl tak dům, jako betonová kostka bez oken a ta firma byla spíše obrovská mezinárodní společnost, jejíž praktiky leckdy zaváněly šikanou. Ale o tom až někdy jindy. Nu a v té firmě byla místnost, která byla plastovými okny a dveřmi rozdělená na dvě menší. Do té první, Větší, si chodila část zaměstnanců firmy po poctivě odvedené práci zaplnit žaludek. Do té druhé, Menší, si část zaměstnanců chodila o své řádné pauze zakouřit. Kromě toho ale byla také Menší domovem početné sekty, jež byla tvořená ženami a dívkami rozličného věku, které však spojovaly dvě velké neřesti - odpor k práci a kuřácká vášeň. Tato sekta (říkejme jim třeba Hulindy), se v této místnosti oddávala svým rituálům a nastolila si zde svá vlastní nepsaná pravidla.