Bořek je volný!

Pokud jsem si naivně myslela, že když panu učiteli biologie pan ředitel (zřejmě na popud nějaké outlocitné maminky) dealování mrtvých či živých hmyzáků žákům pod rouškou tmy u školy zakázal a že budeme mít od pitvání klid, víc jsem se mýlit nemohla. Pravda, malá úleva tu trochu je, neb se prvorozený vrací do školy a pitvat tak bude tam a ne doma na prkénku, na kterém krájím maso :). Nicméně jako další oběť pitvy si pan učitel vyhlédl hlemýždě, kterého si musí žáci vlastnoručně "ulovit". Dopředu jsem nahlásila, že s touto akcí nechci mít vůbec nic společného a ani o ní nechci vědět detaily, protože mi bohatě stačí, když si venku při pohledu na žížalu vzpomenu na Bořka. Toho jsme konečně během jednoho slunečného dne spolu s obsahem jeho dočasného domečku přestěhovali s velkou slávou ven. 

Jako by cítil, že se něco děje a místo toho, aby, jak mu velí instinkt, zůstal ve tmě, vystrčil čumák a začal šmejdit venku.

Poznatek - ne, žížala se mechem opravdu neprovrtá :).

Nakonec jsme našli prohlubeň, do které jsem obsah sklenice vysypala a ten pak zakamuflovala. Trochu mě vyděsili obří mravenci, kteří se tam hned slezli a já začala mít obavy o Bořkův osud. I když ne tak veliké, jako den před tím, kdy brzy ráno, prchajíc před mokrem, táhly dva žížalí šiky čítající desítky jedinců po rušné silnici dolů ke křižovatce spáchat sebevraždu. Otázkou je, kolik jich spadlo do kanálu a kolik jich skončilo pod koly aut.

Kdybych měla experiment nějak zrekapitulovat, začala bych i skončila tím, že jsem na sebe vážně pyšná - v domácích podmínkách se mi podařilo udržet naživu žížalí exemplář čtyři měsíce, který za tu dobu svou délku ztrojnásobil. Jeho dočasné bydliště jsem proměnila v regulérní kompost...

 ...a kromě dvou druhů plísně :D jsem na něm vypěstovala sazenice ze semínek, které jsem mu tam přihazovala jako dezert z odkrojků ovoce a zeleniny. Za mě tedy úspěch :).