Ďobací zombík

Pokud jste o téhle hře nikdy neslyšeli, zachovejte klid a nepanikařte, nikdo vás nebude považovat za herní nevzdělance. Vy ji totiž ani znát nemůžete. Má ji na svědomí můj prvorozený a kdo mozkovnu občas sleduje, možná si vzpomene, že to rozhodně není jeho prvotina. Tou byla "Hra na zírání", kterou tématicky doplňoval "Orientační plánek ženy" a komiksy "Pan Pinďourek a Pan Pinďourek a spol.", které tu vzbudily mimořádný ohlas. Od té doby uplynulo hodně vody, dítko povyrostlo a s další hrou se zdokonalilo.

Kelchstein

Pokud jste si vybrali jako cíl svého výletu Oybin a pojedete směrem od hraničního přechodu Petrovice, hlídejte si pravou stranu. Asi kilometr před Oybinem zpomalte a možná i zastavte, odměnou vám budou dva kouzelné pískovcové útvary, které stejně nemůžete minout, ani kdybyste stokrát chtěli. Snad jen nevidomého by neupoutal jejich zajímavý tvar, který mají na svědomí vítr a eroze, a extravagantní červeno-oranžová barva, za kterou mohou oxidy železa. Menší útvar se jmenuje Kalich (Kelchstein), je 17 metrů vysoký, má tvar menšího atomového hřibu (oficiálně kalichu na víno) a patří mezi největší svého druhu ve střední Evropě. Větší útvar neidentifikovatelného tvaru se jmenuje Strážce Kalichu (Kelchsteinwächter) a spolu se svým druhem patří mezi oblíbené horolezecké cíle. Poprvé byl vrchol Kalichu zdolán okolo roku 1785 dřevorubcem, v současnosti je mezi horolezci velice populární, i když patří mezi nejobtížnější skálu v Žitavských horách.

Oybin podruhé

Aneb bez nějaké omáčky mišmaš toho, co se do Oybina poprvé nevešlo.

Model kláštera v dobách největší slávy

Oybin

Z mých předchozích článků o Žitavě by se leckomu mohlo zdát, že je tohle město jedna veliká ruina a že v něm chcípl pes. Uznávám, že na mnoha místech to opravdu vypadá, jako by tam právě skončila válka a s tím chcíplým psem taky nebudete daleko od pravdy (obzvláště v neděli odpoledne za pošmourného počasí), nicméně město má prazvláštní kouzlo, jakým na mě žádné jiné místo ještě nikdy nezapůsobilo. Tedy, až na jednu výjimku, která se jmenuje Oybin a kterou najdete poblíž Žitavy. Jo, a je to taky ruina.

Oybin (česky Ojvín) je velice pozoruhodná zřícenina hradu, která stojí (víceméně) pevně na kopci nad stejnojmenným městem. Nebudu vás tu unavovat historií, protože to stejně téměř nikdo nečte (případní zájemci mohou nakouknout sem), jen podotknu, že podobu bývalému hradu, kterou si uchoval i jako zřícenina, velmi výrazně vtiskl Karel IV., a to především vybudováním císařského domu, gotického kostela a kláštera celestýnů.

Bydlet v městečku pod zříceninou, koupím si permanentku a chodím si tam číst knížky. Neuvěřitelné místo.

Mlha...

...aneb když přehrada kouří.

To je tak, když se roky kocháte výhledem na hory a acháte, jak krásně se z nich "kouří".

Jedno ráno acháte (v kombinaci se špatným časem v telefonu - doteď nemůžu přijít síti na jméno) tak dlouho, až vám ujede autobus.

Jdete do práce pěšky, vykašlete se na zažitou cestu a střihnete to kolem přehrady, kde jste záhy vyvedeni z léta trvajícího omylu, že to kouzlo mají na svědomí jenom lesy kolem...

Loučení

Hned na úvod, aby náhodou nevznikla mýlka a já třeba někomu neudělala radost - nejsem to já, kdo se v článku bude loučit, na to mám některé z vás příliš hluboko pod kůží. Pravda, náznaky by tu byly, poslední dobou jsem si blogového světa moc neužila a co vám budu povídat, tahle pokulhávající přítomnost bude rázu trvalého a moje články, návštěvy i komentování budou nárazové jako vítr u nás v horách. Na druhou stranu, za stávající situace je tohle řešení rozhodně to nejlepší, na které moje mozkovna přišla. Ale teď už k tomu loučení.

Možná si ještě někdo z vás pamatuje, jak jsem kdysi na minulém blogu o dementních sousedech psala článek o tom, zda mám v bříšku teroristu. Mně to přijde jako docela nedávno, jenže si představte, že ten malý terorista je šestileťák a v září jde do školy. A tak jsme loučili se školkou. Zpívalo se, diplomovalo, obdarovávalo, chválilo, sem tam i slzička ukápla. Jednu vadu na kráse to ale mělo, z těch dvaceti maminek jsme se sešly asi tři, které považovaly za přirozené poděkovat, byť drobností, učitelkám za to, jak se po ty tři roky staraly o děti. Asi jsem staromódní. Nebo blbá.

Prádlík a Fuseklík

A je to tady. Po skřítkovi Botníčkovi se v naší domácnosti objevili další dva. Jeden se v lumpárnách vyrovná Botníčkovi a možná ho i předčí, protože je to skřítek velice soutěživý, druhý je zase mazlík k pohledání. A jak to vím? No to se vám má tak...

Začaly se nám nenápadně ztrácet ponožky, občas jsem se jich po vyprání nemohla dopočítat. Všichni okolo mi říkali, že to je určitě pračkou, která vcucne ponožku do prostoru pod bubnem a až prý nám jednou pračka odejde do elektro nebíčka, budeme vědět proč. Hahaha. Prý pračka! Po zkušenosti s Botníčkem jsem moc dobře věděla, že to je jenom chlácholivé vysvětlení pro veřejnost, že to není samo sebou a že v tom bude nějaká skřítkovina. A taky že jo. Prádlík.

LEGO dort

Hrůza mě jímá, jsem lemra líná. Dortíkopatlací rubrika byla nakrmena naposledy v září a od té doby chuděra strádá hlady. Na svojí malou obhajobu mohu snad jen říct, že obvyklý únorový dort pro polovičáka byl odložen na neurčito (rozuměj na příští rok), neb se kvůli řádícím bacilům žádná oslava nekonala. A březnový dort či pididortíky pro alergickou tchyni už nějaký ten pátek nevyrábím a ani tak činit v nejbližší době nehodlám.

Ale zpět k rubrice - dnes její trápení končí, protože jí nakrmím dalším dortem, který byl tentokrát s láskou spatlán pro druhorozeného, dnes šestileťáka. Jako vždycky, dort není podle mých prvotních představ a mé kritické oko zaplakalo, ale troufám si říci, že Matějovi byly nedostatky úplně šumák :-).

Z důvodu výšky dortu bylo nutno přeorganizovat a přestavět vnitřek lednice. Manžel si tento postoj pojmenoval jako

"Panáček na hanbě" :).

O2 arena

...aneb desatero postřehů a tipů návštěvnice koncertu v O2 areně:

1) Jedete-li na akci autem a vyberete-li si k zaparkování parkovací dům a ne parkoviště (je to celkem jedno, v obojím platíte dvě stovky), dorazte alespoň 2,5 - 3 hodiny před začátkem a zaparkujte v přízemí co nejblíže výjezdu, místa tam bude dost. Ušetříte si tak spoustu kreténů a debilů pro vhodnější příležitost.

2) Lístky na koncert k sezení kupujte zásadně do prvních řad. V praxi takřka nemožné.

a) Budete-li sedět po stranách dál od pódia, váš vykroucený krk bude cokoliv, jen ne vděčný.

b) K blokování výhledu na pódium a k lehkému nasrání vám postačí mírný předklon vašeho souseda.

c) Máte-li místa nahoře (a umělec nebude mít za zády velkoplošnou obrazovku) uvidíte leda ho... houby. Tímto zdravím osazenstva VIP salónků, kteří z koncertu měli houby na druhou :).

Panbuch a sníh

Další cesta ze školky a další inspirativní rozhovor, který vás přesvědčí o tom, že Panbuch není v nebi jen od toho, aby tam tomu šéfoval, čučel na telku a pil pivo, ale že tam přeci jen taky něco dělá. A u toho lemtá to pivko.

Sněží a mrzne. V horách běžná jarní dubnová/květnová situace, která nám stojí maximálně za pozdvihnutí obočí, případně za suché "ty vole, to zase budu ráno muset škrábat".

"Matýsku, už je mi jasný, jak to má Panbuch s dětma i jak se to má s deštěm. Když takhle hezky chumelí, nevíš náhodou, jak se v nebi vyrábí sníh?"

"No jasně, to je jednoduchý. Normálně tam má Panbuch mixér, do něj rozkřápne vejce a ušlehá sníh. Jako ty, když děláš doma koláč."

"Aha." Slova na chvíli došla, neb jsem si vyrábění sněhu představila. "A jak to pak zařídí, aby ten sníh padal dolů?"

"Maj tam trubky, kterýma to jde k andílkům. A ti to pak házej dolů, jeden hází sníh a jeden vločky."

"Ale sníh a vločky je to samý, ne?"

"Není. Jeden hází sněhový koule a druhej ty vločky."

"Tak to bych asi nechtěla stát zrovna tam, kde padaj ty sněhový koule."

"Já taky ne."

Dokonalá nebeská manufaktura.

Andělka

Jednou takhle při pondělku

přes tlustou zeď kamennou

zírala jsem na andělku

s tváří šedozelenou.

Co tak civíš, milé dítě?

Budíš tady veselí!

Za barvu zpuchřelé nitě

můžou deště kyselý!

Ještěd

Stále stejná a přeci pokaždé jiná, snad každému známá dominanta Liberce - Ještěd, Obrázky vznikly během čtyř návštěv tohoto architektonického unikátu v rozmezí několika let. Kromě klasických (někdo by mohl říci někdy až kýčovitých) fotografií jsem pro vás připravila i neobvyklé snímky ze "zákulisí", kdy jsem měla možnost na Ještědu strávit noc. Žádný přepych nečekejte, vybavení pokojů i interiérů mělo v té době nejlepší léta dávno za sebou a v tomto stavu setrvávalo snad jen z nostalgie. Ale zážitek to byl i tak. V současné době pokoje vypadají trochu jinak, koukatelněji, neboť po vítězství zdravého rozumu nad sentimentálními vzpomínkami na zašlou slávu prošly rekonstrukcí. Zaplať Panbuch :).

Panbuch a déšť

V nedávném podobně tematicky laděném článku jste se mohli dozvědět, jak s pomocí Panbucha vznikají děti. Dnes bych vám chtěla nabídnout další exkurzi do Panbuchova zaměstnání, tentokrát zaměřenou na téma "Jak vzniká déšť".

Cesta ze školky, u nás nejvíce inspirativní. Prší.

"A jak vlastně začne pršet? To se zase volá Panbuchovi?"

"Hmm. Myslíš?"

"No jo, normálně mu zavoláš a řekneš, že potřebuješ, aby začalo pršet."

"Možná máš pravdu. A nevíš, jak by to asi u toho Panbucha mohlo s tím deštěm fungovat?"

"Ty si budeš asi myslet, že jsem úplně blbej, ale já si myslim, že aby začalo pršet, tak musej všichni andílkové v nebi začít čůrat."

"To ale není vůbec špatná myšlenka. A jak to prováděj? Všichni najednou?"

"Ne, maj tam jeden záchod a stojej ve frontě."

"I holky? Mně by to vadilo, kdyby se na mě někdo koukal, když čůrám."

"Néé, holka si sedne na záchod a ostatní ve frontě se otočej."

"Tak to jo. No ale čůrání je žlutý a dešťová voda je průhledná!"

"To maj zařízený, jde to do trubek a než to začne pršet dolů, tak se to vyčistí."

"Aha. A co dělá Panbuch, ten taky čůrá?"

"Ne. Ten to tam hlídá a pije pivko."

Taky se tak těšíte na naší další cestu ze školky? :)

Panbuch a déšť

Kdyby vám cokoliv z obrázku nebylo jasné, ptejte se :).

Velikonoční patlání

Nedávno jsem tu psala, jak se někdy pobavím nad hesly, která do internetových vyhledávačů zadávají budoucí návštěvníci mého blogu. Občas se nestačím divit, ale většinou cílem bývají články, u nichž se to dá logicky předvídat. V předvánoční době jsou to články o vánočním tvoření, sotva se přehoupne nový rok a už je sháňka po velikonočních výtvorech. No a pak bývá většinou útlum až do dalších Vánoc, s malou výjimkou čarodějnickou a halloweenskou. Tento rok je ale celkem neobvyklý, neb mi poslední dny rapidně přibylo návštěv u článku Velikonoční beránek bez formy. Ani nevíte, jak moc jsem ráda, že takovým ukázkovým lemplem, jakým jsem byla v onom článku, nejsem jen já, ale že se s podobným problémem potýká spousta dalších hospodyněk :).

Letos už formu mám, berana taky a spoustu dalších tradičních či netradičních mňamin, které se nám vychrlily z trouby. Krom mlsných a hladových krků je třeba nakrmit také velice zanedbávanou rubriku a tak se kochejte, slintejte, kritizujte, v každém případě vám však přeji krásné Velikonoce!

Letošní novinka - beránkovy vejce.

Při jejich výrobě nebylo ublíženo žádnému beránkovi, jedná se pouze o zbytky beránkového těsta :).

Velikonoční ponožkový zajíček

V této předvelikonoční době se na mě hned z několika internetových zdrojů vyvalila videa s návodem na ponožkovo-rýžové zajíčky. Chtěla jsem odolat, vážně, ale když ono to vypadalo tak hezky a jednoduše! Rejpavá polovina mého já se to jako obvykle snažila bojkotovat:

"Hele, vždycky, když to vypadá takhle, víš, jak to dopadá? No víš, že jo?"

No jasně, že vím. A víte vy co? Tentokrát to bylo úplně jinak. Bylo to lehké (nepočítám-li to kilo rýže), rychlé (nepočítám-li sbírání rozsypané rýže) a zábavné. Na mou duši, na psí uši, na zaječí svědomí :).

Videonávod na ponožkového zajíčka najdete na stránkách Youtube.

Jak šel čas s Mojí mozkovnou

Občas se mi stane, že si omylem smažu obrázek v galerii blogu. Pak nastane chvíle navštívit stránky Galerie.cz, kde, když se přihlásíte (stejně jako do administrativy svého blogu), můžete prohrábnout kromě své současné galerie i koš. Báječná to záležitost. A když jsem se v něm takhle naposledy hrabala, dostala jsem nápad zavzpomínat si, jak šel čas s Mojí mozkovnou. A nejen s ní, podařilo se mi totiž přihlásit se také do galerie mého prvního blogu. Kdo si pamatuje, před necelými sedmi lety jsem začínala s psaním o dementních sousedech, které se mi jevilo jako nejlepší možnost, jak si ulevit od starostí s bábou Blechovou bydlící pod námi a rodinkou nad námi (hrubián Platímnájem, hysterka Jásimůžudělatcochci a jejich předpubertální dítko Kdodoskočívýše), kteří si přes nás dělali naschvály a my s nimi nezmohli prakticky vůbec nic. Ale protože se všichni postupem času odstěhovali, zmizel i blog o sousedech a s jeho odchodem přišla na scénu Moje mozkovna.

První blog byl designově temný a za dobu jeho trvání jsem měnila jen obrázek v záhlaví. Vlevo ikonka profilu.

Puberta a velikonoční inspirace

Letošní předvelikonoční tvoření (Kosmo, promiň, já vím, že ty tohle slůvko nerada :)) považuji za malé osobní vítězství - povedlo se mi o malý kousek oddálit dobu, kdy moji potomkové řeknou této činnosti razantní NE. Byla jsem mile překvapena, protože bylo vidět, jak to ty kluky baví, a zároveň zaskočena, protože jsem měla obavy, že minimálně u prvorozeného tomu tak letos nebude. On totiž právě prochází pubertálními léty, kdy je pro tahle stvoření všechno hustý a kůůůl a dospělí jsou fosilové. Naštěstí my máme pubertu zatím velice veselou, zato doprovázenou raketovým růstem. Ještě na podzim jsem Míšovi kupovala boty podle své nohy. Nerad chodí po obchodech, takže jsem vždy vyhlídnutou oběť odpovídající šířky a délky vyzkoušela nejdřív na sobě a mohla si tak být jistá, že to bude v pohodě. Když jsem mu ale letos chtěla pořídit nové botasky a poměřila si s ním nohu... Já tedy nejsem žádný drobeček a tomu také odpovídá i moje noha, ale po zjištění, že to dvanáctiletý dítě má téměř číslo 43, se mi orosilo čelo. A to ani nemluvím o tom, že mám podezření, že mě letos přeroste. Ale dost výlevů lehce šokované matky, tady máte ta "dílka" :).

Vlastně ještě ne, ještě předtím vám nabídnu jednu vzpomínkovou: Protože se blíží Velikonoce, ráda bych si, spolu s vámi, zavzpomínala článkem "Hasta La Vista Baby!" na "vaječnou krizi" z jara roku 2012, díky které tenkrát stálo deset vajec mezi 60 až 80 korunami. Pamatujete? :)

A teď už slíbená inspirace...

Ceckovník

Někdy, když mám chvilku a nakouknu do statistik TOPlistu, se nestačím divit, jaká hesla zadávaná do vyhledávačů přivádí návštěvníky na můj blog. A že to jsou někdy vskutku divočiny - "pinďourkem" a "zápachem z kadibudky" počínaje, přes "kozy až na zem" po "moje dívka vykadila velké ..." (vy víte co). Téměř každé heslo jsem pro pobavení opatřila odkazem na článek, na který byl hledající naveden a jehož výsledek ho nejspíše nemile překvapil :). Kromě kadibudky jsou tato hesla ojedinělá, ovšem poslední dobou se mi rozmnožilo jedno obzvláště zajímavé a tím je "ceckovník". Když to bylo jednou, dvakrát, brala jsem to jako raritu, ale když začal být můj starší článek Do útrob země díky ceckovníku navštěvován i několikrát denně, dala jsem se do pátrání, co že to asi lidé hledají. První objevený obrázek "ceckovníku" mi skutečně vyrazil dech.

Patchworkové vzpomínání

Je to něco málo přes čtyři roky, co jsem propadla kouzlu falešného patchworku, stuhám, špendlíkům a popíchaným prstům. I když teď sedám k těm polystyrenovým nesmyslům velice zřídka, stále mám radost ze čtenářských ohlasů u návodů a inspirací, které jsem na svých stránkách publikovala jen tak, z lásky k píchání (jak jsem si tuto metodu soukromě pojmenovala a ono se to, světe div se, velice rychle ujalo :)). Možná díky blbuvzdornosti návodů články s tímto tématem za celou dobu od jejich vzniku navštívilo krásných 200 000 tisíc a zobrazilo si tři čtvrtě milionu podobně postižených. A já jim za to, spolu s mým tvořivým já, děkuji.

Stejně tak jsem ráda, že jsem nepropadla davové hysterii a nebyla zatažená do špíny, která se kolem této metody později vyrojila, když se na různých FB stránkách, které jsem díky tomu také opustila, rozjela mašinérie pomluv a nenávisti. Velice často jsem narážela na případy, kdy tvořilka vymyslela nový styl metody a pochlubila se s ním, jiná ho "odkoukala", svůj výsledek taktéž zveřejnila a neštěstí bylo na světě. A to ani nemluvím o drsné kritice začátečníků, kteří potřebovali spíše poradit a povzbudit, než setřít jako mokrou podlahu. Nikdy bych nevěřila, že i na obyčejném tvoření se dá napáchat tolik zla. A samotnou mě to mrzí o to víc, že si pamatuji, jak jsme v začátcích falešného patchworku byli všichni jedna rodina, radili si a pomáhali. Nikdy by mě nenapadlo si své nápady jakkoliv nárokovat, ke štěstí a spokojenosti mi stačilo pár milých komentářů. Je pravda, že i já jsem se občas musela (a vlastně stále musím) potýkat se stinnou stránkou popularity patchworku - většinou se jedná o vypůčení si obrázku s mým výrobkem bez uvedení zdroje, ale jsou to drobnosti a snažím se je řešit slušným upozorněním. Jen jedinkrát se mi stalo, že jsem byla sprostá jako cikán Ferenc a to proto, že si jistá dáma obrázek nejenže zapůjčila bez uvedení zdroje, ale výrobek na něm pak prezentovala jako svůj. I tady jsem si ale zachovala dekorum, postačilo jen docela maličké "bububu" :).

Za ty čtyři roky ušel falešný patchwork pěkný kus cesty a já můžu nad dílky ostatních tvořilek a tvořílků jen tiše achat. Kam se na ně hrabou ta moje, několik let stará. Jsou jednoduchá, bez různých kudrlinek a zdobení, ale víte co? Jsou to moje patchworkové děti a já jsem na ně pyšná :).

Panbuch

Běžný hovor během běžné cesty autem:

"Drahý, nepořídíme si třetí dítě?"

"Ty jsi se zbláznila!?"

Vzadu ze sedačky: "Ani náhodou!"

"No, já jen, že se mi dneska zdálo, že jsme měli další. Dvojčata."

Ticho.

Sedačka povídá: "A jak si jako zařídíš, abys měla další dítě? To zavoláš Panbuchovi?"

Nanuk přecestoval z krku do nosu a na čelní sklo. "Komu?"

"No přece Panbuchovi!"

"No to mi poraď, co bych mu jako měla říct? Abych to nezvorala, kdybych si u něj náhodou někdy potřebovala něco zařídit..."

"Normálně zvedneš telefon a zavoláš Panbuchovi, aby zařídil, ať se ti v břiše objeví dítě. Abys ho pak mohla narodit."