Strašák jménem demence

Moje babička po svém posledním pádu skončila jako jedna velká černá modřina se zlomeninou krčku a ramene v nemocnici a podstoupila operaci, při které absolvovala několikátou anestezii v průběhu dvaceti let. Byla to smůla, ale brali jsme to tak, jak to přišlo, žádné drama se nekonalo a nic nenasvědčovalo tomu, že by rekonvalescence měla probíhat jinak, než ty předchozí. Týden po operaci se babička, do té doby ve svých 92 letech s myslí, kterou by jí mohli závidět i čtyřicátníci, začala na ty samé věci ptát několikrát, ale připisovali jsme to pooperačnímu stavu. Přeložili jí na LDN, začala rehabilitovat, snažila se chodit, chtěla se co nejrychleji vrátit domů, těšila se, až ji přijmou do domova seniorů a všechno vypadalo, že je na dobré cestě. Měsíc po anestezii mi babička volala, že mezi tím, co spala, jí přestěhovali i s postelí na nějaké staveniště, kde jich je dvanáct na pokoji a nikdo se o ně nestará, jen jim tam nosí léky a jídlo. V tu chvíli jsem ještě netušila, že se u babičky objevila demence, která měla v jejím případě naprosto nečekaný průběh - nic pozvolného, žádné plíživé příznaky, jen neuvěřitelně brutální a rychlý náběh. Spadli jsme do toho všichni po hlavě, zaskočení jsme byli řádně a bolelo to moc. 

U babičky jsme se při návštěvách pravidelně střídali a nebylo dne, kdy by někdo z rodiny nepřišel s další jobovkou. Poté, co volala policii, že na ní v nemocnici dělají tajné experimenty, že jí nutí tančit a že jí hledají práci, jí byly nasazeny tišící léky, protože po nocích bloudila po nemocničních chodbách. Medikace nijak zvlášť nezabrala a babiččiny halucinace se zhoršovaly, objevovaly se stále častěji a s čím dál větší intenzitou. Tvrdila nám, že jí i ostatní pacienty vodí do místnosti, kde jim nakládají na záda postele a že je tam týrají. Že za ní byl na návštěvě Toník, její několik desítek let mrtvý bratr. Že místo zdi naproti je kopec a na něm zvířata a jejich stopy. Že se byla v Olomouci podívat s tátou na vlky. Že z ní udělali trosku a že je to kvůli té mladé, co si v jejich kumbále chtěla udělat mejdan, ale babička jí to zatrhla. Že jí tam obtěžuje nějaký hajzl. Křičela a byla sprostá. Chtěla, abych jí z nohou zula boty, ačkoliv byla bosá v posteli, nebo abych jí sundala z nohou to železo. Ať uklidím ten srp, že tu běhají děti. Ať jí sundám z toho stropu. 

"Chceš napít, babi?" 

"Ne, jen tu buďte se mnou..."

Naše poslední společná slova. O pár dní později babička zemřela - jako jeden z mála případů - s demencí, která u ní propukla po anestezii. Otázky, jestli jsem mohla udělat něco, aby jí bylo lépe, mě trápily dlouho, a když už začaly mizet, nastoupila jsem do zaměstnání, kde se věnuji primárně lidem s demencí všech možných typů a stádií. Jedna z prvních informací, která se ke mně dostala, byla, že lidem s touto nemocí se nemá odporovat. Nabourává jim to pocit jistoty a člověku, který jim bude tvrdit něco jiného, mohou velice snadno přestat důvěřovat a jen těžko se pak nachází cesta zpět. Přiznám se, že když jsem tohle zjistila, krve by se ve mně nedořezal. Bylo mi zle se sebe samé...

"Babi...

...ale na tý zdi nic není... 

...vždyť jsi bosá... 

...tady žádný srp ani děti nejsou... 

...to se ti asi něco zdálo..."

V tu chvíli mi došlo, že když jsme potřebovali nejvíc, nebyl tu nikdo, kdo by s námi mluvil, kdo by nám řekl vše, co jsme měli vědět, kdo by nám vysvětlil, jak se (ne)máme chovat, co (ne)říkat, co (ne)dělat. Nebyl tu nikdo, kdo by nám pomohl a nebyla tu žádná osvěta pro rodinné příslušníky, kteří potřebovali pomoc možná i víc, než samotný nemocný. Proto jsem, byť pozdě, uvítala unikátní seminář Demence - virtuální realita, který jsem absolvovala v rámci celoživotního odborného vzdělávání, ale o tom až jindy. Teď už si nevyčítám, že jsem to u babičky pokazila, že jsem jí její bludy rozporovala a snažila se, byť trpělivě, vysvětlovat, že to, co vidí, není pravda. I chybami se člověk učí, a je jedno, že to bylo proto, že jsem o demenci neměla vědomosti, které mám dnes. Poučená se budu snažit žádnou další chybu neudělat - klientům jejich vidění světa nevyvracím ani ho nezlehčuji, při našich hovorech se jen snažím zmírnit dramatičnost jejich bludů tak, aby se cítili v bezpečí, a rozptýlit jejich pozornost, aby se soustředili na něco jiného, než na svůj strach. A pokud si klienti myslí, že tou, která je právě teď objala a pohladila po vlasech, je jejich maminka, je to pro mě výzva, kterou přijímám a se kterou se poperu, jak nejlépe umím :).