Těžkej život rybenky

Ahoj, jsem rybenka a nejmenuju se nijak. Teda moje domácí na mě kdysi ječela "ty svině jedna ........", přídavný jméno si dosaďte sami, ale já to tady klidně prásknu, že to nebylo vůbec nic hezkýho, to teda ne. Vona domácí občas kouká na takovej seriál, kde někdo dost často říká "Ahoj, jmenuju se Christy a jsem alkoholička", takže bych se mohla představit taky tak nějak, ale na to nemusim bejt zrovna Ajnštajn, aby si nevydedukovala, že "Ahoj, jmenuju se svině a jsem rybenka" nezní ani trochu fajnově. My rybenky si teda jména nedáváme, za prvý máme strašně široký příbuzenstvo, takže kdo si to má pamatovat, a za druhý, von ten život rybenek, kdy jedna neví, jestli se dožije vodpoledne nebo zejtřka, není zasejc tak dlouhej, takže by se to snad ani nevyplatilo se s nějakejma jménama zdržovat, že jo. No a když už jsem tu nakousla ten náš vztah, v začátcích to s náma bylo jako na houpačce. Jestli se tomu dá dát nějaký přirovnání, tak je to jeden dost divnej status na Fejsbůku, prostě jsme byly ve složitým vztahu. Ale začnu pěkně vod začátku...

Takovej bejvák, co máme u ní, to by jeden pohledal. Nějakej umělec, co jim dělal v koupelně vobkladačky, pořádně nezacpal škvíry ve spárech a pod zárubněma. A když k tomu připočítáte zadara teplo a vlhko, je to skoro jako sen v tropech. Navíc vona nám ten nelegální příbytek tak nějak tolerovala, páč jsme se docela držely zpátky. Jenže! My jsme si nevážily dobrýho bydla a bylo nám to málo, tak jsme začaly dělat vejlety. Nejdřív vopatrně jenom kolem toho regálu v koupelně, kde jsme mohly rychle zdrhnout za košíky, pak k vaně, kde je takovej vymazlenej chlupatej koberec, až jsme se nějakou škvírou skrz koupelnu dostaly na kuchyňskou linku. Jako uznávám, byl to dost neprozřetelnej a nevopatrnej krok, ale jednou nás přes tykadla někdo prásknout musel. Šmarjá, kdybyste to slyšeli, takovej virvál, co vona stropila! A že prej tady poteče krev a její to teda nebude, že nám dost dlouho tohle špacírování tolerovala a že to máme spočítaný! A taky že jo. To vám snad nebyl den, kdy by mi nerozmázla někoho z příbuzenstva. Taky pořád študovala v tom svým kouzelným vobrázkovým udělátku všelijaký fígle, jak nás bez bordelu zprovodit ze světa. My, co jsme zrovna nedržely smutek, jsme se jí skrz ty škvíry samosebou chlámaly, úplně nejvíc asi tomu jejímu divnýmu pokusu s novinama a nastrouhanou bramborou. Vona tím byla jak posedlá, ale nám to bylo ukradený, vůbec totiž neměla šajn, kolik nás tam u ní v tý koupelně je. Takže jsme daly hlavy dohromady a vymyslely, že ji nebudeme tolik dráždit a tak nějak jí radši nepolezeme, pro dobro vobou stran, na voči. Jakože přes den, i když je v koupelně tma, se budeme držet zpátky a vylejzat budem jenom v noci. Chvíli to fungovalo, jenže vona pak najednou začala strašně brzo ráno vstávat do práce a to byl tak trochu průser. My měly zrovna mejdlo v tom jejím fajnovým koberečku a dávaly jsme lekci mladejm, co že je smyslem našeho rybenčího života, a do toho vpadla vona. Sedla si poloslepá na záchod, my zkameněly jak trilobiti v prvohorách a spolíhaly na to, že je bez brejlí slepá jak krtek. Jenže schovejte černou v béžovým koberci, že jo. Někomu se podařilo rychle zdrhnout a schovat se za koš na prádlo, ale většina skončila vyklepaná ve sprcháči. A to jsme se chlámaly už úplně všechny, páč vona si asi myslela, že když nás spláchne vodou do vodpadu, tak je po nás. I každý malý rybenčí děcko vod nás ví, že tohle nás vo kejhák fakt nepřipraví a že, když jsme trochu šikovný, vylezem zase zpátky. Teda pokud nás zrovna nezalije vařící vodou, ale kdo by se s tim v půl třetí ráno asi tak vařil, že jo. Vona z toho byla votrávená, my taky, vona navíc utrápená jak fotbalová sezóna nějaký Dolní Lhoty, až nám jí bylo líto, že do nás lila tolik tý svý energie a nic z toho. Vona zase hledala v tom svým kouzelným udělátku, ale už se tak nevošklíbala, páč zjistila, že jsme sice hnusný, ale nikomu neubližujem, že neděláme bordel a nepřenášíme žádnej bacil, že jsme dokonce i trochu prospěšný, protože žerem roztoče a co kde lidem upadne. Teda nemyslim tim třeba ruku nebo nohu, ale do šupinek člověčí kůže nás nikdo dvakrát nutit nemusí. No a tak jsme po týhle šlamastyce daly my, rybenky, zase hlavy dohromady, trochu si pošouply ten biorytmus podle ní, abysme nebyly to první, co jí v koupelně ráno nasere, žijeme tak nějak ve vzájemný symbióze a víte co? Vono to de.