Není to tak dávno, kdy jsem tu srdceryvně dávala tomuto typu tvoření sbohem. No jo. Jenže to by nesměla moje vajíčka vidět moje oblíbená exblogerka. Já vážně už nechtěla špendlíky ani vidět, ale Lucie byla opravdu umanutá, viz. část autentického přepisu (bez milionu smajlíků)...:)
"Jééé, Janičko, udělala bys mi takový vajíčka? Přesně takový?"
"Určitě bychom se dohodly, ale přesně takový asi ne, protože vzorkované stužky jsem kupovala náhodně ve výprodejích. Ale barevně bych se mohla pokusit."
"Určitě by se ještě podobný našly. Všecko bych zacálovala, moc je chci, víš? Já jsem si to umanula! Je to totiž hrozně krásný a veselý."
No. A bylo to. A tak jsem minulý týden zamířila do galanterie, jakože JENOM pro špendlíky. Jenže já mám podezření, že to je nějaká divná galanterie a že existuje svět "před dveřmi" a "za dveřmi". No však Alenku v říši divů jste asi viděli nebo četli, není třeba se rozepisovat. Opět mě popadla patchworková nálada (což na jednu stranu nebylo vůbec na škodu, protože tvořit "jenom na zakázku" není to pravé ořechové) a u špendlíků samozřejmě nezůstalo. Miliony stužek navinutých na kotoučích mě nechávají chladnou, neboť jsem příliš netrpělivá na "tuhle dva metry a támhle dva metry", taktéž na čekání, až kotouče paní důchodového věku sundá, stuhy odmotá, naměří, ustříhne a popíše. Pro mě je tam největším lákadlem NENÁPADNÝ košíček plný zbytkových stuh přímo u pokladny. To je vážně mor. Matěj, který tenhle obchod miluje a byl tam se mnou, si většinou nechá vysvětlit, proč to a to nemůžeme koupit. Ovšem tentokrát si postavil hlavu a odejít bez věnečku by byla tragédie hodná Shakespeara. No nevadí, však on se u nás věneček uživí, rozhodně mi stojí obětovat pár kaček, než se nechat propalovat opovržlivými pohledy okolostojících, co jsem to za matku, když nechám řvát na celé kolo své dítě "Já chci taky píchat, já chci taky píchat!" Vysvětlujte jim, že se takhle u nás říká našemu špendlíkopíchání...
Drahý můj, nemám rohlíky, za to jsem přinesla špendlíky! :)