Světlohrátky

To vám takhle jednou po ránu vykouklo zpoza hor sluníčko a v cestě mu zrovna stály dvě plastové lahve, skleněná deska stolu a vařečka. Inspirace jako vyšitá, tomu prostě nešlo odolat...:)

Okno

Když jsme se před pěti lety stěhovali do nového, překvapilo nás, jak mají obyvatelé domu vymakaný úklidový řád. Co, kdy, kde, jak, odkud až kam, takový manuál pro blbečky, napadlo mě tehdy. No jo, ale když si ten manuál pro blbečky někdo nepřečte (jako já první rok), tak třeba ani neví, že jednou z jeho stopadesáti povinností je umýt alespoň jednou za dva roky na svém patře okno. Chybu jsem následující rok napravila a achala pokaždé, když jsem kolem čerstvě umytého okna prošla, protože mytí těch skleněných obrů upřímně a z celého srdce nenávidím a tudíž se tato činnost dá v mém případě označit za heroický výkon. Nadšení mi ale nevydrželo dlouho, mou radost při každé cestě kolem kazilo patro pod námi, jehož okno i za jasného slunného dne budilo dojem, že se venku převalují těžká tmavá mračna.

Tenkrát po nastěhování jsme si taky říkali, že do domu vneseme svěží vítr a snížíme věkový průměr jeho osazenstva. To se nám skutečně povedlo a díky našim dětem jsme ho srazili asi na 50. Snižování však pokračovalo i bez našeho přičinění dále, protože neuplynulo ani pár měsíců a náš vchod měl o dva nájemníky méně. Do nebe odešla hodná a pořádkumilovná paní bydlící pod námi a věčně hartusící pán bydlící hned vedle ní. Byt po paní pořádkumilovné koupil mladý pan inženýr, bohém a světák, který by asi špinavé okno nepoznal i kdyby na něm měl přilepený nos. Paní po bručounovi ubývalo rapidně sil, což se při věku +/- 85 dá očekávat a když skončila v nemocnici a už se nevrátila, její byt dostal nového nájemníka. Tedy nájemnici. Byt obsadila překrásná mladá slečna, která nejspíše vlivem častých pijatyk oslepla a ani ona tak nemohla špinavé okno vidět. A tak se stalo, že souhrou všech náhod a okolností okno na chodbě několik let nikdo neumyl. Až... na něm jednou někdo nechal panu inženýrovi a mladičké slečně vzkaz...

Pracovní momentky II...

...aneb mám novou kancelář.

Mříž

Po přestavbě firmy máme s kolegyní místo malého kamrlíku se zářivkami krásnou novou prostornou kancelář s oknem.

"Ty hele, proč mám na okně mříž?"

"No, to je podle normy, mříž musí být na každém okně..."

"Aha. A co když tu začne hořet?"

"Jani, vždyť tady máš krásný nový protipožární dveře, ty nejmodernější! Neboj, oheň zůstane za dveřma!"

"Aha. No, ale když tu mám ze dvou stran sádrokartonovou stěnu, tak mi to je asi houby platný, co?"

Manuál

V krásné nové kanceláři máme i nový nábytek. A když jsme se tam konečně hezky zabydlely a zaplnily skříně a šuplíky vším potřebným, přišel manuál. A ne jen tak ledajaký! Byl to fotomanuál, který nám dával jasné pokyny, kolik čeho máme kde mít, jak se musí jmenovat šanony a plastové přihrádky, v jakém pořadí za sebou mají jít a kde přesně musí být umístěny. Pro inspiraci přidávám inventář, který by měla obsahovat zásuvka mého stolu. A pozor, budou na to chodit kontroly!

Ještětka

Když jsme se před pěti lety stěhovali do nového bydlení, nechali jsme si v celém bytě udělat plovoucí podlahu. Dlouho jsem nemohla přijít na to, jak jí co nejeefektivněji udržovat, až jsem narazila na "úklidové botky". Za tímto vznešeným názvem se skrývají obyčejné bačkory z takzvané sasanky, materiálu, který se používá na prachovky všech možných tvarů a barev. Botkami jsem tedy vybavila členy rodiny a byli jsme všichni spokojení, je v nich teplo, nedělají kravál a přitom ještě čistí podlahu. Ovšem životnost této pomůcky není neomezená a já si tak musela u jedné nejmenované firmy objednat nové. Potud vše v pořádku. S botkami mi ale domů přišel i reklamní katalog, ze kterého se dosud nemohu vzpamatovat. Na katalogy jsem expert, co můžu, rozeberu, o čemž jste se už mohli přesvědčit v článku "Gastronomické hovado" :), ovšem z toho, co na mě vykouklo tentokrát, budu mít ještě dlouho noční můry.

Dort k výročí

Nejnovější přírůstek do patlavé rubriky je pro mě netradiční prvotinou hned dvakrát. Zaprvé díky číslu, které jsem na dortu ještě nikdy neměla a zadruhé tématem, které je v mém patlání novinkou. Dorty k této příležitosti se dělají většinou párkrát za život. Možná pětkrát, šestkrát a když se hodně zadaří, tak třeba i sedmkrát. Ano, je to dort k výročí a pokud tu na blogu vydržíte vy i já, další dekádu přežijeme ve zdraví a doma to bude šlapat jako doposud, další dort uvidíte za deset let. Nebojte, bude to cobydup :).

Naše figurky jsme, na rozdíl od kluků, nesnědli. Matýsek jim druhý den vykouzlil ze zbytků potahové hmoty slavnostní menu... :)

Můj školní deníčku VIII.

Na konci školního roku, během něhož jsem rubriku ostudně zanedbávala, symbolicky přidávám poslední letošní perličky...

Výtvarná výchova

Matěj bude mít na vysvědčení z výtvarné výchovy ve druhé třídě dvojku. Poslední dílko mu paní učitelka zmačkala (omlouvám se za původní formulaci "roztrhala", zřejmě byl obrázek "jen" zmačkán), vyhodila do koše a nechala ho, aby obrázek znovu předělal.

"Maminko, a já to měl zrovna tak hezký..."

Je mi to líto, paní učitelce jsem na třídních schůzkách řekla svoje (a ohledně výtvarné výchovy jsem překvapivě nebyla sama), nicméně účinek to nemělo žádný. Známkování stylem procházení uličkou a vyřknutí ortelu bez pořádného prohlédnutí obrázku u mě nemá opravdu vůbec žádnou váhu. A tak přesvědčuji Matýska, že mi je jedno, co má na vysvědčení, důležité je, co si myslím já a pro mě jsou prostě jeho výtvory a malůvky pecka :).

Začátek druhé třídy, doplňující úkol v Českém jazyce - nakresli ježibabu. Má asi pět centimetrů a do dnešního článku se docela hodí :).

Podzimní svícny

Letos poprvé chytil Matěje do svých spárů bacil, který ho na téměř dva týdny zbavil školních povinností (což ho podle jeho šťastného výrazu evidentně neskonale zamrzelo :)). Naštěstí pro mě, ehm, chci říct, pro něj, byl průběh bez horeček, takže náš nucený pobyt doma se dal považovat spíše za předčasně zahájenou dovolenou. Nicméně prkotina to nebyla a přísný léčebný režim nám nedovoloval courat venku. A tak abychom nebyli stále přilepení k žroutům duše (rozuměj elektronice), trochu jsme i vyráběli. Tentokrát si vzalo tvoření na povel dítko, vymyslelo téma "svícen", vytahalo všechny krabice z mé tvořící bordel skříně, hodinu se v nich rochnilo a pak nanosilo na stůl věci, co by se mohly hodit. Intuitivně jsme v těch šílených vedrech sáhli po podzimních barvách. Matěj si vzal do parády klubka vlny a já převzala jeho nápad s klacíky, jejichž hromada nám zbyla z posledního ježibabího tvoření ("Míšo, přines prosím z venku DVA klacíky na ruce a koště...") a jejichž část jsem, jen tak mimochodem, použila v posledním článku jako surovinu pro ohýnek pod špekáček :).

Když jsme do svícnů vložili svíčky, byli jsme mile překvapení, obzvláště proto...

Jack Sparrow a špekáček

To jsem se vám jednou při nedělním lebedění zakoukala na filmovou figurku vystavenou v obýváku na poličce. K smůle mého drahého polovičáka mé tvořivé já odpolední siestu ignorovalo a vnuklo mi úžasný nápad...

"Ty, hele, to by byla boží fotka, kdybych mu na ten mečík nabodla jakože špekáček a dala ho nad svíčku..."

"Opovaž se mi na tu figurku někdy sáhnout!"

"Ale..."

"Ani na to nemysli!!!"

"Chjo..."

Za normálních okolností bych milého polovičáka poslechla, ale... on zapomněl na naše výročí svatby... Takže teď jsme si fifty fifty :). Je fakt, že mečík jsem raději vyměnila za klacík, protože by za prvé špekáček neudržel a za druhé by se nad ohýnkem roztavil. Ale pocit zadostiučinění jsem měla i tak. To zase jo :).

Rajčatový mužíček

To rajčátko leželo v bedýnce už od rána a i když až do odpoledne vykukovalo, seč mohlo (a že mělo čím :)), nikdo ho pro jeho jinakost (já tomu říkám přednost) nechtěl.

"Jani, vem si ho, ono tu na tebe stejně čeká. A jak tě znám, ty s ním určitě něco provedeš!" povídá kolegyně.

"Myslíš? No tak jo!" :)

Lívance

Mí letití čtenáři možná pamatují, že jsem jeden čas trpěla ksichtofilií (více o této vážné duševní poruše, o které se ale bohužel moc nemluví ZDE,). Ve zkratce a zjednodušeně to znamená, že jsem oživovala dětská jídla očima a všelijakými ksichtíky. No a když mě to alespoň trochu přešlo a já myslela, že nejhorší mám za sebou, přišla tahle dávka lívanců. Přísahám, že jsem vytváření těch šklebíků opravdu v úmyslu neměla a že jediné, co jsem s nimi udělala, bylo vykydnutí těsta na pánev. Nevím, jestli to od nich měla být pomsta za to, že je nově dělám jen ze žitné mouky, nebo že je peču na sucho bez oleje. Možná ale těm lívancům prostě jen hráblo... :)

Jak nakrmit mravence...

...aneb meruňkovou zmrzlinu on tuze rád... :)

Jaro v Jablonci

Až se zase jednou budu vztekat, že se ten bílej studenej sajrajt u nás drží nějak moc dlouho a nadávat, že jaro vyškrtlo Jablonec ze svého seznamu jako nějakého zlobiváka, připomeňte mi tenhle článek. Sice si jaro dalo letos pořádně načas, ale když už přijelo, tak na úžasně voňavé růžovo-bílé vlně a s plnou parádou... :)

Dort Star Wars - BB-8

A je tu zase květen, což znamená, že jsou tu i další narozeniny a další článek do rubriky o patlání dortů. Tento týden jsem v rámci firemních zásad pro čerpání dovolené absolvovala zrovna tu svou, takže veškeré patlání proběhlo v klidu, míru a pohodě ve vzájemné symbióze se sklenkou vína.

Matýsek si poručil jahodovo-borůvkový dort se světlým piškotem a lehkým vanilkovým máslovým krémem (díky Renušce už vím, jak ho mít krásně nadýchaný a ne tak moc máslový :)), téma mělo být Star Wars. A protože dorty oblékám celé do potahové hmoty kvůli barvivům jen výjimečně, musel se spokojit s odlehčenou verzí ve formě obrázku, jak tomu u mě poslední dobou bývá zvykem. No a jeho milovaný robůtek BB-8 na něm byl pomyslnou třešničkou na dortu. Doslova :).

Žabí žranice

Tento týden mě postihla malá blogová pohroma ve formě spamové laviny u mých článků. Byla jsem z toho opravdu hodně rozčarovaná a otrávená, ale po hodině blokování autorů nevhodných komentářů jsem zjistila, že ty spamy přeci jen k něčemu dobré jsou. Občas totiž díky nim zabořím nos do staršího článku, tentokrát jsem natrefila na "Šarlotu Šklíbovou" z rubriky "Povídky na písmenko". Jak já se u něj bavila! A když jsem zjistila, že "nejnovější" článek v této rubrice je starý téměř sedm let (rodičovská dovolená byl opravdu ráj :)), zastesklo se mi po písmenkovém patlání a vzala jsem si na paškál písmenko Ž. Představuji vám tedy nejnovější dílko nazvané "Žabí žranice".

Pracovní momentky...

...aneb další Janinčiny psychologické pokusy. To byste totiž nevěřili, jak na skleslého zaměstnance vstupujícího do mé kanceláře zapůsobí třeba gumové prase v policejním obleku koukající z okna... :)

Jednoduchá čarodějnice

Ne ne ne, ještě než začnete přemýšlet, mí milí letití čtenáři, kteří už něco pamatujete, o čem asi tak budu psát, hned vám vaší první myšlenku přetrhnu, tento článek opravdu nebude pojednávat o naší bývalé sousedce. Za prvé, ona nebyla jednoduchá čarodějnice, ale blbá ježibaba a za druhé je tu další díl z nekonečného seriálu Janinčiny tvořivé resty. Tento je oproti těm předchozím jen takový restík, pidirestíček, protože ho v hlavě nosím teprve dva roky. Ale i tak jsem ráda, že jsem ho mohla ze spárů šedých buněk vyrvat a uvolnit tak místo pro nějaký další :).

V posledním ročníku školky Matýsek díky nemoci prošvihl oslavu dubnového čarodějnického svátku. Když se vrátil do školky, na lavicích v šatně měly děti úžasně jednoduché a vlastnoručně vyrobené čarodějnice připravené k odnosu domů. Bylo mu to tenkrát moc líto a já slíbila, že si je někdy vyrobíme. Pravda, sice to trvalo dva roky, ale slib jsem splnila :).

A to bychom snad ani nebyli my, kdybychom si z předlohy něco neubrali anebo naopak něco navíc nepřidali. Za to jsme se ale královsky bavili! :)

Stopy

Co si budeme nalhávat, blogových výzev se v drtivé většině neúčastním a to hlavně proto, že zasahují do soukromí více, než je mi milé a že sosají informace, které nejsem ochotná vyřvávat do světa. Jo, kdyby to takhle byla výzva šunkovo-chlebíčková, jahodovo-šlehačková, případně pohárovo-zmrzlinová nebo tatransko-čajová, to by byla jiná!

Jednu blogovou výzu ale přeci jen na milost vezmu. Jmenuje se Stopa zvířete a více informací o ní zjistíte na blogu beallary. Pokud si myslíte, že vám tu odhalím svou stopu po mé ladné nožce mastodontí velikosti č. 42, mýlíte se. Je pravda, že jsem často, kdovíproč, titulována slůvky "Ty zvíře!", tentokrát v tom ale budu zcela nevinně. A tak vám představuji stopy, které zde na blogu v průběhu osmi let zanechal můj svouhlavumající fotoaparát, kterému stáli jako modelové tvorové z živočišné říše :).

Stopy luční...

Domácí bůžkové

Další článek z cyklu "Jak zabavit děti, když si z nás aprílové počasí dělá pr..." je tu. A kdo čekal fotky domácího bůčku, má smůlu :).

Tentokrát jsem v naší tvořivé hodince, která se protáhla na hodiny dvě, před děti plácla kus hlíny. Po počátečním nadšeném "Jéééé!" následovalo obvyklé protáhlé "Mě nic nenapadá!". A tak jsem zavelela: "Každý si postaví svého bůžka!" A vrhli jsme se do toho s vervou a originálně po svém...

Matýskův "Bůh ochrany"

aneb

už v bříšku to byl rebel...

Čůrající jednorožec...

...aneb není jednorožec jako jednorožec, další várka sprejeřinek je tu. Tentokrát je doslova unikátní, neboť všechny kousky dnes ulovené se nachází hezky pohromadě na fasádě jednoho podlouhlého domu. I v tomto případě se jedná zřejmě o plochu legální nebo tolerovanou a já musím uznat, že nevzhlednou šedou uličku docela oživila, byť jsou obrázky místy dost svérázné. Dnes se tedy můžete těšit ne čůrajícího/létajícího/blinkajícího jednorožce, opičího superhrdinu, dvě variace na srdce a ropnou skvrnu na pérkách. A aby to tu nebyl jen samý apokalyptický výjev, završíme dnešní exkurzi meditací :).

Nový spolupracovník

Kompletní přestavba obchodního domu za plného provozu je jednou velkou noční můrou pro všechny zúčastněné - zaměstnance, zákazníky i pracovníky stavby. Má bývalá kancelář je v troskách, dva měsíce byla v těch největších mrazech mým domovem stavební buňka. Všude je prach a hluk. Každou chvíli něco nefunguje - pokladny, počítače, platební terminály, telefony, elektřina nebo požární hlásiče. O teple si můžeme nechat jen zdát, jednoho za druhým kosí chřipka. Ale co si tu budu stěžovat, koho chleba jíš, toho píseň zpívej, a jak říká můj polovičák, "aby to bylo krásný, musí to bejt hodně ošklivý". A tak my, co jsme ještě zbyli, večer vysmrkáme neidentifikovatelnou černou hmotu a ráno půjdeme zase do práce.

Aby moje nervy na pochodu neutekly dočista, je potřeba jim trochu ulevit.

Původně tenhle pán vznikl pro pobavení mých kolegyň a kolegů, nicméně současnou situaci vystihuje velice trefně.

A přidám ještě komentář, který mi k fotce nechala na FB blogerka Kerria:

Ten je super! :D Pracuje zadarmo, zvládne i 24 hod šichty, nepotřebuje přestávku, nechodí na záchod, nejí a nepije, nehádá se s nadřízenými, vždycky je na svém místě, stále se usmívá a zatím vydrží i celou šichtu stát. Prostě ideální zaměstnanec. Na tvém místě bych se začala bát o místo :D