Dvacetileťák

Dvacet. Už jsem to nakousla minule, ale moje děťátko opustilo éru náct a na pár desítek let vplulo do období cet. Jo, je to přesně to děťátko, kterému bylo v době založení mého blogu sedm a které chodilo do první třídy. Mezitím stihlo přerůst úplně všechny členy rodiny, vystudovat gymnázium a nastoupit na vysokou. Tohoto věku se dožilo ve zdraví, čemuž se někdy upřímně divím, a během té doby se tak zdokonalilo ve svém suchém, černém, břitkém, sarkastickém a cynickém humoru, že se dostalo na úroveň svých rodičů, za což jsem nesmírně vděčná vesmíru/pánu Bohu/stvořiteli/entitě - dosaďte si, jak je libo. 

A protože dvacet je člověku jen jednou za život, mega dort byl na místě. Mega čokoládový dort! 

Ořechový korpus mléčnočokoládovo-ledovokaštanovo-šlehačkovým krémem promazaný, kilem banánů proložený, mléčnočokoládovo-šlehačkovou polevou zalitý, na zakázku vyrobenými čokoládovými tvary ozdobený. 

Takový čokoládový cvalík, tři kila devadesát :).

Jo, a ty vzduchové bublinky v polevě, co vypadají jako maličké bradavice, jsou tam schválně. Teda alespoň jsem to nabulíkovala mému perfekcionalismu, které by jinak asi bojkotovalo oslavu :).

Zazvonil zvonec, prázdnin je konec...

Moji milí blogoví návštěvníci, 

po delší prázdninové pauze zdravím a mávám. Rozjezd po takové době bývá poněkud krušnější (asi jako po proflámované noci), a tak začnu zlehounka s tím, co mě za ty dva měsíce a kousek potkalo a zanechalo ve mně hlubokou stopu. Protože vás to určitě strašně moc zajímá, že jo :).

Po deseti letech se nám propadl/rozpadl sprchový kout. Vzhledem k tomu, co tam tenkrát firma Pat a Mat při kompletní rekonstrukci bytu prováděla, je ale i těch deset let zázrak. No a protože "drobnosti", jakým takový smrtelně pochroumaný sprcháč bezesporu je, instalatéři naprosto ignorují a berou jen velké zakázky, rozhodli jsme se, bez jakýchkoliv zkušeností, opravit si to sami. Tedy, opravit... Vybourat, brousit, penetrovat, instalovat, připojit odpad, silikonovat, připevnit zástěnu, vyměnit sprchový panel... A víte co? Instalatéři se můžou jít bodnout, protože jsme to zvládli na pohodu!

Za tři měsíce jsem, navzdory kecům o metabolismu a lékařským prognózám, že to nepůjde, zhubla vcelku nenásilně šest kilo.

Máme doma vysokoškoláka!

Během jednoho krásného slunečného dne jsme se zúčastnili miliardářské svatby.

Dort k výročí...

...aneb čtvrtstoletí plné lásky, přátelství, štěstí, smíchu a radosti. Dvacet pět let vzájemné úcty, porozumění, tolerance, laskavosti a harmonie, kdy jsme vždy stáli po boku toho druhého, drželi nad ním ochrannou ruku a byli si vzájemně vrbou i berličkou.

"Stop! Okamžitě to stopněte!!!" zahulákal režisér Osud. "A kde to má, proboha, nějakou šťávu??? Taková nuda a ještě k tomu tak nechutně sladká! Tak aby se vám z toho nezkazily zoubky a abyste to neměli tak jednotvárný, já vám do tý krásně uhrabaný cestičky v tý vaší dokonalý zenový zahrádce trochu hrábnu, co vy na to?" A taky, že jo. Na tu naší uhlazenou pěšinku nám začal průběžně házet všelijaké harampádí - tu zrnko písku, drobný kamínek či rovnou desetitunový šutr z druhohor, tu člověčí záškodníky. Ale i přes tu všechnu snahu a nelichotivé rozvodové statistiky se nikomu a ničemu zatím to pouto nepodařilo přetrhnout. A když jsem si tak to pouto naposledy spokojeně prohlížela, objevila jsem na něm jen pár drobných, sotva viditelných, škrábanců, o kterých jsem přesvědčena, že zcela jistě půjdou rozleštit :).

Piškotový polonaháček nadýchaným vanilkovo-máslovo-pudinkovým krémem promazaný, malinami prosypaný, potahovkovou peřinkou přikrytý. Dvě kila dvacet :). 

Druhá a třetí fotka barevně příliš neodpovídá, protože během pětiminutového focení se vystřídalo na obloze zataženo, polojasno i jasno. Jen ty blesky chyběly :).

Okatá svíčka

V článku Svíčkobraní jsem psala o svých prvních zkušenostech s výrobou svíček. Matýska to tenkrát tak zaujalo, že si chtěl taky nějaké vyrobit, protože jsem se ale při výrobě trochu rozvášnila a došel vosk, přišlo na řadu nouzové řešení. Napadlo mě, že bych mohla vykuchat a následně roztavit vosk z plechových kalíšků čajových svíček - vzhledově sice parafin palmovému vosku nesahal ani po kotníky, šíleně znějící nápad nakonec ale neskončil tak katastroficky, jak jsem dramaticky předpokládala, a tragédií neskončila ani jejich výroba - svíčky se docela povedly, tedy až na jednu... :)

Babicovu hlášku 

"Když nemáte kečup, přidejte tam hořčici" 

si Matěj poupravil na 

"Když se ti něco nepovede, přihoď k tomu oči". 

Svíčkobraní

Když jsem nastoupila do nového zaměstnání, hned na začátku mě moje milá kolegyně taktně upozornila, že na Vánoce si dolejšek (rozuměj osazenstvo kanceláří - cca 12 kousků) dává drobné dárky. Za informaci jsem byla vděčná, protože mezi jedno z mých oblíbených životních mouder patří i "kdo je připraven, není zaskočen." A protože mám moc ráda dárky s kouskem duše, tedy vlastnoručně vyrobené, a protože se mi v bordeltvořící skříni válela dvě kila vosku, barvivo, voňavé esence, plíšky a kilometry knotů z předloňského objednávacího úletu, volba pro loňské Vánoce byla jasná :).

Na výrobu svíček jsem použila krystalický palmový vosk, a to z několika důvodů:

1) Palmový vosk je stoprocentně přírodní surovina rostlinného původu, při hoření se tak nedostávají do vzduchu toxické látky.

2) Vosk, který jsem použila, je původem z Malajsie, pochází z udržitelného hospodářství a vznikl jako vedlejší produkt při výrobě palmového oleje. Vosk má certifikát organizace RSPO, což znamená, že výrobce patří mezi společnosti, které splňují přísná kritéria na ochranu životního prostředí. 

3) Délka hoření je zhruba o polovinu delší, než u parafinu. Pokud je svíčka vyrobená správně, vosk nevytéká a po vypálení z ní zůstane pouze tenounký voskový obal (na tom musím ještě zapracovat, povedlo se mi to tak půl na půl, protože umístění knotu v tekutém vosku do správné polohy je někdy opravdu těžké).

4) Při hoření ze svíčky nevychází kouř a má jasnější plamen, než je tomu u svíček parafinových.

5) Hotová svíčka má na sobě krásný krystalický vzor ne nepodobný tomu, který můžeme v zimě zahlédnout jako námrazu na oknech. Krystalizace je unikátní a nikdy se neopakuje, proto je každá svíčka originál a vy si můžete být jistí, že nikdo jiný na světě podobnou nevlastní.

Inu, nebyly dokonalé. Podle návodu, který vám má pomoci poznat kvalitní svíčku, bych je dokonce označila za částečné zmetky. 

Sice zmetkosvíčky, ale dělané s nadšením a láskou :).

Ex-pracovní momentky...

Blížil se konec roku a já si, jako každý rok touto dobou, dělala pořádek ve fotografiích. Třídila jsem a ukládala jako o život, klela a slibovala si, že příští rok zavedu nějaký průběžný systém, a že už to určitě nebudu nechávat na poslední chvíli. Při jejich třídění na mě vykouklo pár obrázků z bývalého zaměstnání a na chvilku jsem se zahalila do obláčku nostalgie. I v těžkých dobách jsme si vždy dokázaly s kolegyněmi zpestřit den a bylo jen na nás, jak to pojmeme. Já bývala expertem na aranžmá a černou fixu :).

P.S: Kaktus, brambora, veverka a roušky nejsou moje práce :).

Plyšáci jako terapeutická pomůcka

Plyšová hračka je fenoménem se zajímavou historií, a asi nenarazíte v okolí na nikoho, kdo by alespoň jednu někdy neměl. Její vznik v Německu měla v roce 1880 na svědomí paní Margareta Steiffová ze stejnojmenné firmy na plstěné oděvy, která vyrobila jehelníček ve tvaru slona z téhož materiálu. Původní určení se však trochu zvrhlo, neboť si s jehelníčky začaly hrát děti :). Po pěti letech jich tak na vánočním trhu prodal její bratr Fritz přes 5000, a během dalších čtyř let se zvěřinec rozrostl o dalších šest druhů. V roce 1890 byla postavena první tovární budova firmy Steiff a o tři roky později byla firma zapsaná jako továrna na hračky. V roce 1897 nastoupil do firmy Margaretin synovec, který po pěti letech působení vymyslel medvídka z mohéru. Nákupčí americké firmy si objednal 3000 kusů, o rok později se jich prodalo již 12000. V Americe dostal původně bezejmenný medvídek jméno Teddy po prezidentu Theodoru Rooseveltovi a odstartoval tak celosvětové plyšákové šílenství, které trvá dodnes. A že je to někdy pěkná divočina, ať se to týká barev, tvarů nebo materiálů. Původní cílová skupina však zůstala, i když v dnešní době není neobvyklé vlastnictví této hračky napříč všemi věkovými kategoriemi, a to včetně té seniorské. 

I my v našem domově hojně využíváme plyšáky jako terapii, pro většinu seniorů, obzvláště těch s demencí, jsou vítanými společníky - mírní stres a osamělost, uklidňují je a probouzí v nich vzpomínky a přirozenou potřebu někoho chránit a pečovat o něj, aktivují motoriku a myšlení. Dotyky navozují příjemný pocit ne nepodobný tomu, který klienti zažívají při canisterapii, tedy kontaktu se speciálně cvičeným psem. 

Při prohlídce našeho domova by si neznalý návštěvník klidně mohl splést naše klubovny nebo pokoje s dětskými hernami nebo pokojíčky. A není se čemu divit, takový plyšový arzenál, to se hned tak nevidí :). 

Malá ukázka z něj, jsou prostě všude... :)

Tvarohová příšera

To si takhle jednou vyklepnete na talíř vaničku tvarohu, abyste si ho připravili ke svačině, na chvíli odběhnete, a než se vrátíte, tak se ta neforemná bílá hrouda stihne transformovat. 

To dítě zkrátka nezapřu, ani kdybych chtěla :).

Dort s LEGO smajlíky

 

Jako téma svého letošního narozeninového dortu si třináctileťák vymyslel oblíbený předmět z jedné počítačové hry - papírovou krabici. Jo, čtete dobře. Krabici. Tedy on vlastně původně nevěděl, co by chtěl, ale protože jsem mu pohrozila, že jestli něco okamžitě nevymyslí, postavím mu na dort duhového jednorožce, zalekl se. A vymyslel něco ještě horšího - krabice, která vypadá jako papírová, byl oříšek, ze kterého jsem nebyla ani trochu nadšená, a popravdě se přiznám, který jsem se vlastně ani moc nesnažila rozlousknout. A protože mám ráda svoje šedé buňky a už jsem vyrostla z toho se za každou cenu všem do roztrhání těla zavděčit (i když u těch dětí mi to ještě tak úplně nefunguje a kolikrát bych jim snesla i modré z nebe), ani z toho nemám blbý pocit. Obzvláště, když se mnou vymyšlená varianta bé docela povedla a co víc, dokonce se oslavenci i líbila. Vždyť LEGO je vlastně taky taková krabicová kostka. A má ho rád. Myslím :).

Piškotový polonaháček nadýchaným máslovo-vanilkovým krémem promazaný, čerstvými malinami a borůvkami prosypaný, potahovkovou peřinkou přikrytý. 

Takové dortové miminko, tři kila třicet :).

Potetovaná Janinka

Kdysi jsem v článku Absolutní jednička psala o tom, že "jsem zatím neměla nutkání lepit si umělé drápky na své vlastní nehty, neprodloužila a nezahustila jsem si vlasy, tělo jsem si nenechala počmárat žádnou kérkou a řasy a obočí mám ještě svoje. Nepodstoupila jsem liposukci, zadek nemám vycpaný implantáty a prsa a obličej mám taky původní". Při nedávném vypravování historek z mého dětství synkům jsem si zpětně uvědomila, že to s tou "kérkou" byla tak trochu lež. Není kdovíjak velká a neodpustitelná, k tomu navíc ještě neúmyslná, ale pořád je to lež. A já cítím potřebu to napravit, protože pořádek dělá přátele, že jo. Přijměte proto prosím mou hlubokou a upřímnou omluvu a já vás za to odměním pohledem na mé tetování, které je v mnoha ohledech naprosto unikátní:

Za prvé - měří asi milimetr a je patrně jedním z nejmenších na světě.

Za druhé - mám ho již od dětství - zhruba od počátku druhého stupně základní školy.

Za třetí - tatérkou byla má vlastní sestra.  

Za čtvrté - získala jsem ho nedobrovolně a bylo na mně aplikováno násilím.

Za páté - bylo provedeno grafitovou tužkou.

Tvoření se seniory

Když se mě někdo zeptá, jaké mám zaměstnání, je pro mě nejvýstižnější a nejrychlejší vysvětlení "něco jako učitelka/vychovatelka v mateřské škole nebo školní družině, akorát v domově pro seniory" :). Svou práci miluji a není činnost, kterou bych v ní nějak zvlášť upřednostňovala nebo upozaďovala. Kdo mě zná, mohl by si myslet, že tou nejoblíbenější, kterou pro klienty připravuji, je tvoření, a přiznávám, v prvních týdnech jsem si to myslela taky. Po té, co mi u takové aktivity tekly čůrky potu i v místech, o kterých jsem si myslela, že to snad ani není možné (a to jsme na ní někdy dvě), jsem velice rychle změnila názor, a tak se teď staví na stejnou úroveň ostatním aktivitám. Kromě toho, že tvoření se seniory je velmi náročné fyzicky, vymyslet něco, co by při této činnosti nebylo příliš infantilní, u čeho by si senioři procvičili jemnou motoriku a co by je bavilo, je taky někdy tvrdý oříšek. Ale snad se mi to daří - klienti odchází spokojení a já jsem si jistá, že nikdy nesklouznu k vystřihování berušek a kytiček. A pokud mají nějaké naše výtvory nádech hravosti, je to úmyslné - většinou se totiž jedná o tematickou výzdobu či drobné dárečky pro pravnoučátka klientů nebo návštěvníky domova, které si mohou vyzvednout na recepci. Jen tak, pro radost  :).

Výrobce modřin

Moje dítě má talent na modřiny. Přesněji řečeno, má talent na vyrábění modřin. Tedy ještě přesněji, má talent na vyrábění modřin malováním. A to mi přijde nefér, protože já kvůli modřině musím spadnout ze židle, kdežto jemu k ní stačí fixy...

Jako má malíř své plátno, tak i Matěj má to své. A k malování nepotřebuje ani paletu, barvičky si míchá a zkouší rovnou na kůži :).

Spamová královna

Moji milí blogeři, pokud vám článek bude znít v nezvyklém (velice slušně řečeno nakrknutém) tónu, nebudete daleko od pravdy.

Poslední dobou jsou mé komentáře označovány za spam častěji, než by mi bylo milé, stává se mi to prakticky u každého druhého z vás. Tím chci říct, že na vaše články nekašlu, akorát mě Blogspot nemá rád. Momentálně to vyšperkoval do takového stadia, že jako spam označuje i mé vlastní komentáře na mém vlastním blogu u článků třeba deset let starých. A protože to trvá už poměrně delší dobu, začala jsem chvílemi dokonce koketovat s myšlenkou, že to tu zabalím úplně. Už mě totiž opravdu nebaví neustále upozorňovat na to, kde jsem komu co komentovala (mimochodem, od dnešního dne s tím končím), je to únavné a otravné. Co si budeme povídat, nad čtením článku a vymýšlením komentáře stráví kratší či delší chvíli každý z nás. A když pak zjistím, že ten čas, který jsem tomu věnovala, byl vlastně zbytečný a ztracený, je to značně deprimující, obzvláště chodí-li vám upozornění na následující komentáře a vy zjistíte, že ten váš tam zkrátka není. Od minulého týdne, kdy jsem jako spamerka přímo excelovala, jsem trochu vychladla, takže šanci tomu ještě dám. A jako bonus jsem pro ty, kteří o spamu a o tom, jak ho vylovit, nemají ani páru, připravila malý návod. Tento postup praktikuji jako první věc pokaždé, když jdu do administrace blogu. Pokud jste tak doposud nečinili, možná budete překvapení, co za nálož pokladů se vám tam skrývá. Stejně jako já, když jsem tam vlezla poprvé :).

1. V administraci blogu rozbalte menu vpravo nahoře.

2. Klikněte na komentáře.

3. Rozbalte šipku.

4. Klikněte na spam.

Čajítkový vrah

 Čajové dýchánky se svou paní,

užívali jsme si v době ranní.

Dokonale sladěný náš vztah byl,

teď vím už, v jak velkém bludu jsem žil...

To si tak lebedím ve své póze,

mysl má pluje v čajové próze.

V tom "žbluňk!" Najednou na dně zevluju.

Drzost! Já že prý blbě louhuju?!?

Přes okraj násilím mě shodila, 

ta mrcha se u toho bavila!

Pchá! Překrutou smrtí však nezhynu,

páč v hlavě mám vzduchovou bublinu!

(P.S: neposlouchejte ho, je to herečka. Vždyť se u toho směje :)).

(P.S2: Kdo by si chtěl připomenout doby našeho pohodového vztahu, může tak učinit u básně Společník:)).

Dům s hlavami aneb maloval Rembrandt Komenského?

Při letním toulání Amsterdamem jsme neměli žádné konkrétní cíle, naše nohy dostaly volnost a měly dovoleno nést nás tam, kam uznají za vhodné. Po návštěvě muzea a hrobu Jana Amose Komenského v Naardenu jsem je ale přece jen trochu nasměrovala - k domu, ve kterém učitel národů v počátcích svého pobytu v Amsterdamu žil. 

Velikonoční sloník

Rok uběhl jako voda, Velikonoce zlehka ťukají na dveře a Janinka je tu s tradičním netradičním beránkem. V uplynulých letech už jste mohli v mém zvěřinci vidět ledasco - kohoutem, jezevčíkem či jednorožcem počínaje a dráčkem alias Godzillou a loňským prasátkem konče (minigalerie s odkazy k nahlédnutí na konci článku). Letos jsem tápala, jakou transformaci těstu z formy, která jako beránek nevypadá ani omylem, vymyslet. Trn z paty mi vytrhl můj polovičák, i když... jak se to vezme.

“No tak udělej sloníka!”

“Ty jsi se zbláznil! Jak jako sloníka, viděl jsi, jak vypadá ta forma? Jak z toho mám asi tak vyrobit slona?!?”

“Úplně normálně, hele, já ti to nakreslím.”

Ne, že by mi to nákres jakkoliv ulehčil, stejně jako to, že mi i letos beránek, tedy sloník, opět nedal nic zadarmo. Na hladké sloní kůži se objevil milion bradavic (rozuměj rozinek, kandovaného ovoce a sekaných mandlí) a jako bonus se při vyklápění tradičně rozlomil na tři kousky (fakt nechápu, proč jsem tu formu ještě nevyhodila!!!). Naštěstí operace slepením čokoládou dopadla vcelku dobře, stejně, jako plastika nosu. Tedy chobotu. Výsledek má k dokonalosti daleko, protože dvě bílé polevy se špetkou černého barviva překvapivě nestačily k zakrytí nerovností povrchu a další nejbližší se nacházela v Lidlu. Chvíli jsem dokonce koketovala s myšlenkou, že slon dostane ještě jeden přeliv z čokolády mléčné a bude z něj mamut. Protože ale při včerejší plastice chobotu došlo víno, nakonec jsem konstatovala "se.. na to" a bylo vymalováno. Doslova.

Souhlasím, je to chudák. Návrhy zvířeny pro další léta srdečně vítány.

Jak se plní sny

Snad každý z nás má nějaký sen, o kterém bychom si přáli, aby se jednou vyplnil. Někdo sní o ideálním partnerovi, krásné dovolené nebo novém bydlení, někdo o tom, že se konečně pořádně vyspí nebo že nebude nikdy chodit spát hladový. Jsou to sny snadněji či obtížněji realizovatelné, velké či malé, vážnější i úsměvné. I já jsem patřila do party takových snílků a můj sen se řadil do kategorie těch téměř nesplnitelných - snila jsem o životě bez bolesti. Nemožné se ale stalo skutečností a mně se přesně tento sen po téměř třiceti letech trápení splnil.

Od svých patnácti let jsem migrenik s epizodickou vysokofrekvenční migrénou, což je taková zlatá střední cesta. S přibývajícím věkem se ale bolesti zhoršovaly a posledních několik let bylo vyloženě peklo. Malá statistika, při které jsem se zhrozila i já - po třech onemocněních covidem se frekvence záchvatů zvýšila, a tak jsem jich během uplynulých dvou let absolvovala celkem 219 v rozmezí 4-14 měsíčně. Na ně jsem spotřebovala 248 tabletek triptanu (speciálního léku na migrény) a 106 čípků na bolest, když selhal lék. K tomu si připočítejte nasazované profylaxe - tedy léky na prevenci migrény, mezi než patřila třeba antidepresiva, antiepileptika, betablokátory, topiramát a další se spoustou častých nežádoucích účinků jako je ospalost, závratě, bušení srdce, bolest kůže na dotyk, nemigrenózní bolesti hlavy nebo úbytek či naopak nárůst váhy (s ním se bohužel peru doposud a ačkoliv lékaři tvrdí, že mi léky změnily metabolismus a že už nejspíš nikdy nezhubnu, zakousla jsem se jako buldok, protože moje kyčle řeči o tom, že je to jen pár kilo a že to skoro není vidět, odmítly akceptovat). K tomu ještě přihoďte pár injekcí a infúzí, když nezabralo vůbec nic, a když nepomohlo ani to, musela jsem minimálně tři dny kruté bolesti přetrpět - chcete-li vědět, o co přicházíte, můžete si počíst zde. Když jsem si to nedávno spočítala, během dvou let jsem přišla díky bolesti přesně o třicet procent dnů svého života. Suma sumárum - ze všeho výše uvedeného vznikl koktejl, který byste nedali vypít ani svému největšímu nepříteli.

Deník migrenika za posledního půl roku - světle žlutá - slabý záchvat, oranžová - střední, červená - silný. 

Rýžové monstrum

Taky vám jako dětem rodiče vtloukali do hlavy, že s jídlem se nehraje? Jako matka dvou kreativců tuhle myšlenku nesdílím, za prvé bych se na sebe, vzhledem ke svým tvořivým úletům v dospělosti, nemohla podívat do zrcadla, a za druhé, dětská kreativita je křehounká jako pavučina, kterou je velmi snadné jejím potlačováním nebo kritickým hodnocením rozcupovat na kousky. A tak tomu nechávám volný průběh, i když se občas projeví na ne úplně vhodných místech. Třeba na veřejnosti v restauraci :).

Vítejte v Naardenu...

...vodní pevnosti ve tvaru hvězdy plné valů, hradeb, vodních příkopů, zeleně a voňavých a sladkých ostružin, ve městě, jehož centrum přejdete šnečím tempem z jednoho konce na druhý za patnáct minut (my si procházku po městě značně prodloužili tím, že jsme ho poctivě celé obešli po hvězdicovitých valech), a ve kterém je v Nizozemí největší koncentrace českých turistů v poměru k ostatním národnostem. Naarden je totiž místo posledního odpočinku Jana Amose Komenského, kterému zde bylo zřízeno skutečně důstojné pietní místo včetně překrásného muzea a mauzolea věnovaných nejen tomuto učiteli národů, ale i českým dějinám. Být Čechem, být v Nizozemí a nezavítat na tato místa, je jako jíst svíčkovou bez omáčky. A bez knedlíků :).

Jiřinko, díky ti za báječný tip na výlet, jen málo míst na mě zapůsobilo tak, jako právě Naarden :).

Jediná fotografie (zdroj obrázku) v článku, která není autorská (fakt nebylo v mých lidských silách přesně takovou pořídit :)) , ale zcela jistě sem patří. Pokud se vám zdá tento tvar povědomý, nemýlíte se, Naarden totiž najdete na naší dvousetkorunové bankovce :).

Nesmrtelný idiot

Pokud mě paměť neklame, v mých blogových vodách najdete z mého dospělého věku jednu jedinou fotografii s mým obličejem, která ale stojí za to, neb se na ní nacházím ve velice choulostivé situaci (kdo ji najde, dostane neviditelný virtuální metál :)). Původně to měla být fotka poslední, ale nakonec jsem se rozhodla, že nebudu mrcha a ukážu vám jednu nejnovější. Tedy alespoň její kousek.