Prase

Když byli kluci malí, skálopevně byli přesvědčení o tom, že plyšáci, kteří zabírali více než polovinu jejich spací plochy, ožívají. V případě Matýska je to ještě o kousek více, než polovina a když ho jdu v noci náhodou zkontrolovat a vydolovat mu hlavu z pod peřiny, nikdy nevím, jestli je to hlava jeho nebo hlava plyšového psa či dalších potvor, které s ním spací lože sdílí.

Na to, že jim jejich plyšáci ožívají, přišli kluci v určitém věku nezávisle na sobě tak, že ačkoliv šli spát s plyšáky v nějaké poloze, ráno bylo všechno úplně jinak. Pár se jich ocitlo u nohou, pár mimo postel, pár na posteli toho druhého a někteří dokonce na druhé straně místnosti. Dlouho jsem to považovala za krásnou dětskou fantazii a odmítala si připustit, že si plyšáci dělají v pokojíčku mejdan. Až se mi stalo něco, kdy jsem začala být lehce nahlodaná i já :).

Už čtrnáct let spím s prasetem. Aby nedošlo k mýlce, i když to k tomu svádí, oním prasetem není můj muž, ale prase plyšové. Byla to láska na první pohled a bylo mi darováno i přesto, že jeho pořizovací cena byla v té době opravdu vysoká a my si ho mohli stěží dovolit. Ale i tahle finanční nerozvážnost se dá pochopit, neboť jeho koupě proběhla během nejtěžšího a nejsmutnějšího období naší rodiny. Od té doby tedy tvoříme s prasetem nerozlučnou dvojku. Nejprve byl náš vztah čistě terapeutický, posléze bylo čuně povýšeno na netradičně tvarovaný polštář, protože je vyrobeno z té nejjemnější a nejpříjemnější plyše, jakou si dovedete představit a i po tolika letech a vypráních je krásně ňuňací. Je mi jedno, co si o tom kdo myslí, ale spánek bez prasete si zkrátka nedovedu představit. Kromě terapeuta a polštáře plní prase díky své správné velikosti hlavy i roli modela, na kterém zkouším své upletené šály a čepice :).

Ale zpátky k tomu ožívání. Občas se mi stalo, že prase bylo úplně někde jinde, než když jsem s ním usínala, což je vzhledem k mé jednotvárné a nudné spací poloze vcelku podivné, ale s velikou dávkou fantazie se to vysvětlit dá. Až jednou... jednou takhle po ránu otevřu oči...

... a zíráme na sebe navzájem. Ani kdybych ho chtěla takhle naaranžovat, tak se mi to nepovede, já to totiž zkoušela!

Ale ne, nemůže bejt živý, to by totiž bylo dost děsivý, živej plyšák, v mojí ložnici, Kristepane! :)