Dort Groot

Smutná šňůrka s černými korálky, tak by se dal ve zkratce popsat uplynulý rok a na něj navazující ten nový. Jeden korálek, jedna potíž, starost, jeden smutek, průšvih. Soukromě jsem si tohle období pojmenovala na "Leden, ve sračkách jedem, duben, ještě tam budem." Trochu se to období prodloužilo až do roku letošního, tajně však doufám, že už brzy skončí. Ale jako nezdolný optimista jsem na místech a v situacích, kde by to jeden nečekal, i mezi těmi černými korálky sem tam objevila korálek radostný, sněhobíle zářící. 

A právě mezi takové korálky se řadí i jedna únorová dvounarozeninová oslava, na které se sešli všichni, které mám ráda. A dort? Jasně, že byl :). A protože mi poslední dobou dělaly dobře katastrofické a sci-fi snímky, neboť právě u nich si o to víc uvědomuji, že může být ještě daleko hůř, a protože posledním filmem byli Strážci galaxie, byl Groot, kterého máme všichni moc rádi, jasnou volbou :).

Vzpomínky na léto

Okouzlovat čtenáře letními fotografiemi v létě a zimními v zimě prý vyšlo z módy. Že prý teď frčí letní fotky v zimě, aby se čtenáři zahřáli a zimní v létě, aby se ochladili. No tak jo, taky je máte. I když v zimě, kdy i v Jablonci od začátku ledna kvetou sakury, kdy není sníh a vlastně ani žádná zima. No a ty fotky taky nejsou moc zahřívací, protože Slovensko, hory a jejich nevyzpytatelné počasí :).

Zarezlá konzerva

Jsem stará zarezlá konzerva, která má ráda svůj ušmudlaný koutek v rohu smetiště, kam sice zatéká a do komfortu má hodně daleko, ale co už. Jsem přece ta konzerva, že jo. Navíc jsem taková trochu ví aj pí konzerva, takže když ze mě někde kousek upadl, všichni ze smetiště o tom hned věděli. A i přes ne příliš útulné a přívětivé prostředí jsem to svoje milovaný smetiště vždycky bránila a věřila, že přijdou lepší časy. 

Jenže po deseti a půl letech takového reznutí mi někdo to smetiště chtěl najednou vzít. Pak zase nechtěl, pak zase jo a nakonec prý tedy ne. Jenže přesně tenhle moment naprosto neplánovaně způsobil, že jsem se nakrkla. A nakrklá polorozpadlá konzerva, která drží jen silou vůle, je to nejhorší, co si přejete potkat. A tak se stalo, že jsem smetiště a ostatní, mně milé konzervy, znechucená a s bolavou plechovkovou duší dobrovolně opustila. Prostě jsem do tý svý konzervy naházela všechno, co jsem za ta léta nastřádala (za vydatné pomoci Veruce a spol.) a přestěhovala se na smetiště jiné. 

Ahoj babi...

...chtěla jsem ti do nebe poslat Matýskův úžasnej vynález, kouřovej dopis. Ale když jsi umřela, tak se šprajcnul, plakal a říkal, že to určitě nefunguje a že je to stejně jenom blbost, kterou si vymyslel. Tak ti píšu zatím alespoň takhle, dokud si to Matýsek nerozmyslí. Pevně věřím, že ho ta jeho kouzelná dětská fantazie ještě neopouští a že nezačíná přemýšlet tak příšerně logicky, jako to dělají dospěláci.

Babičko, tak strašně moc se mi po tobě stýská! Mám pocit, že se mi každou chvíli musí srdce rozskočit na tisíc kousků a duši mi svírá vědomí, že už tě nikdy neuvidím. Že už si s funěním nevyšlápnu těch 67 kamenných schodů vedoucích ke tvému domu. Že na mě nedýchne to útulné teplo tvého obýváku. Že už nebudu utíkat ze záchoda, protože jsi tam měla vždycky strašnou zimu a já se bála, že mi tam přimrzne zadek. Že už neuslyším žádné vyprávění ze tvého života. Že ti už nestihnu říct, že máš mezi svými předky nejen horníky a ševce, ale taky kováře. Že najednou nevím, co si mám počít s volným časem, který jsem doposud věnovala péči o tebe, návštěvám v nemocnici a obíhání úřadů. Že už nikdy neuvidím ty šibalské jiskřičky ve tvých očích. Že už mi nikdy neřekneš tím krásným babičkovským hlasem "Janinko". Že už se nikdy nebudu olizovat nad tvou výbornou hovězí polévkou, kterou jsi mi vždycky servírovala v mé oblíbené potlučené bílé porcelánové misce. Z toho mála, co po tobě zbylo, jsem si vzala právě ji. A taky staré pokroucené pletací jehlice, na kterých jsi se mě snažila naučit před čtvrtstoletím plést. A i když jsi měla obrovskou trpělivost, jako pravák jsi to leváka prostě nenaučila. Pamatuješ, jak jsi se na mě celý můj život zlobila, že nenosím čepici a já se nad tím ošklíbala? Měla jsi pravdu, ale trvalo mi to skoro čtyřicet let, než jsem na to přišla, dnes nedám bez čepice ani ránu. Ale protože jsem v každé, která se mi v obchodě líbila, vypadala jako idiot, rozhodla jsem se, že se plést naučím stůj co stůj. Poctivě už nějaký čas trénuju, sice to není bůhvíco a o nějakých vzorečcích si můžu nechat jenom zdát, ale vím, že bys na mě byla pyšná.

Zvěř z kanceláře

Ačkoliv pracuji ve stejné firmě bez pár dní dvacet let, až poslední dobou jsem zjistila, jak je moje zaměstnání úzce spjato se zvířaty. A nemyslím tím naše zákazníky, to by bylo na jiné povídání :). Ta moje zvířena je tak trochu specifická a dá se rozdělit hned do několika skupin - mohou být živá, gumová, plyšová, mystická, jak je libo :).

Když jsem rozdýchávala nečekaný těžký záchvat demence mojí milované babičky, která už třetím měsícem leží ve velmi špatném stavu na LDN, nebylo mi dvakrát do řeči. V bezpečí jsem se cítila jen doma, mezi svými kluky, ale v práci to bylo horší, nejlépe bych byla úplně sama, jenže to mi má průtoková kancelář neumožňovala. Což je za jiných okolností naprosto v pořádku, mám svůj průtokáč ráda, ale... Proto mi opravdu velice pomohlo, když mě zaměstnavatel poprosil, jestli bych neudělala pár vánočních dárkových košů, při kterých bych byla zavřená ve zcela prázdné školící místnosti. No, místnosti, takový malý obývák to je. Z "pár" košů jich nakonec bylo asi dvacet, ale pomohlo to. Už jsem to tu psala několikrát, je-li mi ouvej, pomáhá tvoření. A spojit příjemné s užitečným (a v tomto případě pro mé duševní zdraví i nutným), to se během pracovní doby jen tak někomu nepovede.

Tenhle plyšový jednorožec mi učaroval na první pohled a tak jsem ho do jednoho dárkového koše propašovala taky...

Prase

Když byli kluci malí, skálopevně byli přesvědčení o tom, že plyšáci, kteří zabírali více než polovinu jejich spací plochy, ožívají. V případě Matýska je to ještě o kousek více, než polovina a když ho jdu v noci náhodou zkontrolovat a vydolovat mu hlavu z pod peřiny, nikdy nevím, jestli je to hlava jeho nebo hlava plyšového psa či dalších potvor, které s ním spací lože sdílí.

Na to, že jim jejich plyšáci ožívají, přišli kluci v určitém věku nezávisle na sobě tak, že ačkoliv šli spát s plyšáky v nějaké poloze, ráno bylo všechno úplně jinak. Pár se jich ocitlo u nohou, pár mimo postel, pár na posteli toho druhého a někteří dokonce na druhé straně místnosti. Dlouho jsem to považovala za krásnou dětskou fantazii a odmítala si připustit, že si plyšáci dělají v pokojíčku mejdan. Až se mi stalo něco, kdy jsem začala být lehce nahlodaná i já :).

Poťouchlá kuchyně

Moje kuchyň je záškodnická, lstivá a záludná duše, která má ale dobré srdce a krásnou atmosféru a tak jí ty její škodolibosti ráda odpouštím. Od aférky se světlem u kuchyňské linky jsem měla, až na pár poschovávaných věcí, pokoj, ale poslední dobou se kuchyň ozývá vcelku pravidelně. Myslela jsem, že špatně umytou vařečku, které v úsměvu uvízlo kolínko, díky němuž vypadala jako jednozubka, nemůže nic překonat. Ale můj vařečkový voják jí sekunduje vcelku zdatně. To je totiž tak, když uklízíte nádobí potmě... :)

Ať vám dupou králíci!

Moji milí blogoví přátelé a návštěvníci,

pravidelní či zbloudilí, staří či mladí, tímto letošním posledním článkem se s vámi pro tento rok loučím. Přeji vám krásné a klidné svátky vánoční a v novém roce pohodu, štěstí, milé lidi kolem sebe a hlavně hodně zdraví, zdraví a ještě jednou zdraví a to jak tělesné, tak i duševní. Mí věkoví souputníci a starší vědí, mladší možná tuší, ale jednou zcela jistě pochopí také.

Naviděnou v novém roce a ať vám dupou králíci!

Vaše Janinka :)

Halucinogenní perníčky

Jestliže byl celý můj letošní rok lehce šílený a já si myslela, že už by to tedy mohlo stačit, pak mi prosinec dal jasně najevo, že vše před ním byl jenom lehký rozjezd a že teprve on bude stát za to. Byl a stále je plný zklamání, věcí, které nedokážu ani pochopit, ani vstřebat, naštvání, znechucení, bojů, vysvětlování, otázek, oprávněného strachu, že prosincem to všechno rozhodně neskončí. Opravdu těžké bludy a halucinace mé babičky, která se na LDN zbláznila, se odrazily i do našeho perníkového patlání. Pít nemůžu věčně a fňukání je mi cizí, takže někde jinde jsem to prostě ventilovat musela...

"Mami, ty jsi neudělala černou polevu!"

"No a? Černý perníčky jsou přece divný..."

"To jsme pak ale rasisti!"

"Hele, zase tak špatně na tom nejsme, tady máš duhový prase, alespoň komunita LGBT může bejt spokojená..."

Jo, cynismus mě drží nad vodou. Jen netuším, jak moc mi pomůže, až budu zase poslouchat babičku, jak jí týrají, jak na ní provádí experimenty, že u ní byl na návštěvě její třicet let mrtvý bratr Toník, že jí nakládají na záda postel, že jí nutí pracovat a ona by s tím už ráda přestala, protože si uvědomila, že člověk by měl být spokojený s tím, co má a nelpět na penězích. Až mi bude říkat, ať jí neseru a jdu do prdele, ať si nepouštím hubu na špacír. A ať se nezlobím, že anděla, který na ní měl dohlížet a kterého jsem jí vyráběla pro radost, dala nějakému rehabilitačnímu pracovníkovi pro jeho miminko. Tohle ale byla výjimečně pravda.

A to by stačilo, týrat vás už dál svými výlevy nebudu, stačí že vás potýrám našimi halucinogenními perníčky... :)

Prase

Miss petržel

Blog.cz nepřeje básníkům. On tedy nepřeje nikomu - básníky a pisálky počínaje a fotografy či umělci konče. Reklamy przní začátky článků všem, ovšem u veršů to bývá vidět nejvíc. Doposud mě tento nešvar díky programu na blokování reklam míjel, co oko nevidí, to srdce nebolí, že jo. O to větší bylo moje zděšení, když jsem uviděla svou rubriku Střevo básnické v přístroji, na kterém blokování reklam nainstalováno nebylo. Jako perfekcionalistovi mi ten pohled na naprosto nesymetricky rozhozené básně nedal spát a musela jsem všechny dodatečně alespoň "odentrovat". Vypadá to šíleně, ale pořád koukatelněji, než odstavce à la Picasso. Tentokrát jsem ale moc "entrovat" nemusela, bohatě postačil můj stěžovací úvod :).

Miss petržel

Jsme krasavci a krasavice

kdo z nás se vám líbí více?

Světlá pleť a nožky ladné

nemohou vás nechat chladné!

Místo schůzky s hlávkou zelí

dej si rande s petrželí!

Vánoční šišky

Pokud jsem se domnívala, že po minulé náloži třpytek už máme dotřpytkováno a splněno do konce života, nemohla jsem se mýlit více. Spotřebovat malou tubičku třpytek je totiž těžší, než by si jeden myslel. Dokonce jsem pojala podezření, že ty tuby jsou jakousi variantou na kouzelný měšec. Sypeš, sypeš a když už si myslíš, že logicky musí přijít konec, pořád sypeš! Nakonec jsem ale na třpytky vyzrála tím, že jsem rezignovala na nějaký lehký poprašek na našem tvoření, a brutálně jsem třpytky nasypala do lepidla. A bylo vymalováno. Doslova :).

A protože se mi ve skříni sušily kromě třpytek a staré bílé tempery i šišky, kteréžto jsou báječným materiálem pro to nejjednodušší vánoční tvoření, jaké si dovedete představit, slovo dalo slovo a štětec se dal do práce. A kmital nejen na mých šiškách, ale i na stromkových polystyrenových výliscích. Matěj byl zkrátka zase jednou ve svém živlu... :)

Vánoční svícny...

...aneb třpytka sem, třpytka tam, třpytka kam se podívám. I po týdnu se ty lesklé potvory láskyplně drží smetáčku a koštěte, prostírání na stole, mého oblečení, vlasů, rohožky v koupelně, dokonce jsem je objevila i v čaji a na rohlíku s máslem. Ale i přes tento drobný nesoulad mezi mnou a třpytkami jsem na sebe vážně pyšná. Během letošního vánočního tvoření jsem totiž poprvé za celou svou tvořivou kariéru dodržela slib, že než nakrmím svou bordeltvořící skříň novým materiálem, nejdřív spotřebuji ten, který tam leží už několik let. A protože nejdéle se tam sušily právě třpytky, dřevěné svícny a skleničky, byla volba, kdo dostane ze skříně vyhazov jako první, vcelku snadná. A Matýsek zajásal, protože je to kluk tvořivej a třpytkovej! :)

A protože jsme k tomu všemu světýlkoví, bylo předem jasné, co budeme vyrábět. Protože světlo a třpytky jsou tak úžasná kombinace!

Matýskův svícen...

Dvě blondýny, Helenka, kobercovka a tak...

Dvě blondýny...

aneb hodina geometrie zábavně...

P.S: Hledám druhou blondýnu. Dva kužely mám. Víno taky.

Anděl pro babičku

Kdybych mohla mít křídla, přála bych si být andělem. Držela bych je roztažená nad dětmi, starými lidmi, nemocnými, bezmocnými, hladovými, životem zkoušenými. Nad mou milovanou babičkou. Jenže křídla nemám a anděl taky nejsem. Ale jak se říká, toho Bohdá nebude, aby Janinka z boje utíkala. Nebo tak nějak to určitě bylo :). Čímž jsem jen chtěla říct, že když už nemůžu být andělem, tak nějakého musím k babičce protekčně protlačit.

Možná jsi to poslední, co jsem pro ní mohla kdy vyrobit. A možná taky ne.

Dávej mi na ní, prosím, pozor :).

Mafián, stávka, ploštice a tak...

Mafián

"Mami, já mám ve škole kamaráda a jeho strejda je mafián!"

"Jo, jasně..."

"Ne, fakt, já jsem si to vygůglil!"

Gůglím taky. Kamarád nekecal. Strejda nebyl jen tak ledajaký mafián, ale rovnou boss mafiánského podsvětí a sedí doživotně za šest vražd. Minimálně... Hned je mi líp na duši, když vím, že Matěj kámoší s členem mafiánské rodiny, to si na něj jen tak někdo nedovolí! :)

Cestou ze školy...

Co vidím já: dvě pářící se ploštice.

Co vidí Matýsek:

Den první: "Mamííí, ten brouček je mrtvej! A ten druhej ho asi oplakává!"

Den druhý: "Mamííí, ten brouček je mrtvej! A ten druhej se ho snaží oživit!"

Stávka

Matýskova škola stávkovala. Chtěla jsem jim na trapné suché oznámení odepsat (inspirována jedním pěkným komentářem u článku o stávce) něco pěkného ve stylu "Co děláte ve svém volném čase mě nezajímá", nicméně v Matýskově zájmu jsem se raději klepla přes prsty. Ale ne tak úplně.

Skřítek z květináče

Na sychravé, uplakané a pošmourné počasí, které se někdy, i když se tomu ze všech sil bráním, vkrádá i do duše, mám hned několik spolehlivých léků. Preventivně denně si dávkuji (ne)obyčejné světlo svíček a jejich vesele tančící plamínky. Taky mi pomáhá horký čaj a přes ramena přehozená deka. A když si to chci hodně pojistit, naordinuji si tvoření. A nejsem v tom sama, díky milým vzkazům od těch, které mé stránky inspirovaly, jsem se dozvěděla, jak moc jim právě tahle činnost pomohla překonat těžké nebo dokonce nejtěžší chvíle v jejich životech. A já jsem tomu opravdu moc ráda :).

Tenhle prcek a jeho vzhled byl výrazně ovlivněn končícím prosluněným babím létem a všudypřítomnou oranžovou, žlutou a červenou barvou. A ani při focení nás nezapomnělo slunce zalít svými zlatými paprsky. Jako by dávalo vědět, že to je letos úplně poslední polechtání, které stojí za to... :)

Rakev pro maminku...

...aneb jak mi chlapci upatlali dort k narozeninám...

V první řadě je důležité nebrat si nic osobně. Náhrobky, rakev, červy a tak. Ono to totiž není o tom, že by mě moje děti viděly rády na hřbitově pod drnem, ale o tom, že jsem se blbě narodila do období halloweenského a dušičkového a tak měla dítka o inspiraci postaráno. Jestli máte pocit, že jste tu něco podobného už viděli, nemýlíte se. Troufám si tvrdit, že do té doby, než děti vylétnou z hnízda, uvidíte podobně tématicky laděný dort ještě několikrát. A protože letos synkové oproti minulému dortu dost přitvrdili, dá se očekávat, že se v dalších letech můžete těšit třeba na vyhřezlé vnitřnosti, mozky, pařáty trčící ze země a tak. Ani nemůžu popsat, jak moc se těším...:)

S dortem jsem trochu pomáhala (neodolala jsem a uplácala si alespoň čarodějnici), ale víc jsem spíše škodila, protože do misky s tekutou směsí jsem jim místo mouky na piškotový korpus automaticky nasypala zdravou celozrnnou špaldovou, kterou běžně používám téměř na všechno. Vyděšený pohled prvorozeného jsem okomentovala slovy "No co, sice bude hnusnej, ale zase strašně moc zdravej a určitě krásně nazdobenej!". Nakonec to nedopadlo vůbec tak špatně, jak jsem předpovídala, jahody (v kombinaci s lehoučkým vanilkovým krémem) tu zdravou chuť dočista zazdily, takže byl dort nejen zdravý a krásný, ale i jedlý :).

Žába

"Mami, můžeš se jít vykoupat, máš to tady všechno připravený. Žabička ti tu drží mejdlo, hele!"

"Co že to? Jé, to je roztomilý, děkuju!"

Krysí návštěvník

To si vám jdu takhle jednou domů, stojím na posledním schodu a lapám po dechu. Nikoliv ale tím, že jsem obtěžkaná taškami právě vystoupala 64 schodů, ale proto, že zírám na krysu. Obrovskou černou krysu schoulenou v rohu u sousedovic dveří. Teď už se tomu směji, ale věřte mi, že únava a brýle v ne zrovna top stavu po celodenním používání vytvořily v mé mysli dokonalou iluzi živého krysího návštěvníka :).

Podzimní skřítkovský věnec potřetí...

...počtvrté, a tak dál, a tak dál, a tak dál. Kdo tu před měsícem vypisoval něco o zaručeně posledním skřítkovském věnci? No já! A kdo kecal? Taky já! Ale budiž mi omluvou, že za to tak úplně nemůžu a že jediným mým prohřeškem je, že se tu se svým tvořením vytahuju a že se občas někomu i líbí. A to dokonce tak, že by, v tomto konkrétním případě, někdo chtěl něco takového vlastnit. Po vyjednávání a dolaďování to nakonec klaplo, milá nová majitelka je spokojená a já jsem šťastná, že je šťastná ona. Konec cukrblíků, tady ho máte. A nejen jeho, paní doktorka si přála i skřítky prťousky na drátku, takže je k tomu jako bonus dostala taky. A aby toho nebylo málo, současně jsem vyráběla ještě jeden věneček jako dárek pro mojí milovanou malou sestřičku, která zanedlouho oslaví svou čtyřicítku :).

První, zakázkový...