Liberecká a jablonecká graffiti

Někdy se mi stává, že fotky určené pro článek leží ve složce i pár let, než se jich nastřádá víc nebo na ně přijde řada. Složka, která skrývala fotografie s graffiti, na tom tak bídně nebyla, ale i tak tato časová prodleva stačila na to, aby některá graffiti, která jsem vám chtěla ukázat původně, byla mezitím překrytá jinými. Moje složka se tak nechtěně stala malým hřbitovem pro velká graffiti, což může znít divně, ale vzhledem k tomu, že podobně dopadly téměř všechny články z této rubriky, to zase tak morbidní není... :)

Seniorské perličky II

Má-li někdo představu, že v domově seniorů najde pouze usmívající se babičky a dědečky a že je vše zalité sluníčkem, nemůže se více mýlit. Klienti tu více či méně úspěšně žijí na hromádce se spoustou dalších cizích lidí a s množstvím různých charakterů. Tito lidé si už zažili ve svých životech své a nemají co ztratit, a tak na povrch, leckdy v kombinaci s demencí, vyplouvá jejich přirozenost a vlastnosti, které byly v běžném životě potlačeny. Někdy to jsou vražedné pohledy a nenávistné komentáře, někdy hádky, ostrá slova, vulgarity, narážky lechtivějšího charakteru nebo dokonce psychické týrání či šikana. Kdo má jednolůžkový pokoj, jako by vyhrál v loterii. Ve vícelůžkových pokojích se totiž často odehrávají boje ve stylu zavřené/otevřené okno, zapnuté/vypnuté topení, tichá/hlasitá televize, rozsvícené/zhasnuté světlo... Občas si připadám jako vychovatelka v družině, jen místo dětí se od sebe snažím odtrhnout dva či více seniorů. Paní vychovatelka má ale jednu velkou výhodu, může zařvat. To v mém případě nepřipadá v úvahu, protože za á) křik nemám ráda a snažím se ho vyvarovat i doma, za bé) v práci si ho ve své pozici nemohu dovolit, a konečně za cé), zvýšení hlasu by bylo stejně kontraproduktivní, neboť by ho mnozí klienti díky svému špatnému sluchu ani nezaregistrovali. Nastává tedy čas na první fázi, kterou je civilizovaná domluva a ve správný čas správným tónem pronesená má oblíbená zázračná hláška "tak se všichni uklidníme", při které většinou senioři propuknou v upřímný smích a perná chvilka je zažehnána. V opačném případě, a stává se to skutečně zřídkakdy, přichází na řadu fáze dvě, kterou je důraz. Můj hlas není ničím výjimečný, není ani líbezný, ani protivný, zkrátka nijak zvlášť nevybočuje. Když ho ale říznu důrazem, není to zrovna dvakrát nic příjemného, a to prosím ani pro mě. Zatím jsem ho použila dvakrát a v obou situacích to bylo zcela na místě. A i když z toho nejsem kdovíjak nadšená, na pomyslné výsledkové listině se tato metoda nachází až na posledním místě, protože drtivou většinu vyhrocených sporů jsem zatím zvládla vyřešit diplomaticky. Třetí fázi - vykázání klienta z místnosti, jsem, díky bohu, ještě použít nemusela. 

Dnešní perličky tedy nebudou jen vtipné, netradičně jsem je proložila i těmi, které sice na první pohled humorně působit mohou, ale krom toho také odhalují skutečné lidské charaktery.

Rozhovor dvou klientek:

"Co se zase rozčiluješ?"

"Už mě štve, jak mě věčně někam v tom vozejku postavěj, a nechaj mě tam třeba půl hodiny stát samotnou!" (paní se běžně pohybuje na vozíku sama :))

"A kdo by se o takovou starou bábu zajímal? Tak si stěžuj na OSN!"

Klient o jidáších k snídani:

"Víte, jak jsme tomu říkali, když jsme byli děti? Čuráček!"

"To je trefné, ty dnešní jidáše podobu asi fakt nezapřou..." 

Beránková husa

U letošního pečení beránků jsem čekala ledasco - od odpadlých čumáčků na způsob Michaela Jacksona, přes chybějící nevykynutá ouška a tělíčka vypadající díky rozinkám a kandovanému ovoci jako po útoku vosího roje, až po vyhřezlá bříška a roztrhaná zádíčka, za která by se nemusel stydět ani vlkodlak. To, co jsem ale vytáhla z trouby tentokrát, předčilo všechna má očekávání. Ti dva beránci se prostě domluvili, že mě letos nepřivedou na pokraj šílenství a že si ani nebudu muset otevřít víno... A já se na tuhle tradici tak těšila! :) 

Z forem vypadli dva dokonalí beránci, kterým jsem nemohla vytknout ani fň. Tedy až na to, že jeden beránek nevypadá díky zvláštní formě ani trochu jako beránek, ale to si určitě z mých předešlých článků pamatujete. A tak přišla na řadu tradiční velikonoční transformace, letos už sedmá. Minulý rok od čtenářů padaly pro další ročník návrhy jako ježek, myš, hroch, nosorožec, morče, koala, surikata či ussurijský tygr. Už jsem byla rozhodnutá pro myš, když mi kolegyně v práci navrhla, že když má Matýsek tak rád husy, až udělám ji. Nápad se mi líbil, Matýskovi taky, a tak vám tedy mohu slavnostně představit beránkovou velikonoční husu. Nečekejte žádný estetický zázrak, ale slibuji, že na hladké celistvé polevě do příštího roku zapracuju :). 

Kubíček

Seznamte se, tohle je Kubíček...

Kubíček je realistická panenka, kterou, spolu s jeho sestřičkou Andělkou, používáme v domově k reminiscenční terapii. Jejich pořízení jsme dlouho zvažovali a oddalovali hned z několika důvodů - pořizovací cena není zanedbatelná, a pak jsme také nedokázali odhadnout, jak budou panenky přijaty (ať už klienty, nebo veřejností), jestli nebudou působit příliš infantilně. První problém se vyřešil díky sponzorovi, a ty další? Byly naprosto zbytečné... Tato dvě miminka totiž dokázala něco naprosto neuvěřitelného - rozmluvila i klientky s těžkou demencí. Díky nim jejich poškozené vzpomínky dostaly nový impuls, který jim připomněl, jaké to bylo, když ony samy měly děti. Něžně k sobě miminka tiskly, upravovaly jim oblečení a v jejich tvářích se zračilo štěstí a dojetí. Krásné reakce ze všech stran nás přesvědčily, že pořízení miminek bylo přesně tou investicí, jejíž návratnost mnohonásobně předčí pořizovací cenu. A to i přesto, že se ta návratnost nepočítá v penězích, ale v úsměvech a pohlazeních :). 

Nevzdělanci

V roce 2015 byl v Jablonci srovnán se zemí obchodní dům Jabloň, který tam stál něco málo přes čtyřicet let. Téměř přesně před sedmi lety bylo na jeho místě otevřeno obchodní centrum Central, kterému někteří místní nemohou přijít na jméno a raději si zlomí nohu, než aby tam vkročili. Nostalgicky vzpomínají na obchod, který patřil v době svého otevření k jedněm z největších v severočeském kraji, a nadávají na monstrum, které místo toho vzniklo. Mně osobně centrum nijak zvlášť nevadí, protože původní Jabloň taky nebyla kdovíjaká kráska, i když velký kaštan, který musel stavbě ustoupit, v mém srdci pořád své místo má. Nemám ráda běhání po obchodech, s povděkem tak kvituji, že mám vše na jednom místě a že můj choť už nemusí hrát bojovku "kde zaparkovat", protože centrum skrývá i garáže, které vytrhly trn z paty mnohým návštěvníkům města. Nejvíce se mi ale na Centralu líbí prostory sloužící k různým výstavám, které se často obměňují. A já bych vám jednu z nich, jejímiž autory jsou "Nevzdělanci", chtěla představit. 

Nevzdělanci je spolek neakademických malířů, jehož členové, krom svých vlastních děl, malují i obrazy společné, které ve výsledku tvoří fascinující směs desítek drobných detailů a mnoha zátiší v jednom. Trvá i týden, než podobný velkoformátový obraz spatří světlo světa. Jeho vznik je zprostředkováván živým vysíláním nebo je malován živě přímo mezi diváky, v obou případech od nich vzejde mnoho nápadů na zaplnění plátna. Autoři styl pojmenovali "Procesismus" a mě osobně tak zaujal, že jsem se na výstavu několikrát vrátila.

Ke každému obrazu přidávám koláž z detailů, které mě něčím zaujaly, je jich ale jen zlomek z celého díla, například jen u obrazu níže jsem napočítala více než 80 různě rozmístěných postaviček... :)

"Noční"

Tvoření se seniory III.

Od posledního tvořivého článku uběhl už nějaký ten pátek a já vám v něm představovala pítka pro ptáčky, která jsem vyráběla s klienty. Přiznávám, že jsem si na sebe tehdy upletla bič - čistit, dolévat vodu, a hlavně nezapomenout je před zimou uklidit. Jenže v prosinci z ničeho nic napadl u nás na horách sníh, což nás, horaly, jako každý rok, zaskočilo :), a pítka najednou ležela pod metrem sněhu. Náš údržbář ovšem dostal při odhazování sněhu z chodníku geniální nápad, jak tu metrovou hromadu ještě zvětšit. Když začal sníh po Vánocích tát, udeřily zase kruté lednové mrazy a já myslela, že pítka prožívají svou poslední hodinku (viz. obrázek na konci článku). Jakmile vykouklo sluníčko, nechala jsem led pomalu roztát a byla překvapená, že se pítkům vlastně vůbec nic nestalo. Tedy kromě neskutečné špíny a odpadlých ptáčků, kteří mě na tom všem asi překvapili nejvíce, protože hmota, kterou byli přilepení, se používá na spárování venkovních bazénů a měla by přežít velmi silný mráz bez problémů. Tato pítková story mě na čas vyléčila z dalších komplikovaných tvořivých nápadů, a já se na nějaký čas uchýlila do bezpečných vod papíru, barev a lepidla. A je mi tam dobře :). 

Aby si klienti chtěli něco vytvořit, nesmí to být těžké a musí je to bavit. A aby to nebylo těžké a aby je to bavilo, musí umřít hodně mých šedých buněk mozkových. Nakonec to ale vypadá, že jsem i tuhle nepříjemnost přelstila - ten, kdo vymyslel malování rozkouskovanou kuchyňskou houbičkou, uchošťoury, bublinkovou fólií nebo vidličkou, by zasloužil metál!

Rozkvetlá louka - plátno - uchošťoury, houbička, vidlička

Matýskovy drobečky potřetí

Bez dlouhého okecávání a prodlevy plynule navazuji na Matějovy špeky, protože jinak by nebyl obrázek jeho kreativity kompletní. Z malého roztomilého Matýska je sice velký, byť pořád roztomilý, pubertální Matěj, název článku ale zůstane pro pořádek věrný dvěma předchozím dílům (ZDE a ZDE). I když mám pocit, že se jen tak balamutím, a že stejně půjdu ve šlépějích mé praprababičky Verunky, která ani v pokročilém věku svému muži neřekla jinak, než Matýsku :).

Dort Pac-Man

U nás doma máme rádi retro. Tím ovšem nemyslím, že bychom vyhodili pračku a já začala prát na valše. My rádi retro hry, díky čemuž byla inspirace pro první letošní dort jasnější než tisíc sluncí. A tak vám mohu představit nejnovější dortopatlavý přírůstek na téma hry Pac-Man, která spatřila světlo světa téměř před 44 lety. 

Dort byl v mnohém výjimečný:

- za prvé jsem konečně našla recept na dokonale vláčný a nadýchaný piškot

- za druhé jsem nemusela utrácet čtyři stovky za vykrajovátka, protože mi je vytiskl prvorozený na 3D tiskárně

- za třetí měli téměř celou fasádu dortu na starosti hoši

- no a za čtvrté mi při jeho výrobě spadlo, vysypalo se a pokazilo vše, co se dalo. Svedla bych to na erupce na Slunci nebo nějakou konjunkci či zatmění, nic z toho se ale bohužel nekonalo, a tak za to mohly jenom moje levé ruce. Po opravdu velmi dlouhém odolávání jsem nakonec v zájmu zachování zdravého rozumu porušila "suchej únor". Kdyby vás to zajímalo, tak bylo třetího.

Nadýchaný piškotový polonaháček pravým vanilkovo-žloutkovo-máslovým krémem promazaný, malinami a jahodami proložený, potahovkovou peřinkou přikrytý. Váhově vcelku střízlík, dvě kila sedmdesát :). 

Matějovy špeky

Druhorozený miluje aranžmá. Rozmisťuje ho všude, rád a často, a troufám si tvrdit, že v této disciplíně exceluje na výbornou. Druhou jeho oblíbenou činností, ve které vyniká stejně dobře, je dráždění mých šedých buněk mozkových. Ty panikaří téměř pokaždé, když to dítě otevře pusu, protože nikdy neví, co z ní vyleze a jestli se mají smát nebo plakat...

"Mami, až ti vypadají všechny vlasy, oholím si hlavu, aby ti to nebylo líto!"

Paní učitelka: "Když stojí deset kilo brambor 130 korun, kolik stojí 50 kilo?"

Matěj: "Paní učitelko, kde jste sehnala 10 kilo brambor za 130 korun?"

"Mami, na airsoft máme bejt za pákistánský teroristy..."

"Cože?!?"

"No, tak jsem napsal svýmu pákistánskýmu kamarádovi, aby mi poradil, co si mám na sebe vzít."

"Kde jsi, proboha, přišel k pákistánskýmu kamarádovi?"

"To je na dlouho. Ale brácha ho zná taky..."

"Jak to, že ještě nejsi převlíknutej?!?"

"No, teoreticky jsem se převlíknul v jiný dimenzi, takže je jasný, že v týhle převlíknutej bejt nemůžu!"

Ochutnávka jedné jeho instalace v bratrově posteli, ostatním věnuji samostatný článek. Byla by škoda, kdyby jeho díla upadla v zapomnění :).

Divoké dabingové devadesátky

Animovaný film Asterix a překvapení pro Cézara považuji za jeden z nejvtipnějších, jaké jsem kdy viděla. Má to ale jedno velké ALE. Film by totiž nebyl ani trochu vtipný nebýt překladu, díky němuž v roce 1989 vznikl lehce přisprostlý dabing s geniálním obsazením, mezi nímž nechybí například Stanislav Fišer, Jiří Lábus, Ilja Prachař, Jiří Zahajský, Radúz Chmelík, Bohumil Švarc, Pavel Trávníček, Ljuba Krbová a další hvězdy českého hereckého světa. Tento dabing byl dokonalý, měl však jednu chybu - vznikl ve víru divokých devadesátek, kdy si konkrétně v tomto případě nikdo moc při překladu nelámal hlavu s tím, jestli slova vkládaná do úst animovaným postavičkám souhlasí s originálem. Hádáte-li, že ne, máte pravdu, obzvláště, co se týká vulgarit, které se ve filmu často objevují. V originále sice bylo často použito slovo "imbécile", z jeho všech možných významů (imbecil, hlupák, pitomec, blázen) si ale překladatel vybral ten vulgárnější a transformoval ho na kreténa, debila a idiota. Bylo otázkou času, kdy někdo podá stížnost k Radě pro rozhlasové a televizní vysílání, a po 14 letech se tak skutečně stalo. 

Seniorské perličky

Často se setkávám ohledně mého zaměstnání s názorem "Já bych to dělat nemohl/a". Na mou otázku "Proč?" ale nedokáží odpovědět jinak, než "Já tě fakt obdivuju". Ono ale není co obdivovat - je to práce jako každá jiná, jen s tím rozdílem, že tahle je zároveň i mým koníčkem a druhým domovem. Steve Jobs mi nikdy dvakrát sympatický nebyl, mám ale ráda jeho výrok "Jediný způsob, jak dělat dobře svojí práci, je milovat to, co děláš." A já to fakt miluju, a je jedno, jestli to jsou naše rozhovory, aktivity, obejmutí beze slov, držení se za ruku, utření slziček, nebo jestli si jen zahraju na vrbu. A nejkrásnější na tom všem je, že za to vůbec nic nečekáte, protože je to přece vaše práce, a stejně jste zahrnutí vřelostí a láskou od lidí, které mnohdy znáte jen chvíli. Představa více či méně nemohoucího starého člověka mnohé děsí, ale obava je to zcela zbytečná. Jsou to úplně obyčejní lidé, kteří se jen dostali do věku, který je často pro mladší ročníky strašákem. Bojí se toho, že se jednou dostanou do stejné situace a odmítají si tu představu připustit. 

Jenže když nahlédnou pod pokličku, zjistí, že to vlastně není zase tak úplně zlý. U nás v domově mám i klienty, kteří pobyt berou jako jednu velkou dovolenou a jízdu a maximálně si to užívají :). A i když je jejich věkový průměr téměř 90 let, humor je neopouští a dokáží vás snadno rozesmát - úmyslně s šibalskými pohledy, mnohdy s kamennou tváří, velmi často nevědomky konkrétní situací, kterých jsem pro vás nasbírala nejvíce.  Ale pokaždé to stojí za to :).

Příšerkový dort po ixté

Rok se s rokem sešel (zatracená prokrastinace, bylo to už v roce minulém...) a kluci zase patlali dort. Pro mě. Prakticky bez pomoci, jen pod občasným odborným dohledem, protože velký roční úklid kuchyně jsem měla za sebou a moje šedé buňky mozkové si musím ve svém věku už jenom hýčkat :).

Piškotový ořechový polonaháček vanilkovo-pudinkovým krémem promazaný, potahovkovou peřinkou přikrytý, figurkami ozdobený...

"Hele, kluci, já vím, že jsem chtěla na dort příšerky, ale CO PŘESNĚ mají ty dekorace znamenat?"

Prvorozený: "Já bych to tak do detailu úplně nerozebíral..." 

Umělec Vašek

"Mami, Vašek od nás ze třídy je umělec!"

"Hmmm?"

"Víš jak mám ten škrábanec z airsoftu?"

"No..."

 "Tak hele!"

Těžký život islandského genealoga?

Nedávno jsem začala koketovat s myšlenkou, že genealogové na Islandu musí mít se svým koníčkem/povoláním vskutku peklo. A prosím, nezaměňovat s geology, kteří ho tam díky vybuchlé sopce skutečně mají, i když to vypadá, že Islanďané považují tuto událost za stejně dramatickou, jakou je pro nás mazání ztuhlého másla na rohlík ke snídani. Ale zpátky ke genealogům. Poslední rok jsem si oblíbila islandské kriminálky - za prvé, jsou dobré. Za druhé, herce znám jako svoje boty, protože se ti samí objevují v téměř každém seriálu, což je, vzhledem k tomu, že má Island plus mínus 400 tisíc obyvatel, takže herců je tam poskrovnu, docela logické. A za třetí - islandština mě fakt baví. Pokud vám teď vrtá hlavou, jestli mi náhodou nepřeskočilo, když tu plácám o hercích a kriminálkách, ale přitom chci psát o těžkém životě islandských genealogů, mám pro vás dobrou zprávu - dostala jsme se k jádru věci. Díky těmto detektivkám jsem totiž zjistila, že na Islandu prakticky neexistují příjmení, která by se, jako ve většině států na naší planetě, předávala z generace na generaci. Téměř všechny děti tam tak mají "příjmení" po křestním jménu otce s přídavkem syn (son) nebo dcera (dóttir). Takže když má například takový Islanďan Kristján syna Gunnara a dceru Kristín, jejich celá jména zní Gunnar Kristjánsson (Kristjánův syn) a Kristín Kristjánsdóttir (Kristjánova dcera). V české verzi bych tak byla Jana Janova dcera. A protože přímení předků jsou při pátrání po předcích nejdůležitějšími vodítky ke správně sestavenému rodokmenu, je islandský systém, kde se v rodině napříč generacemi téměř každý jmenuje jinak, pro tamní genealogy házením klacků pod nohy. A nebo ne?

Zdroj obrázku ZDE.

Matýskova schovka II.

 

Nejsem dokonalá matka a určitě by se našlo pár slov nebo činů, které bych, kdyby to šlo, vzala zpátky (a ne, mé škodolibé přání, aby moje budoucí vnoučátka byla stejnými bordeláři, jako jejich tatínkové, mezi ně nepatří:)). Chyby jsou tu ale od toho, abychom se z nich poučili a něco si z nich vzali - v mém případě jich sice tolik nebylo, ale hrdá na ně nejsem ani trochu. Speciální kategorií jsou dětské křivdy, a tak mám dodnes na talíři, jak jsem se před patnácti lety zlobila na Míšu, že ve školce při vánočním vystoupení na zahradě nezpíval ("aspoň tu pusu jsi mohl otvírat!"!!!"), a jak jsem před osmi lety nepřišla na pěvecké vystoupení Matýska před radnicí, protože jsem se nemohla uvolnit z práce. I přes tyhle škraloupy a přešlapy věřím, že nejsem úplně tak špatná máma, která může s čistým svědomím prohlásit, že její děti jsou spolu s manželem to nejlepší, co jí kdy potkalo, a že tihle tři jsou prostě za odměnu. Kluci mají smysl pro humor, obzvláště ten černý, a mají se rádi. Sdílí společný chlívek (pokojíček) a ještě neměli potřebu se zabít. Vědomosti mladšího se díky staršímu v mnoha ohledech vymykají. Jako máma jsem na ně pyšná a úplně nejvíc miluju chvíle, které strávíme společně. A i když jich není moc, stojí za to - třeba takové tradiční zdobení vánočního stromku. To se vám tak při tom rozplývám a dojímám, jak se to máme vlastně hezky, nasávám vánoční atmosféru, uši mi hladí vánoční melodie, když v tom rozřízne vzduch "Ty vole, Matěji, ty ses normálně posral!"

Vánoční bublina kolem mě hlasitě praskne a já šlehnu pohledem po prvorozeném, který rychle vyhrkne "No tak se pojď podívat, co tady zase vyrobil!"

"Jo tááák, Matějova tradiční stromečková bonbónková tajná schovka! Jej, upgrade, rovnou dvě! Tak to tak nehroť, Míšo, vždyť jsou Vánoce...

Krásné svátky vánoční, moji milí! :)

(Ne)tradiční perníčková divočina

"Hele, měla by ses jim ozvat, ti, co nemaj fejsbůk, se o tebe třeba bojej a nevěděj, že žiješ!"

"Maj e-mail."

"Tak to si nemyslela vážně, že ne?"

"Když mně se nechce."

"Jak nechce?"

"Nemám chuť."

"Ale čas jo!"

"To jo. Ale jsem nemocná!"

"Nepřehrávej, zas tak žhavý to není. Jen si to přiznej, seš líná jako vandrákova veš!"

"Ty seš dneska nějakej drsnej!"

"Pár řádek tě nezabije! To ti to není ani trochu blbý?!?" 

"Hmmm."

Takhle poslední měsíc debatujeme s tím ušťouraným rejpalem v mojí mozkovně. A ten pošťucha mě moc dobře zná, a tak ví, že zamířil a vystřelil do černého. Tak tedy po dvou měsících hlásím, že se nic zvláštního nestalo. Tedy kromě toho, že když jsem si začala myslet, že jsem vleklé zdravotní potíže, které mi značně znepříjemňovaly každodenní život, zdárně pokořila, zamlátil během předvánoční dovolené na dveře covid. Po šesté. Je vážně vtipné, jak se každá varianta projevuje jinak - tahle je ukejchaná, ulechtaná, ufňukaná, unavená a navíc úplně hluchá. I když, něco do sebe to má. I ta hluchota, i to, že nedělám vůbec nic. Tedy skoro nic - zdobení perníčků jsme si s klukama neodpustili ani letos. A že to byla zase parádní perníčková jízda! 

Tvoření se seniory II. - Pítka pro ptáčky

Za normálních okolností bych do článku v této rubrice nasbírala dílka z tvoření se seniory za půl roku zpětně. V tomto případě si ale troufám tvrdit, že pítka pro ptáčky se nám povedla tak, že si "víajpí" místo v samostatném článku zcela jistě zaslouží :).

Samotné tvoření nebylo nijak složité, snad jen časově - v mém případě sehnat materiál, naštípat mozaiku a napenetrovat a nabarvit květináče a misky, v případě klientů nanečisto poskládat mozaiku, přenést ji na lepidlem natřené misky, nechat zaschnout, druhý den zamáznout spárovací hmotou a vše zkompletovat.

Moje kolegyně naše dílka okomentovala: "Jako dobrý! Kdybys viděla, co jsme tady se seniorama vyráběli dřív... Tys to posunula na vyšší level, co to bude příště? Vezmete si lopaty a půjdete na zahradu dělat bazén?!?" :D

P.S: Ačkoliv vaše články, byť ne všechny, komentuji, padám u některých z vás často do spamu. Nekašlu na vás, jen mě Blogspot nemá rád :D.

Problém s vejci vyřešen!

"Drahý, v lednici jsem ti označila krabičku, ze který si můžeš brát vajíčka. Aby zase nebyly načatý tři obaly..."

"A poznám to?"

"Musel bys bejt slepej, kdyby ne!" 

Dvacetileťák

Dvacet. Už jsem to nakousla minule, ale moje děťátko opustilo éru náct a na pár desítek let vplulo do období cet. Jo, je to přesně to děťátko, kterému bylo v době založení mého blogu sedm a které chodilo do první třídy. Mezitím stihlo přerůst úplně všechny členy rodiny, vystudovat gymnázium a nastoupit na vysokou. Tohoto věku se dožilo ve zdraví, čemuž se někdy upřímně divím, a během té doby se tak zdokonalilo ve svém suchém, černém, břitkém, sarkastickém a cynickém humoru, že se dostalo na úroveň svých rodičů, za což jsem nesmírně vděčná vesmíru/pánu Bohu/stvořiteli/entitě - dosaďte si, jak je libo. 

A protože dvacet je člověku jen jednou za život, mega dort byl na místě. Mega čokoládový dort! 

Ořechový korpus mléčnočokoládovo-ledovokaštanovo-šlehačkovým krémem promazaný, kilem banánů proložený, mléčnočokoládovo-šlehačkovou polevou zalitý, na zakázku vyrobenými čokoládovými tvary ozdobený. 

Takový čokoládový cvalík, tři kila devadesát :).

Jo, a ty vzduchové bublinky v polevě, co vypadají jako maličké bradavice, jsou tam schválně. Teda alespoň jsem to nabulíkovala mému perfekcionalismu, které by jinak asi bojkotovalo oslavu :).

Zazvonil zvonec, prázdnin je konec...

Moji milí blogoví návštěvníci, 

po delší prázdninové pauze zdravím a mávám. Rozjezd po takové době bývá poněkud krušnější (asi jako po proflámované noci), a tak začnu zlehounka s tím, co mě za ty dva měsíce a kousek potkalo a zanechalo ve mně hlubokou stopu. Protože vás to určitě strašně moc zajímá, že jo :).

Po deseti letech se nám propadl/rozpadl sprchový kout. Vzhledem k tomu, co tam tenkrát firma Pat a Mat při kompletní rekonstrukci bytu prováděla, je ale i těch deset let zázrak. No a protože "drobnosti", jakým takový smrtelně pochroumaný sprcháč bezesporu je, instalatéři naprosto ignorují a berou jen velké zakázky, rozhodli jsme se, bez jakýchkoliv zkušeností, opravit si to sami. Tedy, opravit... Vybourat, brousit, penetrovat, instalovat, připojit odpad, silikonovat, připevnit zástěnu, vyměnit sprchový panel... A víte co? Instalatéři se můžou jít bodnout, protože jsme to zvládli na pohodu!

Za tři měsíce jsem, navzdory kecům o metabolismu a lékařským prognózám, že to nepůjde, zhubla vcelku nenásilně šest kilo.

Máme doma vysokoškoláka!

Během jednoho krásného slunečného dne jsme se zúčastnili miliardářské svatby.