Středa, svítá. Snídám. Slyším slaboulinké svištění. Skrz skla sleduji Sibiř. Sakra, sněhová sezóna! Spolehliví silničáři sladce spinkají. Skandální? Standardní... Silnice se staly sjezdovkou, stávají se sjízdné sněžným skútrem.
Starší synek skáče, skotačí, směje se, "Supééér, stavíme sněhuláka!"
Spontánně sprostě sakruju: "Si snad spadnul?"
Smýkám sebou, synátorova sněhová spatlanina strefila světlovlásky slušivý svrchník. Syčák sadistickej. Stydí se. Sporťák skoro sedmiměsíčního synka se stal sáňkami, spěchám, snažím se surfovat skrz sněhovou spoušť.
"Sodoma", syknu, "seženeme sněžnice!"
Světlovlásku si snadno spletete se sněhulákem. Setřesu sajrajt, svléknu sněhule, svetry. Sednu si, slastně srkám svařák, sleduju sálající svíčku. Smířeně smrkám, sníh se stává snesitelnějším.
Středa, stmívá se. Sněhobílý sajrajt se stále sype. Silničáři se snaží, sypači solí.
Sním svůj sen - Středomoří, sedmadvacet stupňů, sluníčko svítí...