Můj školní deníčku...

...krmím tvou rubriku poslední dobou dost často, jenže jak odolat, když je kolem tolik inspirace? :)

První nouzový stav, zavřené školy a následné prázdniny jsem přežila jen díky úžasným a samostatným dětem, možnosti chodit do práce, dostatečné zásobě vína a vidině, že tohle s koncem prázdnin skončí. Na začátku září se mi až líčka rděla nadšením, že po necelých šesti měsících budu konečně chodit kolem sporáku jen když já budu chtít a v ostatní dobu budu toho nerez krasavce přezíravě ignorovat. Víc jsem se snad ani mýlit nemohla, osud mi, jak mívá poslední dobou v oblibě, nastavil nohu a já si zase rozbila hubu - prvorozenému zavřeli školu. Ono to občas chce spadnout z toho nadejchanýho obláčku na tvrdou zem, aby člověk věděl, na čem je a kde je jeho místo. Tak jo, pochopila jsem. Ale proč zrovna u sporáku?!? 

Po prvotním znechucení jsem dospěla k názoru, že bych se měla hodit do klidu, že jeden strávník navíc není taková tragédie a že to v pohodě zvládnu. Skleničková metoda, kdy uvařím vždy jednu porci navíc a zavařím ji do skleničky na horší časy, je vcelku nenáročná a efektivní. Můj geniální plán začal mít vážné trhliny o pouhé dva dny později, kdy se manžel dobrovolně rozhodl, že začne pracovat z domova. A když o další dva dny později zavřeli i školu základní, skleničkový plán vzal definitivně za své a ze zavařených jednoporcových skleniček jsme si udělali švédský stůl.

Věčný optimista v mém nitru se snažil mou rozmrzelost rozehnat tím, že se žádná kaše nejí tak horká, jak se uvaří. A že prý si mám zrekapitulovat svou covidovou kuchařskou kariéru, podívat se do deníčku a spočítat si skóre. Tak jsem si to tedy spočítala, vykřížkovala, vysmajlíkovala a víte co? Jestli ten optimista ještě cekne něco o kaši, tak mu  ji vyliju na hlavu!

Plán na říjen je jasný a skoro si troufám tvrdit, že ten listopadový a prosincový se lišit nebude...

P.S: křížky jsou dny vařící, smajlíci dny nevařící - dovolenkové, babičkoobědové, restauracové, dovážkové :).