Na Štědrý den jsem se snažila dětem i nám, dospělákům, zpestřit čekání na zacinkání zvonečku všemi možnými způsoby. Kromě vánočních zvyků, o kterých jsem psala v minulém článku, jsem letos naplánovala i píchání do pomerančů (ne, opravdu se nejedná o žádný vúdú rituál :-)). Letos jsem neponechala nic náhodě, podmínky k tvoření jsem vyšperkovala k dokonalosti a tak když jsem shledala, že by to už zase "něco chtělo", začaly se během chvilky na stole objevovat misky s gumovými medvídky, pěnovými a ovocnými bonbony, rozinkami a voňavým hřebíčkem. Pravda, část materiálu záhadně zmizela ještě před samotným začátkem tvoření a část ho zmizela v jeho průběhu, ale pořád zbylo dostatečné množství na to, abychom se patřičně vyřádili. Výtvory papírkově komentoval náš devítiletý... :)
Babička tiše a nenápadně kutila až vykutila... BABI(Y) PANKÁČE. S cígem, jak jinak :).
Výtvor našeho prvorozeného - PAN MÁČO...
...a našeho druhorozeného dvouapůlleťáka - PAN PISTOLE. Bohužel není v původním stavu, protože babička měla tendenci mu jeho pistoli předělat na panáčka, což jsem jí zatrhla, ale než poslechla, stačila už pár párátek přepíchat. Nicméně postavičce se to nepodobá ani náhodou :).
Mužská hlava rodiny vytvořila ZOMBIE TÁTU...
A nakonec ženská hlava rodiny spíchla PANA SKŘÍTKA, PANÍ SKŘÍTKA nebo PANÍ SKŘÍTKU, vyberte si, jak je libo. Mně osobně se tedy líbí nejvíce paní skřítka, ale to bude asi pocitová záležitost :).
