Když vám osud ukáže prostředníček...

 

Někdy k tomu, aby člověk přestal brát některé věci jako samozřejmost, stačí jemné šťouchnutí. Někdy to musí být šťouchanec větší, a když ani ten nezabere, pak musí nastoupit pořádný kopanec. Ten přišel jako první varování minulý rok v říjnu v podobě brutálního napadení našeho Matěje ve škole. Na chvíli jsem ten vztyčený prstík osudu přijala, jenže postupem času jsem polevila a vrátila se do zajetých kolejí introvertního sarkastického cynika, protože tak to bylo jednodušší. Pro mě. 

Minulý měsíc mi osud neukázal varovný prstík, ale vytasil rovnou prostředníček. A kdyby měl osud ruce, tak by mi ukázal rovnou oba a mával mi s nimi zběsile před očima, abych je náhodou nepřehlédla. Musela jsem zakopnout, rozbít si hubu, spadnout do hodně hluboké rokle, skončit pod ní na silnici a okousaná dravou zvěří se nechat přejet projíždějící spanilou jízdou veteránů mířících na největší sraz na světě. Teprve okamžik nepochopitelné tragické smrti v mé nejbližší rodině mi otevřel oči a myslím, že je už nikdy nezavře. Snažím se radovat z maličkostí a užívat si každého dne a okamžiku s lidmi, které mám ráda. S lidmi, se kterými jsem se nestýkala vůbec nebo tak často, jak bych chtěla, protože moje introvertní skořápka, do které jsem si pouštěla jen málokoho, si blaženě chrochtala ve svém pohodlíčku. Nikdy už nic nebude jako dřív. Věřím ale, že všechno zlé je k něčemu dobré, i když někdy trvá sakra dlouho, než to pochopíme.

P.S: Já a mí tři chlapi jsme v pořádku, důkazem vám budiž poslední momentky z naší domácnosti. Jsou vtipné, milé, hravé a přesně tímhle směrem plánujeme jít dál...

Za tohle nikdo nemůže a nikdo se k tomu nepřiznal. V téhle domácnosti je něco hodně špatně :).

Dort Alzák

Letos si Matýsek přál k narozeninám jen úplně obyčejný dort s piškotovým korpusem, trojkombo krémem (rozuměj tvaroh, mascarpone a zakysaná smetana), se spoustou ovoce uvnitř i na povrchu, to celé utopené v želé z čerstvé mandarinkové šťávy. Nic k pokoukání, neboť nakrájet a přenést na talíř v celku se ty skrz na skrz šťavnaté kousky podařilo jen díky modlitbám a nadávkám. Nicméně úspěch sklidil, protože si nepamatuju, že by nám někdy zmizel tak obří dort během jednoho dne, je ale pravda, že se tahle lehká dobrota jedla úplně sama. Jestli chcete, aby dort vydržel, musí mít parametry toho, který přinesl k ochutnání Matýsek o víkendu z narozeninové oslavy svého nejlepšího kamaráda (jo, tenhle narozeninový víkend byl fakt náročný...). Hutný černý čokoládový korpus s o nic méně hutnějším čokoládovým krémem (mám podezření, že to byla fakt jen čokoláda), ozdobený krémem pistáciovým a zalitý další vrstvou čokolády. Nekecám, když přiznám, že to byla fantastická exploze chutí... ale ten jeden kus po lžičkách ujídáme už třetí den :).

A protože želatinový dort není nic, čím bych se chtěla chlubit, jako náhražku tu mám dort loňský s pracovním názvem "Alzákova divočina". Nadýchaný piškotový polonaháček pomerančem ovoněný, lehounkým máslovo-vanilkovým krémem pomazaný, malinami prosypaný, potahovkovou peřinkou přikrytý. Takové novorozeňátko, tři a půl kila :).

Velikonoční kráva a pár slov navíc...

Jo, já vím, je to dlouho. Déle, než bych čekala a než bych sama chtěla, ale někdy to osud spíská tak, že prostě nemůžete. Nechcete. Jsem zpátky a neslibuju, že to bude nadlouho nebo napořád. Chyběli jste mi ale víc, než jsem si byla ochotná přiznat. Vždy jste byli takovou mojí virtuální berličkou, o kterou jsem se mohla opřít, a jistotou, kterou jsem našla pokaždé na stejném místě (i když je pravda, že už to tak úplně neplatí, protože dvě berličky znám nově i naživo :)). Nemá smysl se rozepisovat, co se za ten téměř rok a půl událo, snad jen, že to bylo psycho po všech stránkách. Jsme ale všichni více méně zdraví, máme se pořád stejně rádi, oklepali jsme se téměř ze všech bolístek, i když to občas bude ještě boj, a věříme, že náš právník bude sakra dobrá velká svině. Tím bych asi ukončila srdíčka vylejvání se slibem, že to další bude nejdřív za pár let (jak se ale znám, zase kecám :)).

Jako každý rok, i letos jsem se tradičně vrhla na netradičního beránka. Stejně, jako minulý rok, jsem se i tentokrát zapřísahala, že ta divnoforma vážně poletí do koše, protože už má holka něco za sebou. Jenže když na mě začala dělat (místy zrezivělé) beránčí oči, soucitně jsem ji vydrhla a s povzdechem uklidila. A příští rok se zase budu vztekat, protože se těsto při vyklápění roztrhne vejpůl a já ho budu slepovat čokoládovou polevou k sobě. A když se neroztrhne vejpůl, bude mít vyhřezlé vnitřnosti, přijde o hlavu, zadek, nebo bude mít místo nosu díru jako zombík. Krásný, nikdy nekončící velikonoční příběh s nekonečným množstvím variací. Letos to vyhrála kráva. Slepovaná. Devátá v pořadí. A je výjimečná, protože je poprvé s věnováním...

Milá Jiřinko, u mých "beránků" jsi byla jednou z největších a nejvěrnějších fanynek. Přemýšlela jsem nad tvým návrhem s ussurijským tygrem, ale omlouvám se, nebyla jsem v rozpoložení, abych něco takového zvládla. Snad ti tam nahoře udělá radost alespoň moje kráva, která má díky mé nerozvážnosti a smíchání dvou druhů odlišných polev pubertální zjev a rozšířené póry, a rozesměje tě tak, až z tvého rozechvělého obláčku začne pršet. Nebo sněžit. 

Jiřinko, pro tebe. Budeš mi moc chybět ❤.