Kdo je polovičák

Od počátku existence mého blogu můžete v mých článcích i komentářích často najít termín polovičák. A protože se ještě stále objevují dotazy, proč tento divný výraz používám, cítím, že po tolika letech blogování konečně nastal ten správný čas vysvětlit, že užitím termínu polovičák nemám v žádném případě na mysli

- zvířecího hermafrodita s více nebo méně výraznými znaky obojího pohlaví (zemědělský lidový název z Vyškovska)

- zajíce z poloviny dorostlého

- odfláknuté shyby na hrazdě

- na radiátoru usušenou použitou kávu smíchanou s kávou čerstvou v poměru 1:1

- poloviční lístek ani úvazek

- polobavlněnou látku (z valašského nářečí)

- mutaci andulky

- polokůži ani poloplátno

- masopustní masku žena a muž v jednom

- kraťasy ke kolenům

- věřícího v Boha, který jej odmítá takového, jak ho prezentuje církev

- osobu s rodiči dvou různých národností

- vlkodlaka říznutého upírem

- ani muže převlékajícího se za ženu.

Skleničkové svícny

Už třetí den lije, venku zbývá sotva patnáct čísel sněhu a obleva odkrývá pestrobarevná psí (snad) lejna, rachejtle a plechovky ze silvestrovských mejdanů, do té doby zasypané vánoční stromky u popelnic a tuny štěrku, který ucpal všechny kanály a z ulic a chodníků se tak stala přírodní jezírka. Zkrátka procházky jako malované a jarní prázdniny jako ze žurnálu.

A tak jsme s klukama, pro zklidnění pošramocených nervů po jedné takové procházce, zase trochu tvořili...

Můj školní deníčku VI.

Projekt "Ovoce do škol" je báječná záležitost. V balíčku je většinou 100% jablečný mošt v dětském balení s brčkem, jablko a pomeranč. Když se zadaří, dorazí ovoce domů v celku, většinou však z aktovky vyleju přesnídávku. Někdy mě ale forma doneseného ovoce překvapí, svačinka kromě vitamínů také evidentně vede dětskou mysl ke kreativitě - proč by se musel pomeranč jíst, když se může vypít?

Dort Star Wars - Yoda

Únor - úmor, kdyby mohl, umořil by v krávě tele a v kobyle hříbě. A já bych k této pranostice dodala, že i mojí peněženku :). To se vám má tak, v únoru totiž slavíme čtvery narozeniny a dvoje jmeniny. Ale protože je Janinka holka šikovná a lakomá (a letos jako na potvoru byli všichni zdraví a v plné síle se dostavili na oslavu!), sfoukla to tak, že dárky sice dostal každý své, ale dort byl jeden pro tři oslavence. A když jsou všichni tři fandové do Star Wars, není co řešit... :)

Jak nás zaskočila zima

Už je to tak. Pěkně jsme za těch pár let zpohodlněli. Co zpohodlněli, zparchantěli! Kdo by taky po těch pěti mírných zimách čekal, že v lednu napadne na horách sníh, no ne? A jak bývá dobrým zvykem, nejvíce (hned po mně) byli zaskočeni silničáři. Mně vám jich bylo tak líto! Oni asi totiž nemohli pod tím sněhem silnice najít a tak bloudili se zdviženýma radlicema sem a tam. A když se jim po pár dnech konečně povedlo ty silnice konečně najít, tak zase nemohli najít chodníky. A některé marně hledají už čtvrtý týden.

Jo, a zase začíná sněžit.

Adventně, vánočně a novoročně...

Miluju Vánoce. Miluju je tak, že nám v obýváku ještě stále stojí stromeček. No dobře, kecám. V domě se zateplují sklepy a my se nemůžeme dostat ke krabicím od vánočních ozdob a stromku. To ale nemění nic na tom, že mám tohle období vážně ráda, a tak si dnes trochu zavzpomínám...

Adoptovaná rybička ze školních adventních trhů :)

Můj školní deníčku V.

Prvňáčkovo vyznání

Prvňáček už umí krásně číst a psát a já se rozhodla se s vámi o jeho první větu podělit - MAMY A TAŤY, MÁM VÁS RÁT, STE NEJLEPČÍ. Gramatiku i styl psaní postupně vypilujeme :).

Falešný patchwork - andělka

Rok se s rokem sešel a já již tradičně navazuji na tradici, kdy každý rok (a třeba i dvakrát) slibuji, že s falešným patchworkem už opravdu definitivně končím, abych následně zase něco drobného spíchla. Takový výkřik do tmy tomu říkám. Letos ale svůj slib splním, protože jsem si (jaký to nerozum!) trochu zabilancovala, prolistovala mé články a zjistila, že všechno, co jsem mohla vymyslet, jsem už dávno vymyslela a předala dál a že víc už z mojí mozkovny v tomto směru nevyždímu, i kdybych se na ní stavěla. Falešný patchwork je neodmyslitelnou etapou mého života, je však čas za ní zavřít dveře. Ty dveře ale zavírám šťastná, protože na některé okamžiky z "píchacícho" období jsem opravdu pyšná a nedá se na ně zapomenout. Třeba když vidím, jak je tato technika i po letech stále populární nebo jak se velmi rychle uchytilo a rozšířilo něco, co měla na svědomí má mozkovna - bylo toho více, ovšem takový svícen, to je má srdcovka.

Ale dost už vzpomínání, přeji vám všem krásné prožití adventního času, klidné a pohodové svátky vánoční a šťastný vstup do nového roku :). A jako bonus k přání přidávám můj poslední výkřik do tmy - andělku se speciálním módním doplňkem :).

Stromečky na stromeček

Loňský adventní čas se nesl v duchu klidu a pohody. A to i přes to, že jsem ho trávila v nemocnici s Matějem a jeho kámoškami angínou a horečkou na kapačkách, že jsme tam oba chytili blicí chřipku, že jsem si musela propuštění týden před Vánocemi tvrdě vybojovat, aby se synkovi doma dva dny na to vyrojily neštovice takovým stylem, že jsme u toho plakali oba. Já vztekem, lítostí a bezmocí, on bolestí. I přes to jsme se snažili si udělat ze všeho legraci. Neštovice jsme třeba pojmenovávali, dvě první byly královnou a králem a ten tisíc neštovic, co se do hodiny objevil, byl nazván poddanými v podhradí, podpindí (tam se usídlil král...) a tak. Pobyt v nemocnici jsme si snažili taky zpříjemnit, obzvláště ráda vzpomínám na okamžik, když jsem Matěje vezla na kolečkovém křesle na kontrolu. Bylo to v neděli, nikde ani noha, v nemocnici se zastavil čas a my se jen tak projížděli a kochali se vánočním stromkem a výzdobou ve vestibulu u nemocniční kaple. Ozdoby na stromeček většinou vyrábí pacienti nemocnice nebo senioři na svých dýcháncích a to bych nebyla já, abych se takového tvoření nechytila jako myš na kus sejra. Minulý rok jsem se k tomu nedostala, přeci jen jsem se za ten týden snažila alespoň napéct trochu cukroví, ale letos jsem si to vynahradila a vyrobila klukům na stromeček nové ozdoby, pětiminutové korálkovo-stuhové stromky :).

Panbuch sněhuláků

Tak snad abychom si na začátek tu Panbuchovskou historii trochu shrnuli. Už jsme tu měli Panbucha a vysvětlení, jak si to pošéfoval s dětmi, s deštěm a se sněhem. Dnes bych vám ráda představila speciální kategorii Panbucha, o které jsem do včerejšího dne neměla ani tušení a o které jsem se dozvěděla při činnosti, kde bych to čekala nejméně - při pečení perníčků.

"Matýsku, to je krásnej sněhulák!"

"To není sněhulák. To je Panbuch sněhuláků!"

"Aha... Fakt sněhuláků?"

"Jo. Každej sněhulák, co se na jaře rozteče, jde do nebe. A tam na něj čeká Panbuch sněhuláků."

"To zní logicky!"

"To maj tak všichni, víš, třeba i pavouci, když je zabiješ, ti zas maj Panbucha pavouků. A tak."

Tak si říkám, že jestli mají svého Panbucha všechna zvířata i rostliny (včetně vyhynulých druhů) a věci i sněhuláci, docela se na onen svět těším, protože konečně uvidím naživo dinosaura. I když to asi tak úplně naživo nebude :).

Panbuch sněhuláků

Můj školní deníčku IV.

Prvorozený mě ve svých třinácti letech přerostl. Už jsou to dva dny, co jsem to zjistila a pořád to nemůžu rozdejchat. Pokud bude růst tímto tempem, budeme muset za pár let vymlátit dveře.

Letošní první třídní schůzky prvorozeného se nesly ve znamení kyberšikany, která je ve třídě asi velkým problémem, neboť se o ní mluvilo rovnou půlhodinu. Byla jsem naprosto fascinována matkami, které měly nutkavý pocit paní učitelku a výchovného poradce přerušovat, skákat jim do řeči a ostatní rodiče poučovat o používání sociálních sítí, mobilů, mailů a všelijakých dalších technických vychytávek. Docela vtipné bylo zjištění, že tyto matky musely zůstat ve třídě po třídních schůzkách, protože s nimi paní učitelka potřebovala "hodit řeč". Taky mě velice potěšilo, že podle zvídavých pohledů ostatních rodičů jsem vypadala vzadu v rohu spíše jako zapomenutá studentka vyššího ročníku, než matka. Asi ten kvetoucí obličej.

Tou krásou, mládím a inteligencí jsem obdařená na úkor nějaké jiné vlastnosti a tou je v mém případě orientace. Na to, jak se dostat do třídy na třídní schůzky, jsem potřebovala tahák od synka, protože při slovním popisu jsem se ztratila už u schodiště.

Můj školní deníčku potřetí...

Poznámka

Spolužačka shodila Matějovi z lavice sáček s tělocvikem. Řekl jí, že je blbá a odezva na sebe nenechala dlouho čekat. První opravdová poznámka je na světě! Myslím, že paní učitelka trochu přehrává, zřejmě netuší, jak to chodí ve školkách nebo mezi sourozenci. Tentokrát jsem zklamaně poznámku jen podepsala, příště možná odpovím. Třeba ve stylu "Seřezán do krve, stačí?"

Světlo-story

Když nám kdysi z kuchyňské linky upadlo světlo, které tam bylo původně připevněno oboustrannou lepící páskou, rozhodla jsem se tenkrát tu divně visící věc provizorně podepřít klackem z bohatého klacíkového arzenálu, který se nám během vycházek nahromadil na balkoně. Dál jsem se už o osud světla nestarala, neboť jsem se řídila radou "Když muž řekne, že to udělá, tak to udělá. Nemusíte mu to každých šest měsíců připomínat!".

Podpěrátko svou funkci dokonale plnilo celé dva roky (!), jak už to ale u klacků bývá, i tenhle seschl a v tomto stavu nebyl dále schopný sloužit svému účelu. Žádný další vhodný klacík na skladě nebyl a já se rozhodla, že svého polovičáka k připevnění světla donutím stůj co stůj. A tak započalo plánování, které mělo naprosto jednoduchou geniální pointu - udělat provizorium podepírající světlo co nejhnusněji a tak, aby to polovičákovi nedalo a ještě ten den vše napravil.

Potřebný materiál jsem našla u dětí v pokojíčku, leč pouhé dvě podpěrky ošklivě nepůsobily ani náhodou (zato držely lépe než klacík) a troufám si říci, že by si jich polovičák nejspíš ani nevšiml. Přidělala jsem tedy mezi tyče poličky, ale stále to na můj vkus nebylo ono. Dokonalosti (dle mého chybného úsudku) jsem dosáhla, když jsem poličky zaplnila...

Můj školní deníčku podruhé...

...aneb zápisky ještě stále zmatené matky už méně zmatenějšího prvňáka.

Týden třetí:

Pokud pod vlivem školkového tiku hledá prvňák ráno v šatně tepláky, do kterých by se převlékl, já se to nedozvím. Rodiče už totiž nesmí stát ani na konci dlouhé chodby a očkem to pošéfovat. Pozitivní účinky léčby vínem jsou již nyní zcela prokazatelné, protože za normálních okolností bych určitě neřekla "pro mě za mě, ať si klidně ty tepláky ráno z družinovýho pytlíku natáhne a cajdá v nich po škole třeba celej den."

I já se začala učit, pátky a soboty trávím ve škole na velice intenzivním kurzu, mezitím práce, povinná praxe a rodina. Někdy vážně masakr a já nestíhám, nestačím.

Tento týden také začala éra vzkazů rodičům:

Čokoládový dort Homer Simpson

"Mami, uděláš mi k narozeninám stejnej dort, jako babičce? Ten čokoládovej?"

"Ty nechceš máslovej potaženej dort s figurkama???"

"No, nechci, mně to totiž moc nechutná a je to hrozně sladký..."

Kdyby mi to ten tydýt řekl o několik let dříve (tak, jak to udělala moje maminka hned po prvním potahovaném dortu ode mě), šokovalo by mě to asi méně. Nu což, změna je život a čokoládu já tuze ráda.

A když čokoládový dort, tak echt čokoládový. Kakaový korpus prokládaný banány a fantastickým krémem ze šlehačky, ledových kaštanů a čokolády na vaření, politý lahodnou polevou vytvořenou opět ze smetany na šlehání a čokolády na vaření, korunován čokoládovým obrázkem na přání. Megakalorická bomba, která ale stála za to a bez přehánění chuťově ten nejlepší dort, jaký jsem kdy upatlala. Vláčný, sladký tak akorát, chuťově skvěle nakombinovaný a na jazyku se rozplývající. Prostě mňam!

Můj školní deníčku...

...aneb zápisky zmatené matky ještě zmatenějšího prvňáčka.

Ve čtvrtek,

den první, se nestalo nic, co by stálo za zmínku. Tedy kromě slavnostního přivítání nových žáčků v malé uzavřené hale bez oken, kde přítomní (90 dětí, 300 rodičů, prarodičů, tet, strýců či jiného příbuzenstva a členové pedagogického sboru) málem pomřeli vedry.

V pátek,

den druhý, se Matěj v šatně snaží převléci do hracích tepláků a velice se diví, že tam nejsou. Tenhle školkový zlozvyk budeme odbourávat hodně dlouho.

Přinesl domů cizí láhev od pití a mně neznámý obal od sušenky. Základy kšeftování zvládl skvěle.

Byl posazen do první lavice před stůl paní učitelky. Jako souseda vyfásnul retardovaného chlapce, který v rámci inkluze nešel do školy speciální, ale získal v běžné škole asistenta.

Potykal si s hlavní paní kuchařkou, kterou zná jako maminku kamaráda ze školky.

Letně, pracovně, melounově...

Aneb takhle to dopadne, když tvořivá kancelářská krysa vyleze ze svého brlohu...

Divnodivná procházka podruhé

Možná si pamatujete na divnodivnou procházku, kterou jsem absolvovala minulý rok. Letos během prázdnin jsem si dala nášup hned několikrát a nestačila se divit, jak během krátké doby dokáží sprejeři a squateři změnit ráz města. Repete v prodloužené aktuální verzi vám právě teď nabízím :).

Hororový dům stále stojí. Spousta panenek zmizela, některé zůstaly...

Ďobací zombík

Pokud jste o téhle hře nikdy neslyšeli, zachovejte klid a nepanikařte, nikdo vás nebude považovat za herní nevzdělance. Vy ji totiž ani znát nemůžete. Má ji na svědomí můj prvorozený a kdo mozkovnu občas sleduje, možná si vzpomene, že to rozhodně není jeho prvotina. Tou byla "Hra na zírání", kterou tématicky doplňoval "Orientační plánek ženy" a komiksy "Pan Pinďourek a Pan Pinďourek a spol.", které tu vzbudily mimořádný ohlas. Od té doby uplynulo hodně vody, dítko povyrostlo a s další hrou se zdokonalilo.

Kelchstein

Pokud jste si vybrali jako cíl svého výletu Oybin a pojedete směrem od hraničního přechodu Petrovice, hlídejte si pravou stranu. Asi kilometr před Oybinem zpomalte a možná i zastavte, odměnou vám budou dva kouzelné pískovcové útvary, které stejně nemůžete minout, ani kdybyste stokrát chtěli. Snad jen nevidomého by neupoutal jejich zajímavý tvar, který mají na svědomí vítr a eroze, a extravagantní červeno-oranžová barva, za kterou mohou oxidy železa. Menší útvar se jmenuje Kalich (Kelchstein), je 17 metrů vysoký, má tvar menšího atomového hřibu (oficiálně kalichu na víno) a patří mezi největší svého druhu ve střední Evropě. Větší útvar neidentifikovatelného tvaru se jmenuje Strážce Kalichu (Kelchsteinwächter) a spolu se svým druhem patří mezi oblíbené horolezecké cíle. Poprvé byl vrchol Kalichu zdolán okolo roku 1785 dřevorubcem, v současnosti je mezi horolezci velice populární, i když patří mezi nejobtížnější skálu v Žitavských horách.