Ahoj babi...

...chtěla jsem ti do nebe poslat Matýskův úžasnej vynález, kouřovej dopis. Ale když jsi umřela, tak se šprajcnul, plakal a říkal, že to určitě nefunguje a že je to stejně jenom blbost, kterou si vymyslel. Tak ti píšu zatím alespoň takhle, dokud si to Matýsek nerozmyslí. Pevně věřím, že ho ta jeho kouzelná dětská fantazie ještě neopouští a že nezačíná přemýšlet tak příšerně logicky, jako to dělají dospěláci.

Babičko, tak strašně moc se mi po tobě stýská! Mám pocit, že se mi každou chvíli musí srdce rozskočit na tisíc kousků a duši mi svírá vědomí, že už tě nikdy neuvidím. Že už si s funěním nevyšlápnu těch 67 kamenných schodů vedoucích ke tvému domu. Že na mě nedýchne to útulné teplo tvého obýváku. Že už nebudu utíkat ze záchoda, protože jsi tam měla vždycky strašnou zimu a já se bála, že mi tam přimrzne zadek. Že už neuslyším žádné vyprávění ze tvého života. Že ti už nestihnu říct, že máš mezi svými předky nejen horníky a ševce, ale taky kováře. Že najednou nevím, co si mám počít s volným časem, který jsem doposud věnovala péči o tebe, návštěvám v nemocnici a obíhání úřadů. Že už nikdy neuvidím ty šibalské jiskřičky ve tvých očích. Že už mi nikdy neřekneš tím krásným babičkovským hlasem "Janinko". Že už se nikdy nebudu olizovat nad tvou výbornou hovězí polévkou, kterou jsi mi vždycky servírovala v mé oblíbené potlučené bílé porcelánové misce. Z toho mála, co po tobě zbylo, jsem si vzala právě ji. A taky staré pokroucené pletací jehlice, na kterých jsi se mě snažila naučit před čtvrtstoletím plést. A i když jsi měla obrovskou trpělivost, jako pravák jsi to leváka prostě nenaučila. Pamatuješ, jak jsi se na mě celý můj život zlobila, že nenosím čepici a já se nad tím ošklíbala? Měla jsi pravdu, ale trvalo mi to skoro čtyřicet let, než jsem na to přišla, dnes nedám bez čepice ani ránu. Ale protože jsem v každé, která se mi v obchodě líbila, vypadala jako idiot, rozhodla jsem se, že se plést naučím stůj co stůj. Poctivě už nějaký čas trénuju, sice to není bůhvíco a o nějakých vzorečcích si můžu nechat jenom zdát, ale vím, že bys na mě byla pyšná.

Snad se na mě nezlobíš, že jsem za tebou od té doby, co jsi skončila v nemocnici, nepřivedla kluky. Jenže když jsem se z tvého stavu sesypala na hromádku já, sarkastický cynik k pohledání, který nikdy nebrečí, nevím, jak by na to reagovaly ty dvě křehounké a citlivé dušičky. Když jsem tě držela naposledy za ruku, vypadalo to, jako bys spala. Seděla jsem u tebe, otírala ti slzy tekoucí ze zavřených očí, hladila tě po vlasech a tváři a pevně ti tiskla ruku. Nevěděla jsem, že to bude naposledy. Nevím, co mě bolí víc, jestli to, že jsem s tebou ten den nemohla mluvit, nebo pomyšlení, že jsi o mně věděla, ale mluvit ani otevřít oči jsi nemohla. A já to nepoznala. Babičko, já bych ti toho chtěla ještě tolik říct!

A i když je mi strašně moc smutno, jsem této situaci vděčná za to, že mě donutila přemýšlet o tom, co bude. Že si žádost do domova seniorů dám včas a nebudu čekat, až se mi něco vážného stane. Že se budu snažit, aby mí blízcí neskončili na LDN, i kdybych měla zůstat o chlebu a vodě. Na ten strašný zápach si člověk během pár minut zvykne, ale na utrpení, bolest, bezmoc, lhostejnost, ponížení a bezcitnost, na to si člověk, který má alespoň trochu empatie, nezvykne nikdy. Za poslední tři měsíce jsem si téhle hrozivé směsky užila tolik, jako za celý život ne. Když jsi byla ještě trochu při smyslech, řekla jsi mi "Musíš to přijmout tak, jak to je, Janinko, nic s tím nenaděláš." Sakra, babi, já se vážně snažím, ale nejde mi to ani trochu! Pořád jedu na tisíc procent a nemůžu se zastavit, protože když to udělám, mám tě zase v hlavě. Myslela jsem, že s každou návštěvou u tvého nemocničního lůžka jsem silnější, připravenější a smířenější, ale nikdo mi neřekl, že je to tak strašně moc těžký! Vždyť já si ani nedokážu vymazat tvoje telefonní číslo z mobilu...

Věřím, že Matýskovo nebe a Panbuch existuje a že se tam spolu jednou potkáme. Děkuji ti za všechno, co jsi pro mě kdy udělala a hlavně za to, že jsem mohla být součástí tvého života. Mám tě moc ráda.

Tvoje Janinka

P.S: Posílám fotku mého pletacího "umění". Kdybys chtěla, můžu ti to udělat i v bílé nebo stříbrné, aby ti to tam nahoře v tom andělském ladilo. Ale budeš si pro to muset zalítnout. A když už tu budeš, dej mi nějak vědět, jo?