Jak se plní sny

Snad každý z nás má nějaký sen, o kterém bychom si přáli, aby se jednou vyplnil. Někdo sní o ideálním partnerovi, krásné dovolené nebo novém bydlení, někdo o tom, že se konečně pořádně vyspí nebo že nebude nikdy chodit spát hladový. Jsou to sny snadněji či obtížněji realizovatelné, velké či malé, vážnější i úsměvné. I já jsem patřila do party takových snílků a můj sen se řadil do kategorie těch téměř nesplnitelných - snila jsem o životě bez bolesti. Nemožné se ale stalo skutečností a mně se přesně tento sen po téměř třiceti letech trápení splnil.

Od svých patnácti let jsem migrenik s epizodickou vysokofrekvenční migrénou, což je taková zlatá střední cesta. S přibývajícím věkem se ale bolesti zhoršovaly a posledních několik let bylo vyloženě peklo. Malá statistika, při které jsem se zhrozila i já - po třech onemocněních covidem se frekvence záchvatů zvýšila, a tak jsem jich během uplynulých dvou let absolvovala celkem 219 v rozmezí 4-14 měsíčně. Na ně jsem spotřebovala 248 tabletek triptanu (speciálního léku na migrény) a 106 čípků na bolest, když selhal lék. K tomu si připočítejte nasazované profylaxe - tedy léky na prevenci migrény, mezi než patřila třeba antidepresiva, antiepileptika, betablokátory, topiramát a další se spoustou častých nežádoucích účinků jako je ospalost, závratě, bušení srdce, bolest kůže na dotyk, nemigrenózní bolesti hlavy nebo úbytek či naopak nárůst váhy (s ním se bohužel peru doposud a ačkoliv lékaři tvrdí, že mi léky změnily metabolismus a že už nejspíš nikdy nezhubnu, zakousla jsem se jako buldok, protože moje kyčle řeči o tom, že je to jen pár kilo a že to skoro není vidět, odmítly akceptovat). K tomu ještě přihoďte pár injekcí a infúzí, když nezabralo vůbec nic, a když nepomohlo ani to, musela jsem minimálně tři dny kruté bolesti přetrpět - chcete-li vědět, o co přicházíte, můžete si počíst zde. Když jsem si to nedávno spočítala, během dvou let jsem přišla díky bolesti přesně o třicet procent dnů svého života. Suma sumárum - ze všeho výše uvedeného vznikl koktejl, který byste nedali vypít ani svému největšímu nepříteli.

Deník migrenika za posledního půl roku - světle žlutá - slabý záchvat, oranžová - střední, červená - silný. 

Rýžové monstrum

Taky vám jako dětem rodiče vtloukali do hlavy, že s jídlem se nehraje? Jako matka dvou kreativců tuhle myšlenku nesdílím, za prvé bych se na sebe, vzhledem ke svým tvořivým úletům v dospělosti, nemohla podívat do zrcadla, a za druhé, dětská kreativita je křehounká jako pavučina, kterou je velmi snadné jejím potlačováním nebo kritickým hodnocením rozcupovat na kousky. A tak tomu nechávám volný průběh, i když se občas projeví na ne úplně vhodných místech. Třeba na veřejnosti v restauraci :).

Vítejte v Naardenu...

...vodní pevnosti ve tvaru hvězdy plné valů, hradeb, vodních příkopů, zeleně a voňavých a sladkých ostružin, ve městě, jehož centrum přejdete šnečím tempem z jednoho konce na druhý za patnáct minut (my si procházku po městě značně prodloužili tím, že jsme ho poctivě celé obešli po hvězdicovitých valech), a ve kterém je v Nizozemí největší koncentrace českých turistů v poměru k ostatním národnostem. Naarden je totiž místo posledního odpočinku Jana Amose Komenského, kterému zde bylo zřízeno skutečně důstojné pietní místo včetně překrásného muzea a mauzolea věnovaných nejen tomuto učiteli národů, ale i českým dějinám. Být Čechem, být v Nizozemí a nezavítat na tato místa, je jako jíst svíčkovou bez omáčky. A bez knedlíků :).

Jiřinko, díky ti za báječný tip na výlet, jen málo míst na mě zapůsobilo tak, jako právě Naarden :).

Jediná fotografie (zdroj obrázku) v článku, která není autorská (fakt nebylo v mých lidských silách přesně takovou pořídit :)) , ale zcela jistě sem patří. Pokud se vám zdá tento tvar povědomý, nemýlíte se, Naarden totiž najdete na naší dvousetkorunové bankovce :).

Nesmrtelný idiot

Pokud mě paměť neklame, v mých blogových vodách najdete z mého dospělého věku jednu jedinou fotografii s mým obličejem, která ale stojí za to, neb se na ní nacházím ve velice choulostivé situaci (kdo ji najde, dostane neviditelný virtuální metál :)). Původně to měla být fotka poslední, ale nakonec jsem se rozhodla, že nebudu mrcha a ukážu vám jednu nejnovější. Tedy alespoň její kousek. 

Hurá, jsou tu Vánoce, jdeme konat dobro!

Ačkoliv by se mohlo zdát, že mi regulérně hráblo, není tomu tak. Jen bych se s vámi ráda podělila o situaci, ze které jsem byla na rozpacích a u které cítím potřebu ji změnit, i když nevím, jestli je to úplně v mých silách. 

To si vám takhle nastane prosinec a člověk začne mít nutkavou potřebu dělat dobré skutky. Po jejich vykonání se mu kolem srdce rozlije teplo a světe, posaď se ze mě na zadek. 

V domově jsem si takových předvánočních návalů štědrosti užila víc než dost a bez mučení přiznávám, že jsem byla ráda, když jsem koncem roku trefila domů. Kouzelník, dětská hudební a taneční vystoupení, tvoření s dětmi, návštěva dětí ze školy s rozdáváním cupcakes z cukrárny a ozdob z květinářství, patnáct dobrovolníků, kteří najednou chtějí naslouchat seniorům (z nichž nyní zbyli jen dva - ale díky za ně!), operní zpěvačky s klavírem, harfa, saxofon, lesní roh, Ježíškova vnoučata a kvadrilion vlastnoručně vyrobených přání z několika základních škol jako bonus. Jako vážně? 

Víte, když to má člověk takhle z první ruky, nemůže ho netrknout, že takový způsob štědrosti není úplně tou správnou cestou. Ne že by to bylo vyloženě špatně, senioři děti a vystoupení všeobecně milují, stejně tak jim udělají nesmírnou radost dárečky, ale i na ně je toho v tak malém časovém období moc. A tak ty z vás, kteří se před vánočními svátky zapojujete do nějaké formy štědrosti, prosím, zda byste nepopřemýšleli o tom, že byste to samé mohli dělat i jinak. Třeba jindy. Nebo v menších dávkách a častěji. Nebo tak nějak :). Vždyť je během roku tolik krásných příležitostí, kdy udělat někomu radost - školními dětmi vyrobená přání se nemusí dávat nutně jen k Vánocům, Valentýn, jaro, Velikonoce, MDŽ nebo jen tak pro radost je taky skvělá varianta. Školky i školy si se seniory mohou zazpívat nebo něco vytvořit taky kdykoliv během roku. Místo vánočního cukroví můžete upéct něco dobrého k našemu pobytu na zahradě a klidně si přisednout. Dárek můžete zabalit kdykoliv, narozeniny má během roku spousta lidí a nemusíte čekat až na Vánoce...  

A abyste si nemysleli, že jsem škarohlíd, co si neváží dobrých skutků, nechám vás pokochat se (nejen) přáníčkovou nádherou, kterou byli naši klienti na Vánoce obdarováni :).

Graffiti v Hannoveru

Mé rozčarování z letní návštěvy Hannoveru jste tu už zřejmě zaznamenali. Ale abych městu tak úplně nekřivdila, jedna věc, která tam, kromě historických památek pod haldou odpadků, stála za to, bylo tohle graffiti. A pak rychle do auta a ujíždět pryč, co nám pneumatiky stačí!

Drobečky pro radost

Pro milejší den.

Pro pobavení.

Jako omluva.

Z lásky.

Pro štěstí.

Jen tak.

Od dětí.

Pro mě :).

Dort Grogu

Po dlouhé době pro vás mám další dortopatlací článek, který je unikátní v tom, že v naší domácnosti jednomu členovi skončilo období "cet" a začalo období "sát". Slyšela jsem, že taková padesátka je prý veliká změna, která s člověkem pořádně zamává, a tak jsem s napětím čekala, že ráno po oslavě potkám v našem bytě potulující se kulhající zelené monstrum poseté fialovými bradavicemi s pěti očima a dvanácti chapadly. Hledala jsem slizkou cestičku, zvuk smrtelného chroptění nebo alespoň hnilobný zápach, který by mě k němu dovedl, a hele, ono nic. Tak vám tu místo povídání o tom, jak jsem potkala u nás doma monstrum, jako náplast ukážu alespoň pár dortových obrázků :).

Tentokrát to vyhrála naše nová nejoblíbenější postava ze Star Wars - Grogu, někdy nesprávně nazývaný Baby Yoda.

Demence na zkoušku

Když jsem psala článek o babiččině demenci, zmínila jsem se o semináři Demence - virtuální realita. Jak už název napovídá, byla do semináře zakomponována i virtuální realita, čímž se stal naprosto unikátním počinem v našich končinách. Program byl vyvinut odborníky z Austrálie a jeho autorem je asociace Dementia Australia. Na základě požadavků české Asociace poskytovatelů sociálních služeb (APSS) byla australská verze včetně doplňkového materiálu přeložena do českého jazyka a jako první v Evropě začala APSS tento program nabízet. Zažila jsem již hodně školení a seminářů, ale tenhle byl všelicos, jen ne nudný...

Nasazuji si brýle a rázem je ze mě Edie, kterému nedávno diagnostikovali demenci. Jsem ve svém domě v ložnici, je 2:59 a já se probudil, protože potřebuju čůrat. Moje žena Marci, která leží vedle mě, je nevrlá, že jdu tu noc už poněkolikáté. Vstanu z postele, ale dojít si na záchod se ukáže jako noční můra. Děsí mě vítr, který venku ohýbá větve stromů a jejichž stíny připomínají postavy, které se chtějí vloupat do mého domu. Vylekalo mě strašidelné odbíjení velkých hodin, zvuky jsou zastřené a zní spíše jako dunící ozvěna. Cestou několikrát zabloudím, narážím do věcí a na vzorkovaném koberci na zemi vidím spoustu rychle pohybujících se brouků. Nepořádek na zemi mě mate a jako by už toho všeho nebylo málo, nemůžu si vzpomenout, kde ten náš záchod vlastně je. Když už si myslím, že jsem konečně došel do cíle a s úlevou vykonám potřebu, rozsvítí se světlo a ozve se unavený hlas Marci: "Edie, zase jsi se vyčůral do koše na prádlo..." 

Zdroj obrázku:

https://probonoaustralia.com.au/news/2016/09/virtual-reality-app-gives-experience-dementia/

Nechutný Hannover

Nikdy jsem nechápala, proč se o Německu říká, že by mělo být jen tranzitní zemí, skrz kterou projedete a nikde nezastavujete. Pochopila jsem to velice rychle ve chvíli, kdy jsem potřebovala nutně čůrat, a my v této zemi zastavili na odpočívadle. Nikdy jsem se nepovažovala za dámičku a jsem ochotná slevit z kdejakého komfortu, ale navštívit WC u dálnice v západním Německu je hazard se zdravím, ne-li rovnou se životem. Vidina další zastávky v Hannoveru v "Mekáči", kde by snad díky civilizaci mohly mít záchody alespoň nějakou úroveň, byla od pravdy stejně daleko, jako je to od nás k nejbližší obydlené planetě. Jakože hodně. Jestli existuje v Německu odpornější a smradlavější centrum města, než je to v Hannoveru, sem s ním. Početná muslimská komunita, kterou před lety Německo přivítalo s otevřenou náručí a se kterou si evidentně neví rady, určuje ráz země po svém. Bohužel k jeho obrovské škodě - městu dominuje všudypřítomný zápach a spousta smetí, pod kterým se skrývají dokonce i historické památky. Smutný pohled, který zcela zadupal do země kdysi dávno uctívanou vizi "Západního Německa". Jedinou památkou, kterou mi bylo líto minout, byly ruiny kaple Svatého Mikuláše, vyfotit ji zcela bez odpadků se mi ale nepodařilo. 

Kaple Svatého Mikuláše z roku 1352, která byla těžce poškozena při bombardování Hannoveru v roce 1943. V těsné blízkosti se nachází Starý hřbitov Svatého Mikuláše ze stejného období.

Generál Pavel, falešný zuby a tak...

"Mně je taková zima!"

"Chcete přikrýt teplejší dekou?"

"Kdyby to šlo..."

Zabalím klientku a držím ji za ruce.

"To jsem ráda, že jste přišla, já bych jinak zmrzla. Vy jste tak hodná. A máte tak teplý ruce... A vy jste kdo?"

"Já si sem s váma chodím povídat."

"A už jste tady byla, že jo?"

"No jo, byla, vždycky jsme se spolu nasmály, s váma je legrace."

Smích.

"No, ale už jste tady dlouho nebyla, co?"

"Ale byla, chodím sem často, jenže vy se pokaždé pod peřinou tulíte k plyšákům a spíte."

Smích.

Plyšák Janička

Tonda a Franta

Aktéři: 

Nesnesitelná matka, která přestala jíst sladké a pít alkohol.

Drzý puberťák, který matce předhazuje, že by zase měla začít jíst cukr, protože je to s ní k nevydržení.

"Mami, možná bysme po sobě tolik neštěkali, kdybysme spolu trávili víc času!"

"No a co navrhuješ?"

"No, že bysme si třeba mohli jít postavit sněhuláka."

"Zbláznil ses? Když přijdu z práce, začíná mi další kolečko - nákup, svačiny, večeře, snídaně..."

"Prosíííím!"

"Tak jo. Jednoho malýho bysme si postavit mohli."

Z jednoho prcka byli dva obříci. 

Mrkve byly tři. Nechtějte vědět, kde je zaražená ta třetí. Anebo vlastně chtějte - puberťák svůj počin okomentoval slovy "Franta kaká":).

Amsterdamské bizarnosti...

...podivuhodnosti a zajímavosti, aneb malé obludárium toho, co se jinam nevešlo. Beze slov, jen tak :).

Kryptický kód...

 

...aneb konverzace s dvanáctileťákem.

"Copak, nemáš co na práci? Kdyby náhodou ne, můžeš mi vyleštit stůl..."

"Mám, ale radši to udělám."

"Já tě ale přece vůbec nenutím!"

"To ne, ale jsi ženská a tohle byl kryptickej kód."

"A to má bejt zase jako co?"

"Že musím vyluštit tajenku, která je schovaná v tom, co říkáš. A ta mi teď říká, že mám vyleštit stůl, jinak budu mrtvej."

"WTF?!?"

Strašák jménem demence

Moje babička po svém posledním pádu skončila jako jedna velká černá modřina se zlomeninou krčku a ramene v nemocnici a podstoupila operaci, při které absolvovala několikátou anestezii v průběhu dvaceti let. Byla to smůla, ale brali jsme to tak, jak to přišlo, žádné drama se nekonalo a nic nenasvědčovalo tomu, že by rekonvalescence měla probíhat jinak, než ty předchozí. Týden po operaci se babička, do té doby ve svých 92 letech s myslí, kterou by jí mohli závidět i čtyřicátníci, začala na ty samé věci ptát několikrát, ale připisovali jsme to pooperačnímu stavu. Přeložili jí na LDN, začala rehabilitovat, snažila se chodit, chtěla se co nejrychleji vrátit domů, těšila se, až ji přijmou do domova seniorů a všechno vypadalo, že je na dobré cestě. Měsíc po anestezii mi babička volala, že mezi tím, co spala, jí přestěhovali i s postelí na nějaké staveniště, kde jich je dvanáct na pokoji a nikdo se o ně nestará, jen jim tam nosí léky a jídlo. V tu chvíli jsem ještě netušila, že se u babičky objevila demence, která měla v jejím případě naprosto nečekaný průběh - nic pozvolného, žádné plíživé příznaky, jen neuvěřitelně brutální a rychlý náběh. Spadli jsme do toho všichni po hlavě, zaskočení jsme byli řádně a bolelo to moc. 

Perníčková divočina

Prosincový článek bez Procházkovic perníčků by byl jako svíčková se šesti bez knedlíků, takže bez okolků, tady ho máte. Jak už jsem mnohokrát psala, i kdybyste si oči vykoukali, tradiční vánoční motivy u nás prakticky nenajdete. Zdobící divočinu začal provozovat před lety na cukroví můj manžel (stačí sjet jen na fotku, minout nemůžete :)), naši hoši se toho chytili a úspěšně jdou ve šlépějích svého otce. Každým rokem je tato divočina čím dál větší a já jsem zvědavá, kdy dosáhne svého pomyslného vrcholu, zatím jsme asi někde na úpatí. Na mou omluvu musím dodat, že já se vážně první kousky snažila o typicky vánoční zdobení, jenže kluci mě do svého barevného světa tak vtáhli, že jsem nemohla odolat. Prostě to nešlo :). 

Upozornění: zručným perníkářkám, po loňském umírněnějším zdobení, se pohledem na to letošní zježí chlupy hrůzou i tam, kde o nich doposud nevěděly. Předem se jim za tuto nepříjemnost omlouvám a soucítím s nimi. 

Graffiti v Amsterdamu

Letní toulání po Amsterdamu nás zavedlo do stovek méně či více známých míst uliček. A já jsem, místo toho, abych si okouzlená a opojená atmosférou všímala krás města, vymetala zapadlé kouty a lovila graffiti do své rubriky. Tohle už je fakt asi nemoc :).

Protože Amsterdam nemá v centru legální graffiti plochy, jsou tato dílka většinou na menších plochách. A byla to leckdy pěkná divočina :).

Matýskovy drobečky podruhé

Často mívám pocit, že je naše domácnost taková kouzelná říše divů za zrcadlem, nikdy totiž nevíte, kdy, kde a na co narazíte. Na druhou stranu jsem na tom o něco lépe než Alenka, já to alespoň tuším. Většinou jsou to Matýskovy drobečky a vůbec se na něj za ně nezlobím, protože je většinou trousí úmyslně a proto, aby mě potěšil nebo rozesmál :). 

Neživé věci u nás doma cestují z místa na místo, objevují se tam, kde by je člověk nečekal, předávají vzkazy, případně se rozmnožují či transformují do jiné podoby :). 

Šest osmiček, aneb takové docela maličké jubileum...

To si vám takhle jednou vlezu na blog a vykoukne na mě tohle číslo. A to číslo bylo o to víc milejší, když v té době, plus mínus pár dnů, oslavila v tichosti Moje mozkovna dvanácté narozeniny :).

Dort Katamari

S přibývajícími roky jsem radikálně změnila přístup ke svým narozeninám. Bujaře je neslavím, datem narození se nikde nechlubím a před ostatními ho tajím, případně mlžím. Ne proto, že bych se styděla za své roky, moc dobře vím, že ke mně byla příroda více než milosrdná, protože na svůj věk nevypadám ani omylem, a že občas z reality někomu spadne brada. I když uznávám, že to paní prodavačka s tou občankou u ovocného piva a řidič prodávající mi zlevněnou jízdenku už fakt přehnali :). Jen mi přijde divné připravovat oslavu pro sebe. Pro ostatní peču a zdobím dorty s  láskou, chystám dobroty na oslavu s radostí a snesla bych jim modré z nebe, ale sama pro sebe? Kluci, kteří už dávno vědí, jak se to se mnou má, vědí i to, že chtějí-li mé narozeniny nějak slavit, musí mi dort upatlat sami. A jako každý rok, nezklamali :). 

Letošní hlavní téma dortu pro ně prý bylo jasné - postava z mé oblíbené hry Katamari, která před sebou valí kouli. Původně před sebou měla valit roládu, ale tento plán se rozpadl. Doslova. Zaimprovizovali jsme, kousky rozlámané rolády smíchali s krémem, nacpali do misky a po ztuhnutí vyklopili. Výsledkem byla nahatá polokoule z nadýchaných piškotových kostek a lehounkého máslovo-oříškového krému spatlatná, potahovkovými figurkami zdobená :).