Rozlítaná

Poslední týden se cítím jako Čapkova Dášeňka, opelichaná a uhoněná. Opelichanost jsem částečně vyřešila návštěvou kadeřnice, takže už přinejmenším nestraším děti na ulici, uhoněnost taky ustupuje a já si přestávám připadat jako ta psí máma. Výjimečně otevírám rubriku "Dóbro dóšli", ono to občas asi chce...

Blinkací a kandící vir se u nás doma trochu pomnožil a svůj pobyt si tak neplánovaně prodloužil, ale jak říká můj drahý, všechno zlé je k něčemu dobré, takže mám teď figuru do plavek závidění hodnou. Když už vir konečně uznal, že se u nás zdržel déle, než je zdrávo a víc už z nás nevysaje, prvorozený začal kašlat, jako by kouřil třicet let šedesát čvaňháků denně. Má to ovšem, jak jinak, i své plus, nemusíme ráno vstávat do školy. A jak už to u nemocňátek bývá, jednomu bylo smutno a tak mám v tuhle chvíli doma marody dva a moje uši oblažují chrchlavým duetem a kdovíproč si myslí, že hledání a sbírání jejich posmrkaných kapesníků v různých zákoutích je děsná zábava.

Matýska mi nevzali do školky, do které jsme ho dali k zápisu, přijímali jen 12 dětí, tříletí prckové se tam například nedostali vůbec, protože přednost mají předškolní děti. Katastrofa v podobě vystřílení ředitelny se naštěstí nekonala, bylo mi nabídnuto místo ve školce kousek od té naší, kde se paradoxně přijímalo dětí stejně, nicméně díky tomu, že paní ředitelka předem vyvěsila na dveře, kolik dětí přijímá, přišlo k zápisu tak málo maminek, že na nás zbylo volné místo. Ze srdce mi spadl ohromný balvan, možná by bylo na místě napsat spíše skalní masiv, i když lítání a papírování kolem obvolávání, odvolávání a opětovného přihlašování bylo opravdu na nervy.

Absolvovala jsem dva pohovory v mém zaměstnání, dobrou zprávou je, že mé místo je pro mě připravené, dokonce i stejná pozice, plat se mi mírně zvýší, stále budu na zkrácený úvazek bez víkendů a jen na ranní směnu. Tak jen mít ještě štěstí na kolektiv bez štěken. Ale to už bych asi chtěla moc...:)

Taky si nevím rady se svou dokonale rozhozenou mozkovnou, která do své fáze dospěla díky děťátku, které se má brzy narodit v naší rodině a které se jeho rodiče rozhodli pojmenovat Verunka. Asi smýšlím jako sobecké ukřivděné děcko, vím, že nemám právo ani pípnout, jen stará rána, o které jsem si myslela, že je natrvalo pevně zašitá, se rozšklebila a vzpomínka na naší Verunku, které nebylo přáno, začala tak nějak víc bolet. A bolí o to víc, že děťátko takto bude pojmenováno schválně, aby nám to ublížilo.

Tohle počasí mě jednou zabije...