Kdo nehulí s náma, hulí proti nám!

Povídám povídám pohádku

"O těch, co práci měli na háku"

Povídám povídám druhou

"Jak nekuřák moc špatným byl sluhou"

Povídám povídám třetí

"Jak bezpráví a faleš dnes letí"

V jednom městě byl dům a v tom domě firma. On to vlastně ani nebyl tak dům, jako betonová kostka bez oken a ta firma byla spíše obrovská mezinárodní společnost, jejíž praktiky leckdy zaváněly šikanou. Ale o tom až někdy jindy. Nu a v té firmě byla místnost, která byla plastovými okny a dveřmi rozdělená na dvě menší. Do té první, Větší, si chodila část zaměstnanců firmy po poctivě odvedené práci zaplnit žaludek. Do té druhé, Menší, si část zaměstnanců chodila o své řádné pauze zakouřit. Kromě toho ale byla také Menší domovem početné sekty, jež byla tvořená ženami a dívkami rozličného věku, které však spojovaly dvě velké neřesti - odpor k práci a kuřácká vášeň. Tato sekta (říkejme jim třeba Hulindy), se v této místnosti oddávala svým rituálům a nastolila si zde svá vlastní nepsaná pravidla.

Pravidlo č. 1

Scházet se tak často, jak jen to jde.

V praxi to znamenalo střídavě jedna hodina kouřová, jedna hodina pracovní. Začínalo se i končilo pauzou, těch bylo dohromady pět a kromě poslední půlhodinové každá z nich trvala 60 minut. Spravedlivě byla tedy pracovní doba rozdělena na čtyři hodiny práce a čtyři hodiny odpočinku. Plus jako bonus jedna oficiální, zákonem stanovená, kouřová pauza.

Pravidlo č. 2

Kdo nehulí s náma, hulí proti nám!

V překladu to znamená, že ti, kteří o své pauze potřebují místo kávy a pěti cigaret jídlo, to mají spočítané. Při každé kouřové jsou jeden po druhém do detailů rozebíráni a jsou o nich poté bleskovou rychlostí šířeny neuvěřitelné, leč zaručeně pravé a ověřené informace.

Pravidlo č. 3

Osladit to těm debilům z Větší, protože blbě čuměj. A protože maj blbý kecy, že nestíháme práci, protože moc hulíme.

Vznik tohoto pravidla provázely drobné komplikace...

"Jak se bude jmenovat pravidlo č. 3?"

"Osladit to těm debilům z Větší, protože... Proč vlastně?"

"Protože nehulí?"

"Ne, to je moc vokatý..."

"A co třeba, že na nás blbě čuměj, když hulíme a maj blbý kecy, že nestíháme práci, protože moc hulíme?"

"Jo, to by šlo."

Toto pravidlo bylo velmi nepříjemné pro svačící na druhé straně barikády. V devět hodin dopoledne, kdy velká část zaměstnanců (oproti Hulindám to byla ale stále menšina) mířila do Větší naházet něco do svého žaludku, byla koncentrace kouře v Menší tak silná, že pravděpodobně podtlakem byl kouř a zápach pumpován do Větší. Logičtější vysvětlení je, že sekta z Menší před příchodem prvních strávníků nechala otevřené spojovací dveře.

Díky neuvěřitelnému smradu si osazenstvo Větší nemohlo náležitě vychutnat své jídlo a díky kouři nikdo neviděl nic. Hulindy z Menší tak vyhrály, neboť debilové z Větší na ně nemohli zírat.

Pravidlo č. 4

Zatloukat, zatloukat, zatloukat

Pan ředitel oné firmy byl sám náruživým kuřákem a Menší navštěvoval také, ale nikdy se dlouho nezdržel. Členem sekty se tak nestal, neboť nesplňoval vstupní podmínky (nebyl ženou, drbnou a práce ho bavila). Z důvodu utajení si sekta musela vypracovat jakýsi únikový plán, jak zamezit provalení se kouřových pauziček. Nebylo to nijak zvlášť obtížné, pokud se blížilo nebezpečí, informátor, jež měl pana ředitele vždy na očích, pouze zvedl telefon a sektu varoval.

Pokud se náhodou stalo, že se častěji, než je zdrávo, setkal pan ředitel se sektou v Menší, byly ihned vytaženy na stůl desky a tabulky a na stůl naházeny propisky. Jako že se něco řeší...

Pravidlo č. 5

Zvýšit frekvenci kouřových pauz

Nebylo dokončeno, neb pan ředitel byl pro svou dobrotu a lidskost odejit a nahrazen ženou. Nová paní ředitelka byla bestiální bezcitná svině, nicméně jedno pro dobro firmy vykonala. Rozprášila sektu způsobem, za který by se nemusel stydět ani Jan Žižka...

A zazvonil zvonec a sekty, jež si nevážila dobrého bydla, byl konec...