Dýňopýr, dýňová duše...

 

...aneb dýně sem, dýně tam, dýně kam se podívám. 

Stejně, jako každý rok, jsem si i letos pořídila dýně na polévku. A stejně, jako roky předchozí, jsem si i tento rok řekla, že ještě nenastal ten správný čas. Já mám totiž tu smůlu, že si všechno strašně dlouho pamatuju a vzpomínky na poslední pokus (kdy z polévky vylezlo krásně voňavé cosi, strukturou a barvou podobné sametově hebké svíčkové omáčce, leč cosi, co se nedalo pozřít) jsou stále ještě příliš živé :).

A tak dýně, původně určené pro polévku, skončily jako tvořivý materiál pro děti a polovičáka. Já tentokrát sloužila jen jako morální podpora a pomocná ruka, kdyby něco. A tentokrát jsem to myslela opravdu upřímně, ne tak, jako když jsem nastupovala na dovolenou a s paní ředitelkou se loučila slovy "Kdyby něco, tak volejte. No, ale spíš nevolejte." :) 

Ale zpátky k dýňopýrovi, novotvaru z Matýskova slovníku. Původně měl vizi děsivého dýňáka, do jehož těla ze staré skleničky by nacpal rozplizlý vnitřek dýně. Což o to, nápad to byl skvělý, hmota z vydlabaných dýní se semínky vypadala děsivě sama o sobě, takže efekt by byl vskutku strašidelný. Jenže když obaloval skleničku filcem, za kterého byl odstřihnutý kruh z nějakého dřívějšího tvoření, zjistil, že to nevypadá taky vůbec špatně, změnil názor, a dýňopýr byl na světě. Přiznávám, trochu se mi ulevilo, představa, jak odháním mušky od hnijících "vnitřností" dýňáka, nebyla zase až tolik lákavá :). 

Můj školní deníčku...

...krmím tvou rubriku poslední dobou dost často, jenže jak odolat, když je kolem tolik inspirace? :)

První nouzový stav, zavřené školy a následné prázdniny jsem přežila jen díky úžasným a samostatným dětem, možnosti chodit do práce, dostatečné zásobě vína a vidině, že tohle s koncem prázdnin skončí. Na začátku září se mi až líčka rděla nadšením, že po necelých šesti měsících budu konečně chodit kolem sporáku jen když já budu chtít a v ostatní dobu budu toho nerez krasavce přezíravě ignorovat. Víc jsem se snad ani mýlit nemohla, osud mi, jak mívá poslední dobou v oblibě, nastavil nohu a já si zase rozbila hubu - prvorozenému zavřeli školu. Ono to občas chce spadnout z toho nadejchanýho obláčku na tvrdou zem, aby člověk věděl, na čem je a kde je jeho místo. Tak jo, pochopila jsem. Ale proč zrovna u sporáku?!? 

Po prvotním znechucení jsem dospěla k názoru, že bych se měla hodit do klidu, že jeden strávník navíc není taková tragédie a že to v pohodě zvládnu. Skleničková metoda, kdy uvařím vždy jednu porci navíc a zavařím ji do skleničky na horší časy, je vcelku nenáročná a efektivní. Můj geniální plán začal mít vážné trhliny o pouhé dva dny později, kdy se manžel dobrovolně rozhodl, že začne pracovat z domova. A když o další dva dny později zavřeli i školu základní, skleničkový plán vzal definitivně za své a ze zavařených jednoporcových skleniček jsme si udělali švédský stůl.

Jak se stát blbým snadno a rychle...

 

"Ahoj Matýsku, tak co, jak bylo ve škole?" 

Někde jsem četla, že tato otázka je pro dítě příchozí ze školy naprosto nevhodná, ale vzhledem k tomu,  že po příchodu z práce často sama melu z posledního, je zrovna tahle otázka vrcholem mé kreativity. Tedy alespoň do doby, než mě nakopne káva.

"Super, zejtra tam už nejdeme. A víš co? Už mě nebudeš mučit jako na jaře!"

Vážně řekl mučit? Myslel tím snad moje úhledně naskládané hromádky učiva, které jsem mu každý den s láskou a padesáti vlepenými různě barevnými papírky s poznámkami připravila ráno vedle snídaně? To nechápu!

"Jo? A kdo tě bude mučit místo mě?"

"Paní učitelka nám každej den ráno pošle do Google učebny úkoly. Koukni na náš rozvrh, super, ne?"

Jo. Je to super. Jen doufám, že do školy žáčci opravdu nepůjdou jen ony avizované tři týdny, protože jestli bude výuka dlouhodobě probíhat ve stejně svižném tempu, jako je tomu teď, budou ty děti na konci školního roku úplně blbý.

Pěstitelka plísní

 

...aneb můj školní deníček pokračuje...

Na začátku září dostal prvorozený ve škole úkol - během dvou týdnů vypěstovat plíseň, kterou pak měl zkoumat na hodinách biologie pod mikroskopem. No a protože byl potomek školně i pracovně dost vytížený, úkolu jsem se z vlastní iniciativy ujala já, přeci jen, kuchyň je moje království, byť v ní budu "vařit" jen plíseň :). Jako živnou půdu pro její růst měl být použit navlhčený chléb, který jsem pak neprodyšně zavřela do igelitového sáčku. A jak to dopadlo? Nechci se vytahovat, ale kdyby existovalo podobně zaměřené zaměstnání, myslím, že bych v něm nepochybně excelovala. Pěstitelka plísní by se v mém nudném životopisu rozhodně vyjímala! :)

Týden po zadání úkolu se celá třída prvorozeného dostala do karantény, další týden neměli ve škole praktika a když už to vypadalo, že by plíseň mohla zakusit svých pár minut slávy, zavřeli školu pro jistotu úplně. Včera přišel pokyn od profesora, že mají projekt ukončit. Jemu se to lehko řekne, ale utněte ze dne na den takový vztah, vždyť jsem s plísní strávila celý měsíc, pečovala o ní, přenášela jí do tepla, když bylo příliš chladno, aby měla prostor k bujení a starala se o ní jako o vlastní! Ona mě za mou péči odměnila rovnou šesti podobami, nejdřív jsem vyšlechtila plíseň zelenou, pak černou, žlutou, bílou, bílou chlupatou a nakonec vše završila krásně bílá houba. Takovou chlebovou krásku hned tak někde nenajdete! :)

Eko-bio-racio podzimní skřítkovský věnec...

 

...popáté.

Možná si pamatujete, jak jsem se tu minulý rok prsila, že podzimní věnec u mě vidíte opravdu naposledy. No, zase jsem kecala, ale budiž mi ke cti, že v plánu to fakt bylo. A když už z toho tedy nakonec sešlo, tak při tom alespoň ani trochu nezaplakala moje peněženka. Šlo totiž o věnec... repasovaný. Nebo taky eko-bio-racio, chcete-li :). A jak se taková věc přihodí? Úplně jednoduše, stačí mít narvaný sklep od podlahy ke stropu, zašít tam věnec, který si s vámi hraje další rok na schovávanou, udělat nový, další rok uklidit sklep a najít tam ten první. Pravda, tou kompresí ve sklepě utrpěl značné vady na kráse, ale na vyhození taky úplně nebyl. A tak jsem ho celý rozebrala na prvočástice, očistila od lepidla, co se dalo jsem zachránila, něco vyhodila, zbytek doplnila z bordeltvořící skříně a bylo vymalováno. Tedy zkompletováno. A za odměnu ho dostane moje maminka k svátku, které, jakožto spořivé Panně, věnec s takovouto neuvěřitelnou historií zcela jistě udělá radost :).

Doufám, mami, že oceníš nejen kouzelnou historii tohoto věnce, ale také bolest, kterou jsem při jeho tvorbě podstoupila. Ta popálenina druhého stupně od vroucího lepidla při lepení POSLEDNÍ dekorace opravdu v plánu a z lásky nebyla :).

Hovno a izolační místnost...

...aneb další zápis do školního deníčku.

Hovno

"Mamííí, naše paní učitelka je sprostá!"

Je to dobrý, mozek funguje a pozná mezi tím vodopádem, který se z Matýska nepřetržitě valí, důležitý pramínek.

"Jo, a copak tak strašnýho řekla?"

"No, když ve třídě telefonovala, tak řekla, ať neposloucháme cizí hovory a že si máme zakrejt uši. Já jsem si je zakryl jenom jako a slyšel jsem, jak paní učitelka do telefonu říkala, že má teda na stole úplný hovno!" 

Čekárna u gynekologa

 

Návštěva gynekologa není zrovna zážitek, na který bych se kdovíjak těšila a ze kterého bych vrněla blahem. No, možná to tak některé dámy i mají :), ale jsem si naprosto jistá, že drtivá většina žen je na tom úplně stejně jako já a že děkují vesmíru za to, že se prevence koná jen jednou za rok. Je pravda, že v mém případě se samotná návštěva většinou přežít dá, pan primář je milý a zábavný člověk, u mě je spíš problém se k ní vůbec dokopat. Letos mi to trvalo jen tři měsíce a návštěva to byla vskutku výživná. Vedro k zalknutí v čekárně bez oken, rouška, která přestala svou funkci plnit po dvou minutách s tím, že se mi přilepila na orosený obličej, z hygienických důvodů absence běžně dostupné vody a kelímků... Nic z toho mě ale nedokázalo rozladit, protože výzdoba čekárny mě pokaždé spolehlivě přivede na jiné myšlenky. Někoho pobaví, někoho pohorší, někoho provokuje a někdo nevěří svým očím. V každém případě, některé obrázky, třeba ty s erotickým až vulgárním nádechem, by člověk u gynekologa opravdu nečekal :). 

Svolení k focení jsem od prima sestřičky dostala, i když fotit v blbém světle zasklené obrázky mobilem není kdovíjaké terno. Autor nečitelný, podle čárky na konci to tipuji na autorku. Většina obrázků s erotickým nádechem je pojmenována, ostatní jsou bez názvu.

Edit 12.10.2020 - Díky komentáři níže jsem se dozvěděla, že onou autorkou je grafička Zdenka Hušková z Jablonce nad Nisou, více informací najdou případní zájemci ZDE :).

"Siréna"