Světlo-story

Když nám kdysi z kuchyňské linky upadlo světlo, které tam bylo původně připevněno oboustrannou lepící páskou, rozhodla jsem se tenkrát tu divně visící věc provizorně podepřít klackem z bohatého klacíkového arzenálu, který se nám během vycházek nahromadil na balkoně. Dál jsem se už o osud světla nestarala, neboť jsem se řídila radou "Když muž řekne, že to udělá, tak to udělá. Nemusíte mu to každých šest měsíců připomínat!".

Podpěrátko svou funkci dokonale plnilo celé dva roky (!), jak už to ale u klacků bývá, i tenhle seschl a v tomto stavu nebyl dále schopný sloužit svému účelu. Žádný další vhodný klacík na skladě nebyl a já se rozhodla, že svého polovičáka k připevnění světla donutím stůj co stůj. A tak započalo plánování, které mělo naprosto jednoduchou geniální pointu - udělat provizorium podepírající světlo co nejhnusněji a tak, aby to polovičákovi nedalo a ještě ten den vše napravil.

Potřebný materiál jsem našla u dětí v pokojíčku, leč pouhé dvě podpěrky ošklivě nepůsobily ani náhodou (zato držely lépe než klacík) a troufám si říci, že by si jich polovičák nejspíš ani nevšiml. Přidělala jsem tedy mezi tyče poličky, ale stále to na můj vkus nebylo ono. Dokonalosti (dle mého chybného úsudku) jsem dosáhla, když jsem poličky zaplnila...

LEGO Creeper

Poslední týden jsem měla nuceně dočasný azyl v dětském pokojíčku, neboť můj drahý ihned po "velké" oslavě čtyřicetin, na kterou díky chřipce dorazili celí tři! (tedy o šest méně, než bylo plánováno) zdraví slavící, lehl s horečkami taktéž. Naštěstí to není žádná fňukna a umí se o sebe postarat sám, chodila jsem ho tedy jen po očku kontrolovat, ovšem pořádný zápřah mi dávalo mladší dítko, které ztěžka odmítalo pochopit, že za tatínkem do ložnice prostě nesmí.

Ještě, že máme to LEGO a protože u nás stále ještě frčí Minecraft, trochu jsem zabrouzdala internetem na načerpání inspirace a postavila jsem dětem za to, že mě u sebe nechaly bydlet, Creepera. S otáčivou hlavou! :). Byly nadšené, až na to, že zelené kostky, ačkoliv jich nebylo málo, zkrátka na dva zelenáče nevystačily, takže se o toho jednoho děťátka málem servaly...

Knihovna z kostiček

Je jen málo hmotných věcí, po kterých opravdu toužím. Jednou z nich je místnost s krbem, pracovním stolem a ohromnou knihovnou. Já vím, že to není zrovna moc skromné přání, ale knížky, které bych tam ubytovala, by měly radost, protože jejich momentální domov není moc důstojný. Jenže naše bydlení nafouknout neumím a tak to vypadá, že mě můj sen bude provázet hodně dlouho. Ale optimismus se mě drží jako klíště a tak jsem si to dlouhé čekání trochu zpestřila. Prostě jsem si tu knihovnu postavila... :)

Pár detailů a záběrů z mé nové knihovny, která už je momentálně exknihovnou, neboť se chuděra, stejně jako ostatní mé stavby, nedožila moc vysokého věku. Dnes to bylo úctyhodných 25 minut, než ji synkovy nenechavé ručičky odeslaly do LEGOvého nebíčka...

Ta opravdová knihovna vážně nemusí mít nutně červené zdi a žlutý krb, ale kostek téhle barvy máme prostě nejvíc, no...:)

LEGO robot

Venku vítr fičel a kvičel tak, že by tam vylezl jen blázen a tak jsme si zalezli do pokojíčku a stavěli robota. Kdo viděl mojí LEGO žirafu ví, že nejsem, co se velikostí staveb týká, žádný troškař a tak nebude překvapením, že nám i ten robot trochu přerostl :).

Omlouvám se za kvalitu fotografií, kromě toho, že aparátek už dosluhuje, bylo celý den nejen hnusně, ale i děsná tma.

LEGO robot :)

Sladký LEGO labyrint

Kostkový cukr je vděčný materiál. Kromě slazení se z něj i báječně staví, ovšem pouze v případě, že vám krabice nespadne na zem a krásně pravidelné kostky se nezmění v ruiny z 15. století, což se stalo právě nám. No co, pravidelnost a dokonalost je tak nudná :). Minulý rok jsme z cukru stavěli věže, tento rok to byl labyrint. Tedy vlastně dva. V tom prvním, Míšově, hledá Robin jakéhosi stavaře, v tom druhém, mém, jde Harry Potter tvrdě po, no však víte po kom :).

Za barem II #54: Labyrint

Zadání čtyřiapadesátého kola najdete na stránkách Mléčného baru ZDE :).

Míšův labyrint...

Františkův piknik...

Za barem II #41: Pochoutka pro plyšáky

Zadání jednačtyřicátého kola najdete na stránkách Mléčného baru ZDE :).

S dalším úkolem jsem se vypořádala rychle a statečně :).

Náš malinkatý plyšový František z Kouzelné školky dostal od svých přátel ze Stokorcového lesa pozvánku na piknik s možností přespání. No kdo by takovéhle nabídce odolal?

A aby nedošlo k mýlce, nehrály si moje děti. Hrála jsem si já, když to mladší spalo. Kašlu na nádobí :).

Tea house :)

Za barem II #12: Domeček z krabice

Zadání dvanáctého kola najdete na stránkách Mléčného baru ZDE :).

Dali jsme si tvořící pauzu, hezky si odpočinuli a směle se vrháme do dalších úkolů :).

K výrobě domečku nám stačila krabice, nůžky a kousek izolepy.

Varování: nestříhat při televizních zprávách, po návratu do vlasti jsem si málem ustřihla prst, to se jeden nestačí divit, co se ve světě za těch pár dní událo :).

Žirafa LEGOva

Můj neoficiální název je Žirafa LEGOva a jsem pravděpodobně jedinou svého druhu na světě. Mezi mé charakteristické rysy patří originální pestrobarevnost a výrazné kostkování...

Cvok, LEGO a Hvězdné Války

Nezapadám do zažitých představ mých bližních, že jako matka od dětí bych měla být permanentně servaná jak angrešt a v případě, že bych měla dokonale naklizeno a navařeno, měla bych chodit drbat "na kafíčko" k sousedkám, péct si šunky do ruda na sluníčku, opíjet se s kamarádkami na hopsa hejsa akcích, případně odkládat děti do dětského koutku v nákupáku a opět u kafíčka a zákusku drbat. Podle nich jsem cvok. Kdo to kdy viděl, aby si ženská, která už dávno jede čtvrtý gumy a má dvě děti, hrála s Legem, "pařila" na Playstationu, sledovala animáče, neustále něco tvořila, nebo jezdila na koloběžce? No, někdo tomu říká cvok, někdo originál :). To však nic nemění na tom, že každou chvíli poslouchám:

"Tvoje starosti bych chtěla mít. Kde na to bereš čas? Ty se asi doma hodně nudíš, co?"

Řidič, ten tvrdej chleba má!

Během tohoto tvoření nebylo ublíženo žádným cestujícím, řidičům či policistům. A ačkoliv to tak může vypadat, nemám v nejmenším úmyslu zesměšňovat nikoho z výše zmiňovaných... :)

"Ukončete nástup a výstup, dveře se zavírají!"

"A vo co, že ne?"

Náš nový dům :)

Myslíte si, že jsem tou touhou po vlastním domečku posedlá? Ale ne. Jen na něj musím myslet každý den a každou minutu!

Kecám, jen se mi moc líbilo, že se stejným způsobem vyjádřil Gargamel o Šmoulech a prostě jsem to musela použít :). Občas mi ale domeček na mysl přijde a tak jsem si postavila alespoň LEGOvý. Zabila jsem tak dvě mouchy jednou ranou - odrovnala jsem svojí momentální chvilkovou depku a moje děti byly spokojené, že jsem s nimi byla v pokojíčku a daly mi chvíli pokoj :).

Tady je, v celé své kráse...

Sněhulák Legulák

Divný. První prosinec klepe na dveře a sníh v Jablonci nikde. Ano, myslím tím TEN Jablonec, kde sníh napadne většinou začátkem listopadu a začátkem května sleze. Ne že by mi to nějak vadilo - vzhledem k tomu, že musím denně ujít pár kilometrů s kočárkem, mi sucho vyhovuje a já děkuji všem Svatým, že to letos je tak, jak je.

A jestli vám sníh přeci jen chybí a chcete si postavit sněhuláka, udělejte to jako já... :)

LEGO sněhulák :)

Barový bowling

Za barem #49: Společenská hra "Za barem"

aneb

"Máte rádi kuželky?"

Zadání devětačtyřicátého kola soutěže najdete na stránkách Mléčného baru ZDE :).

Hru vymyslel a vyráběl Míša, já opravdu jen malililinko pomohla s "kuželkami". Dřevo je bar, na jeho konci jsou řádně nazdobené kuželky. Pokusy jsou tři, kuželky v první řadě jsou za 5 bodů, v druhé za 10 bodů a ve třetí za bodů 50... :)

Dráha

Náš zvěřinec

Za barem #25: Hostina pro domácí mazlíčky

aneb

"Ještě, že ty kostky máme :)"

Zadání pětadvacátého kola najdete na stránkách Mléčného baru ZDE :).

Tak jsme nakrmili to naše zvířectvo...

Hrneček plný kostiček :)

Na stránkách Mléčného baru se koncem dubna objevila soutěž, jejímž tématem bylo vyrobit co nejsmyslnější zmrzlinový pohár. Ten, kdo do mojí mozkovny občas zavítá, ví, že jsem tvor tvořivý a hravý. A kdo hádá, že jsem výzvu přijala, hádá správně. Když prvňáček odešel do školy, povytahovala jsem jeho boxy s kostičkama a stavěla a stavěla...

A takhle to dopadlo...

Kostička sem, kostička tam...

Moje město je krásně barevné a čisté (až na ten zatracený prach, ale ten je všude, co si budeme povídat). Když půjdete po ulici, do vlasů se vám nezamotá kus igelitového pytlíku a na obličej vám vítr nepřiplácne zmuchlaný papírový kapesník. Taky se vám zcela jistě na botu nepřilepí psí (barevně neidentifikovatelné) hovínko, plivanec od toho dobytka, co bydlí nad vámi nebo žvýkačka. Trávu tu máme krásně zelenou a můžete si na ní položit deku bez obav, že se vaše pozadí na něco napíchne.

V mém městě jsou k sobě lidé milí a ohleduplní a na pitomce tam nenarazíte, ani kdyby jste moc chtěli. Máme tu stabilní teplotu plus mínus dvacet stupňů, nepotřebujeme deštníky, protože tu nikdy neprší a je tu dokonce i moře. Jenže tam moc nechodíme, protože tam jsou žraloci.

Chcete vědět, kde je moje město? No tak prosím, račte vstoupit...

... do LEGO města!

Kravaťák

Tohohle týpka si prostě nemůžete nevšimnout. Už z dálky vás upoutá žlutou barvou "kůže" a nechutně modrým oblekem. Slepoň, na kterého se pasuji i já, tak padesát metrů před ním začne přemýšlet, co se tomu chlápkovi stalo. Když přijde blíž, slepoň zjistí, že byl oklamán - což je zřejmě i účelem.

LEGO maniak (o svém postižení píši v článku Moře... LEGA!!!) je ve svém živlu a zkoumá, z kolika kostek je modrásek asi postaven, je-li dutý, kolik může vážit, jestli je něco v tom kufříku a proč má hnízdo na hlavě...

Moře... LEGA!!!

Moře plné slané vody, jak ho všichni znají, je fajn.

Šumí.

Moře peněz, jaké má strýček Skrblík, je taky super.

Šustí a cinká.

Moře LEGA je ale moje největší láska.

Chrastí.

Kdybych doma posbírala všechny kostky, rozložila co z nich máme postavené a vše naházela do větší rohové vany, směle mohu tvrdit, že bych se mohla vykoupat. Pokud bych se tam kromě kostek ještě vešla. No a efekt koupele by asi také nebyl takový, jaký normálně bývá - osvěžení v tomto případě nepřipadá v úvahu, spíš pořádná "čudlíková" masáž...

Jako dítě jsem dostala tuhle stavebnici jen jednou, jakési vozítko - byla to hodně malá krabička, ve které bylo opravdu málo kostiček. Pak jsem na nějaké LEGO na dvacet let zapomněla. Až do doby, kdy se nám narodil synek - v porodnici dostal dárkový kufřík, kde kromě tuny reklam a vzorků, které se mě snažily přesvědčit, že právě tyhle výrobky nutně potřebuje moje dítě k životu, bylo i tohle: