Panbuch

Běžný hovor během běžné cesty autem:

"Drahý, nepořídíme si třetí dítě?"

"Ty jsi se zbláznila!?"

Vzadu ze sedačky: "Ani náhodou!"

"No, já jen, že se mi dneska zdálo, že jsme měli další. Dvojčata."

Ticho.

Sedačka povídá: "A jak si jako zařídíš, abys měla další dítě? To zavoláš Panbuchovi?"

Nanuk přecestoval z krku do nosu a na čelní sklo. "Komu?"

"No přece Panbuchovi!"

"No to mi poraď, co bych mu jako měla říct? Abych to nezvorala, kdybych si u něj náhodou někdy potřebovala něco zařídit..."

"Normálně zvedneš telefon a zavoláš Panbuchovi, aby zařídil, ať se ti v břiše objeví dítě. Abys ho pak mohla narodit."

Život Mohameda aneb kam čert nemůže, nastrčí ženskou...

"Drahý, kde máme Šaríu?"

"V hororech, Janinko. Ty jsi mě neposlouchala, když jsem ti říkal, že Korán, Síru a Šaríu jsem zařadil mezi horory?"

No, a tady ta humorná část končí. Šaríu jsem si vytáhla, otevřela, přečetla pár stránek a zase jí odložila. Ačkoliv jsem si myslela, že moje mozkovna je na tohle čtení připravená, nebylo tomu tak. A tak jediné, na co jsem se zatím zmohla a co jsem dokázala vstřebat, byla část islámské trilogie - síra. Tu přiblížil ve stručnější verzi nám, laikům a nevěřícím, nebo-li káfirům, jak nás mile nazývají muslimové, Bill Warner, celosvětově uznávaný odborník na politický islám.

Síra je, zjednodušeně řečeno, životopis Mohameda. Tedy, je to takový zvláštní životopis, neboť spíše, než o Mohamedovi samotném, pojednává z cca 81% o boji Mohameda s káfiry. Už jsem zmínila, že jsou tímto slovem označováni nevěřící, nicméně to je ta slušnější verze výkladu. Káfir totiž není jen někdo, kdo nevyznává islám, káfir je podle Koránu, cituji ze síry:

"...zlý, odporný, je tou nejnižší formou života. Káfir může být podváděn, nenáviděn, zotročen, mučen, zabíjen, obelháván a klamán."

Ale o káfirech někdy příště, protože předpokládám, že nebude dlouho trvat a Šaríjou a celým Koránem se prokoušu také a že si poznatky nenechám pro sebe. Dnes bych vás chtěla seznámit se životem někoho, kdo za vznikem islámu stojí - s prorokem Mohamedem. A také s velmi zajímavým poznatkem, na který jsem při čtení narazila a který se týká úlohy ženy při vzniku islámu. Jako podklad k vytvoření životopisu, u něhož jsem se snažila vynechat stovky jmen a letopočtů, mi posloužilo hned několik zdrojů, ponejvíce jsem však čerpala právě z Koránu a Síry. Možná by bylo nasnadě udělat výtah z první biografie Mohameda, která vznikla asi 120 let po jeho smrti, ale tuhle dvousetstránkovou verzi (již zkrácenou) jsem nemohla ani při sebevětší vůli překousnout. Snad leda po několika skleničkách vína a pod podmínkou, že to nebudu číst jako životopis, ale jako za vlasy přitaženou pohádku. Další zdroje nebyly o moc čtivější, líčení Mohameda v takovýchto životopisech z něj činí nedostižnou legendu:

"Mohamed byl středně vysoký a pohledný muž se světlou pletí, vlnitými hustými rozpuštěnými vlasy po ramena a plnovousem. Jeho tvář zářila jako Měsíc. Dlouhý krk byl podobný krku slonovinové sochy. Byl půvabný a elegantní, měl černé oči a dlouhé husté řasy, široké čelo a dlouhé rovné obočí. Mezi obočím měl žílu, která naběhla, když se rozčílil. Postavě dominovala široká ramena, velká chodidla i ruce a jemné dlaně. Už z dálky to byl ten nejkrásnější, nejskvělejší a nejsladší muž..."

Chameleon

Den po Vánocích, balíček na stole v pokojíčku...

"Co to je?"

"To je dárek, pro vás."

"A proč jsi ho nedal včera večer pod stromeček?"

"Protože se mi to nepovedlo..."

"Můžu to rozbalit?"

"Hmmm."

"Jééé, to je krásná... krásnej... to je chameleon?"

"To je kočka."

"Aha, jasně, kočka. No, ale chameleon to je krásnej, fakt, to se ti vážně povedlo!"

"Právě že nepovedlo."

"Já myslím, že jo. A co na to paní učitelka?"

"Prej dobrý. Ona je skvělá, ona vidí umění úplně ve všem!" :)

Víc takových pedagogů. Na základce na prvním stupni by mu za to dala expančelka v tom lepším případě za tři.

Retušovaný pradědeček podruhé

Můj pradědeček zemřel dávno před mým narozením a i přesto mezi námi za poslední roky vzniklo velice krásné, možná až nestandardní pouto. Od mého hrabání v pradědově rozkroku a vyrábění nové židle pro něj už uplynulo hodně vody. V mezičase jsem se vrhla na další hrabání, tentokrát v matrikách, ale protože jsem se na jednom velice důležitém místě zasekla a už se asi nikdy neodseknu a protože jsem si potřebovala uklidnit nervy (koho by nenaštvalo, že váš předek, který měl prokazatelně ženu a několik dětí, se nenarodil, neoženil a dokonce ani nezemřel), rozhodla jsem se pokračovat v utužování našeho vztahu a vzala jsem si na paškál další fotografii. Ta je tentokrát z období první světové války a pradědeček na ní stojí před lazaretem, kde si léčil své válečné zranění.

Tajemství

Když jsem včera přišla pro Matýska do školky, hnal se ke mně s lišáckým úsměvem.

"Maminko, chceš vidět, co mám schovaný v bačkoře?"

Moje "Jasně!" znělo v souladu s očekáváním složeného obrázku, případně plátkové žvýkačky vykšeftované za kdovíco. Koule by na to měl.

"Tak koukej!" a sundá z nohy přezůvku.

Koukám. Bačkora ukrývá obsah, který bych tam nehledala ani ve snu.

Vychytávky à la Janinka

Leden je pro mnohé ve znamení očekávání, co na ně ten nový rok asi tak přichystal. Pro mě, protože jsem kůže líná, která má na všechno moře času, je to doba, kdy dodělávám resty z roku předchozího. Jedním z těch největších je třídění a přetahování fotek za celý uplynulý rok na disk, což je na jednu stranu činnost nebetyčně prudící, na stranu druhou se při tom ale dá dobře pobavit. A protože nejsem nepřející, o něco z toho se s vámi ráda podělím. Dnešní obrázky bych zařadila do kategorie vychytávek. A ano, to zrcadlo mám vážně ráda :).

Jak si po ránu vyčistit hlavu (a večer zrcadlo)

Předsevzetí

Ačkoliv jsem se s novoročními předsevzetími nikdy nekamarádila a s klidnou myslí je celý život ignorovala, letošní rok jsem vstoupila do klubu předsevzeťáků, udělala výjimku a jedno kombinované předsevzetí vzala na milost. Rozhodla jsem se, že "budu mít méně modřin", s čímž velmi úzce souvisí přidružené "nebudu si plést lahvičky".

Úplně jasně slyším "chňá, chňá, chňá, takhle blbý předsevzetí jsem ještě neslyšel/a!". No jo, jenže když má každé ťuknutí do mé tělesné schránky za následek modrofialový flek, který má, páč nejsem žádný troškař, velikost tenisáku, je zaděláno na problémy různých stupňů závažnosti. Třeba v zimě jsou mi modřiny ukradený, protože mi kouká jen nos a ten je mých sebepoškozovacích útoků ušetřen. Zatím. Větší problém nastává při návštěvě lékaře, vysvětlovat gynekologovi modráka na stehně vážně není moc velká zábava. Úplně nejhorší je to ale v létě, kdy musím čelit zděšeným či soucitným pohledům, kterým kontruji tím svým "Nejsem týraná, vážně!".

Tvoření s dětmi - Pečené voskovky

Nedávný pobyt v nemocnici mi přinesl mnoho dobrého. Především mi tam uzdravili dítko. Taky jsem tam chytila blicí chřipku a parádně zhubla, což je před Vánocemi naprosto ideální. No a do třetice - díky spoustě času a Kouzelné školce, na kterou se doma běžně nedíváme, jsem objevila kouzlo pečených voskovek. Možná by se v této vánoční době mohlo zdát, že se jedná o cukroví, ale není tomu tak, jedná se skutečně o voskovky na kreslení. Tato záležitost se mi jevila přímo snová, protože za mě vyřešila dilema, jestli ty rozlámané, oňoupané, rozkousané či přestříhané voskovky mám vyhodit nebo nechat opět na zlé časy, jak to poslední roky z lítosti dělávám. A tak jsme se do toho s Matýskem vrhli...

Giganti 2

Závěrečná část výpravy za giganty a jinou zvířenou z doby ledové, jejichž reálné modely v životní velikosti vznikly vzájemnou spoluprací vědců a umělců a k nimž jsem si, stejně, jako v části minulé, dovolila přidat vždy malý komentář.

Lev americký

Protože nelezl do asfaltových jezer pro kořisti v nich uvízlé, je považován za inteligentní zvíře. Na rozdíl od šavlozubých.

Výška 140 cm v kohoutku, délka 2,5 m, hmotnost přes 400 kg

Mikuláš, anděl a čert po špendlíkovsku

Bordel tvořící skříň jásá a já s ní, podle předsevzetí úspěšně pokračuji ve snižování stavu materiálu v ní ukrytého. K dnešnímu dni rapidně ubylo špendlíků, stuh i polystyrenových nesmyslů. Aby tomu tak bylo i nadále, mám zákaz vstupu do galanterie a k tvoření využívám jakoukoliv záminku, Halloweenem počínaje a Mikulášem konče. Ten zmíněný poslední přišel na řadu dnes a ano, kaju se, vím že inspirace přichází pozdě, ale můžu já za to, že my nemůžeme mít normální angínu, kdy vás jen bolí v krku? Že nás bolí hlava, v uších, břicho, zvracíme, máme zácpu, rýmu, zimnici, čtyřicítky a dech voňavý jako hromada hnoje? Tedy, přesněji řečeno, on je stižen chorobou jen druhorozený, ale užíváme si to náramně oba.

A teď už k samotným výtvorům. Pod mýma očima se skví dva žoky, před kterými by zbledly závistí i pytle s moukou, pravděpodobně nevyspání tak způsobilo, že Mikuláš je zjevu francouzského svůdníka z řad církve z dob Ludvíka XIV, čert vypadá jako úchyl s bradkou a anděl se transformoval do laciné nafukovací panny. Jo, jde to se mnou z kopce, ale radost snad drobotině udělají i tak a spojovat si to se svůdníkem, úchylem nebo nafukovací pannou nebudou. Doufám.

Sněhobílé svinstvo po ixté

Vy, co sníh nemáte a chtěli byste, tak se kochejte.

Vy, co ho máte a nedáte na něj dopustit, tak se kochejte taky.

Vy, co ho (ne)máte a nesnášíte stejně, jako já, remcejte se mnou. A vymýšlejte další pěkná synonyma, jako je třeba sněhobílý sajrajt či svinstvo.

Ostatní se někam zařaďte nebo si vymyslete svojí kategorii.

Sněhuláka jste u mě už viděli, říjnového. Pak tu byl zajduhulák. V dubnu. Dnes tu mám, na naše podmínky, sněhuláka relativně normálního :).

Giganti, část první

Už odmala jsem ulítávala na všem, co se týkalo dávné historie, co bylo mrtvé, vykopané, mumifikované, obří či vycpané. Matně si pamatuji, že mě v dětství jedna mumie v muzeu tak uchvátila, že jsem se na ní šla podívat během týdne rovnou dvakrát. A tak není divu, že mě nenechala chladnou ani výstava gigantů v liberecké ZOO. A protože nejsem sobec, ráda se s vámi podělím o to, za co jsme, coby čtyřčlenná rodina, zaplatili 600 káčé :). Životní velikost je holt životní velikost a té zkrátka nejde říct ne!

Pozemní lenochod

Miláček davu. Co na tom, že jeho tlama vypadá, jako by právě prodělala vosí nálet.

Jeho drápy o délce 30 cm by se mohly zdát velice nepraktické, v jeho době však byly účinnou zbraní.

Délka 5-6 metrů, váha 2-3 tuny

Dítě z kamene

Projevy plamenné

zurčení pramene

slýchávám

Větvovím sevřené

do mlhy halené

jsem dítě z kamene

Bytosti ztrápené

životem zhrzené

vídávám

Kapkami zkrápěné

vůněmi zmámené

jsem dítě kamenné

Jsem dítě kamene

ZOO

Dnes neobvykle beze slov. Někdy zkrátka nejsou třeba, aneb jak praví mé oblíbené moudro "Nemáš-li k tomu co říct, drž raději hubu". A tak jdu s vědomím, že do ZOO hned tak zase nepůjdu, držet hubu a potichu hloubat nad smyslem takového zvířecího (ne)života.

Dýňobraní

Já dýně ráda mám

doma je dlabávám

A když přijde "Dýňobraní"

nad nimi achávám!

Smrťohovory

Náš pětileťák se už od velmi útlého věku zajímá o vše, co souvisí se smrtí. A můžu za to hlavně já a má hloupá poznámka:

"Matýsku, nešlapej na toho mravence, co kdyby to byl tvůj dědeček!"

Aniž bych si to v tu chvíli uvědomila, zprovoznila jsem v té malinké hlavince kolečka, o kterých potomek doposud neměl ani nejmenší tušení. Jejich roztočením jsem byla následně vystavena lavině otázek a debat, které se zprvu tvářily velmi nevinně, ovšem po čase vyústily v neuvěřitelně syrová konstatování.

Podzimní tvoření s dětmi - Halloweenská lucerna

Když mi maminka minulý rok přinesla lískáče, přesně jsem věděla, co vyrobím ze sklenice, která ořechy ukrývala. Na její "A tu skleničku chci vrátit!" jsem nevychovaně a drze reagovala "Na to zapomeň, je boží!"

Když se minulý týden schylovalo k finální fázi mého výrobku, shodou okolností u toho byl i můj drahý rodič...

"Hele, to je přece ta moje sklenice!"

"Ne, to jsi se asi spletla, není!"

"No to teda je, naval!"

"Ne, není!"

"Jano!"

"Neříkej mi Jano!"

"Jano!"

"No tak je. A co? Jsem ti přece minulej rok říkala, že ti ji nevrátím, ne?"

A jak jsem řekla, tak bylo. Nakonec se ukázalo, že maminka má doma ještě jednu, tu samou, nicméně neopomněla suše dodat, že jestli mi ještě někdy přinese ořechy, tak v téhle to tedy rozhodně nebude. Tvrdě vybojovanou sklenici jsem tedy mohla v klidu dokončit...

Ve dne je úplně obyčejná...

Obraz

Ten obraz mě fascinoval odmalička. Visel u babičky v obývacím pokoji a já na něj při každé návštěvě nevychovaně zírala. Jeden čas se nějakou záhadou ocitl i na stěně u nás doma, aby si po několika letech zase spokojeně visel u babi. A tam na něj chodím zírat dodnes.

Jako malá jsem si myslela, že je na něm namalovaná ulice, ve které babička žije už dobrých šedesát let. V té době jsem taky řešila, co tam vzadu dělá ten most, když ve skutečnosti je tam park. Moje dětská duše si ale poradila rychle - "to je přece jasný, ten most zbourali!" - a bylo po problému. Dnes už vím, že obraz z roku 1942 rozhodně neukazuje babiččinu uličku a že tam nikdy most nestál. Co ale nevím je, kde se to místo z obrazu nachází nebo nacházelo. Podle absolutně neznámého malíře (Jaroslav, nebo taky Jára Řehoř) jsem nic nevydedukovala a ani podle obrázků současných českých mostů se sochami jsem žádnou shodu nenašla. Takže mi nezbývá nic jiného, než se obrátit na případné znalce a scestovalé blogery - poznáváte to místo?

Doplnění - děkuji všem za případné pátrání, již není třeba, Malkiel poznal a nenechal si to pro sebe, díky! :)

Gastronomické hovado

Donedávna jsem si myslela, že rituál pití vína mám za léta jeho konzumace vcelku zmáknutý. Láhev s vínem přiměřené teploty lahodící mým chuťovým buňkám osvobodím od fólie jejím serváním, pak ji otevřu klasickým otvírákem a víno naliji do čisté skleničky. Ještě chvíli láhev podržím nad sklenkou a s jiskrou v oku zálibně sleduji poslední odkapávající slzu vína, případnou nezbednici otřu prstem. Když mám rozvernou, tak prst bonusově olíznu. Láhev zabedním speciálním korkem na míru (tři kusy za třicet káčé) a šoupnu zpátky do lednice. Poté mok už jen pomalu a v klidu vychutnávám.

Půlmelounek a Halloween

Tento článek bude tak trochu výjimečný, maličko oslavný, hodně děkovný, krapet vážný, slib porušující a kecavý i tvořivý zároveň.

Proč výjimečný, oslavný a děkovný? Pokud nás v nejbližších hodinách nevyhladí mimozemšťané nebo my sami sebe atomovkou, zavítá dnes večer nebo zítra ráno na můj blog jeden návštěvník, který si zaslouží pozornost. Přesněji, nebude asi jenom jeden, ale zrovna tento bude něčím výjimečný. Bude mít číslo 500 000 a já mu začala familierně říkat Půlmelounek. Tímto bych tedy chtěla milému Půlmelounkovi poděkovat za unikátní návštěvu a zároveň mu poslat můj oblíbený neviditelný metál a děkovný list k tomu. Doufám, že z toho chudák nebude dlouho škytat.

Krom Půlmelounka bych chtěla poslat převeliké díky všem návštěvníkům, kteří na mé stránky za ty roky zavítali. Ať to bylo náhodně či úmyslně, na chvilku nebo hodinu, jednou nebo stokrát, z Čech nebo z Etiopie. Velice si cením každého komentáře a trpělivosti, kterou jste s mými výlevy/výplody/výtvory měli a vážím si zpětné vazby, kterou se spoustou z vás mám a která v některých případech přerostla v přátelství.

A aby toho děkování nebylo málo, jedno veliké speciální si zaslouží tvořilky a tvořílkové z početné patchworkové základny, bez níž by nikdy půlmelounek nebyl.

Ještě jednou vám tedy všem děkuji za vaši přízeň a přeji vám i sobě, aby jste si u mě vždy našli ten svůj šálek kávy, případně čaje :-).

A proč slib porušující? Proto, že to tu už dlouho nebylo a že se s tím něco musí dělat. Jo, zase jsem kecala, že s pícháním alias falešným patchworkem definitivně končím. Jenže tentokrát jsem v tom byla úplně nevinně, protože jsem k tomu byla při úklidu tvořící bordelskříně donucena! Začalo to tím, že jsem se jen chtěla zbavit zbytků materiálu, jako jsou stuhy, špendlíky, polyvejce a polykoule. Původně jsem je chtěla dát druhorozenému, jenže víte, co s nima dělá? Na těch nebohých polystyrenových prefabrikátech praktikuje tužkou a propiskou vúdú! Jsem pro každou blbost, ale tohle bylo i na mě moc, takže mi nezbylo nic jiného, než se pod vlivem soucitu s tou neživou hmotou překonat a obětovat. A výsledek?

Tvoření jako za starých časů. Vážně jsem si myslela, že co jsem v tomhle oboru mohla vymyslet, jsem už vymyslela, vytvořila a předala dál. Opak je pravdou a tak vznikla do pokojíčku série deseti méně či více strašáckých kousků ála Halloween. A jo, klidně se přiznám, moc jsem tomu píchání tentokrát nedala, spíše jsem se soustředila na "fasádu" :).

Jen tak na okraj - které polyvejce má vaše největší sympatie?