Obří larvy a další bláznivé experimenty

Říká se, že štěstí přeje připraveným. V mém případě si však troufám tvrdit, že je štěstí slepé jako já tenkrát, když jsem si protřela oči rukama, které jsem předtím hodiny máchala v cibuli a pálivých paprikách.

Včera jsem si k obědu naplánovala pizzu, protože poměr takřka nulové vynaložené úsilí versus výsledek ve formě slastně se olizujících strávníků v kombinaci s mým nafoukaným "To jsem to s nima zase dneska skoulela" byl více než lákavý. A když už budu v tom patlání, zkusím i ty rohlíčky, o kterých psala Kerria, napadlo mě. Jedno těsto nebo dvě, to je fuk. Fuk to sice bylo, ovšem to, že mi na pizzu chyběla důležitá ingredience - kečup, už mi fuk nebylo. Tohle zjištění mě opravdu hodně rozladilo, byla jsem si tak jistá! Už ráno jsem si slíbila, že ven do toho hnusavce nevystrčím čumák ani za nic a náhradní varianta poledního jídla, vzhledem k plačící ledničce, nepřicházela v úvahu. Naštěstí, kromě lednice, plakala už týden i rajčata, která kdyby mohla mluvit, poslala by na mně přinejmenším hygienu. Což jsem nemohla v žádném případě dopustit (co kdyby se náhodou mluvit naučila) a tak mě napadlo udělat z nich domácí kečup a navždy je umlčet. Tento experiment se mi vryl hluboko do paměti a budu ho tam mít nejspíše nadosmrti. Za prvé - poměr vynaložené úsilí kontra výsledek už tak lákavý nebyl a za druhé - díky třičtvrtě litru kečupu a snaze mého batolete mi mermomocí pomáhat to v kuchyni vypadalo stejně, jako by mi tam někdo vyvrhnul divočáka. Ale víte co? Kdybych měla místo, kde lahvičky s kečupem skladovat, v létě bych do toho klidně šla v masivním měřítku znova a bylo by mi jedno, že bych u toho vypadala třeba jako hraběnka Báthory, co právě vylezla ze své lázně. Takovou dobrotu alias "žraso", jak se u nás teď s oblibou říká, jsem totiž už dlouho nejedla...

Mezitím, co kečup chladl, jsem si zadělávala těsta. Kerriiny rohlíčky mě velmi zaujaly, protože se u nás brzy chystá veliká sláva a já bych ráda připravila něco neokoukaného a neojedeného. A tak jsem se do nich směle pustila, recept na ně najdete ZDE, já je dělala na zkoušku z poloviční dávky, ale stejné množství, čili byly menší a ještě jsem je plnila šunkou a sýrem, takové rohlíkodvouhubky :). To bych ale nebyla já, kdybych zase něco nepotento... Válím, řežu, plním, motám a pořád se mi to nějak nezdá. To přeci nejsou žádné rohlíčky, vždyť to vypadá jako obří larvy nějakého obludného tropického brouka!? No, tak to bude asi tím, že to motáš od špičky k širší straně a ne obráceně. Ty jsi ale šikulka, dobře, že jsi na to přišla těsně před koncem...

V duchu si říkám "Ty jsi ale kráva!" A začnu se u toho pochechtávat, protože si vzpomenu, že když jsem se takhle počastovala naposledy, bylo to nechtěně, shodou okolností také při vaření, nahlas. Můj manžel tenkrát chlácholivě reagoval "Maminko...", kdežto náš prvorozený pronesl "Ale tatínku, paní učitelka v hudební škole mi říká, že na sebe člověk musí bejt přísnej!" :)

A jak to dopadlo? Výsledné skóre mých experimentů nakonec dopadlo dobře... Larvy: žraso se zavřenýma očima, poslední čtyři povedené rohlíčky: žraso koukatelné, domácí kečup: žraso, které jsem musela schovat z dosahu batolete, neboť mu tak zachutnalo, že ho jedlo rovnou z hrnce po lžících...:)

Tak larvy snad pozná každý... :)

P.S: Pro kečupomily :)

Domácí kečup - kilo rajčat a jednu cibuli jsem nakrájela na drobno a podusila doměkka. Odebrala jsem podstatnou část vody, přidala dva hřebíčky, na špičku nože skořice, půl lžičky sladké papriky, 7 dkg cukru a 1,5 dkg soli a ještě povařila. Pak jsem směs rozmixovala a bylo hotovo. Podle receptu se tam měly přidat ještě dvě lžíce octa, ale já na něj zapomněla (to bych snad ani nebyla já), nakonec to ale vůbec nevadilo, byla to mňamka i tak :).