Graffiti v Havlbrodu

O jarních návštěvních prázdninách jsme jeden den věnovali pratetě, a protože ten den sluníčko svítilo tak, jako by to mělo být naposledy (což není moc daleko od pravdy, protože ten den byl vyhlášen nouzový stav a nač si něco nalhávat, je to vopruz), vyrazili jsme všichni ke studánce pro vodu. Byla jsem trochu zklamaná, protože když se u mojí babičky v Polsku řeklo, že se jde ke studánce, bylo to hluboko ve voňavém lese, kam nikdy člověk nedorazil bez škrábanců a větviček ve vlasech. Byla to moje blbost naivně si představovat, že by se skoro devadesátiletá paní prodírala lesem. Tedy, moje polská babička Janinka to tak dělá a to jí bude 94, ale ona je strašný nezmar, prostě si vezme hůlku a jde. A nikomu nic neřekne. Cestou odpočívá na pařezech, kde téměř pokaždé usne, a tak se procházka náležitě protáhne. A protože je paličák a mobil nemá, tak je taky často hledaná :D.

Ale zpátky k pratetě a její studánce, i přes mírné rozčarování jsem si náladu spravila velice rychle. Cesta totiž vedla kolem Sázavy, na jejímž břehu stála loděnice Racků, místních vodních skautů. A protože graffiti lovím už nějakou dobu, byla by škoda zrovna tahle nepřidat do sbírky :).

Velikonoční jednorožec

Letošní Velikonoce byly pro drtivou většinu světa nezapomenutelné. I u nás bylo všechno jinak, neabsolvovali jsme spanilou jízdu po ženském osazenstvu rodiny a kluci byli ochuzení o tradiční šmigrust s bratránky na vesnici. Přiznám se, že se mi to hodilo, protože Velikonoční pondělí byl jeden jediný den, kdy jsem v tom koronavirovém a velikonočním šílenství měla volno, i když tradiční pečení beránků jsme si neodpustili. A stejně, jako rok loňský a předloňský, i letos jsme jednomu beránkovi dali netradiční vzhled. 

Vysvětlení pro nové čtenáře, kteří nevědí o co jde - před třemi lety se ke mně dostala forma na beránka za celou jednu korunu. No nekupte to, že jo. Jenže po upečení beránek nevypadal vůbec jako beránek, ale stačilo namíchat čokoládovou polevu s fantazií a na svět vykoukl velikonoční kohout. Další rok to byl velikonoční jezevčík a letos, ač byla v plánu husa, jejíž realizace mi nesedla (ale jo, i mně se občas něco nepovede :)), se beránek transformoval na velikonočního jednorožce...

Jarní prázdniny

Letošní jarní prázdniny, kdy si tradičně bereme s manželem dovolenou, abychom s dětmi někam utekli, se jako na potvoru trefily do období, kdy v naší zemi pomalu propukalo koronavirové šílenství. A protože to byl hodně pozvolný rozjezd, nic netušíc jsme, podle plánu, odjeli za rodinou na klidnou Vysočinu. Tento útěk nás v mnohém obohatil a myslím, že na něj hned tak nezapomeneme. I když takhle zpětně si troufám říct, že na něj nezapomeneme nikdy :D. Je to asi takové, jako když se vás někdo zeptá, co jste dělali 11. září 2001, jen s tím rozdílem, že tady se bude ptát na to, co jste dělali, když vláda zakázala dětem chodit do školy.

Ačkoliv jsem si myslela, že víc už naše rodina být stmelená nemůže, dovolená to dokázala. Místo objednaného loftového dvoupokoje, kde by měl každý své soukromí, jsme v hotelu vyfasovali pokoj velikosti standardní ložnice se čtyřmi na sebe nalepenými postelemi, protože žádný takový pokoj tam prostě neexistuje. Také jsme se vrátili do dětských let, protože pobyt byl ukázkovým návratem do období socialismu, tedy s výjimkou televize, neboť i ta černobílá z dob mého dětství tu nefunkční malou bedýnku v našem pokoji směle strčila do kapsy. Ani kdybyste chtěli takové retro naaranžovat, tak se vám to nepovede! Poznali jsme nové lidi (na snídani dva Číňany v rouškách) a nové lidové zvyky, obzvláště mě fascinoval ten havlíčkobrodský, kdy se džus ředí vodou. I když to není tak docela přesné, protože voda se tu ředí džusem, původ místní tradice si budu muset hlouběji nastudovat. Recenzi na ubytování si majitel hotelu asi nevytiskne a ani nikde nevystaví. Myslím si, že je to veliká škoda, byla psaná se skutečným zapálením a láskou :). 

Ale aby to nevypadalo, že jsme si to neužili, to zase ne! V restauraci jsme měli vynikající svíčkovou, vzpomínám na ní ještě dnes, protože to bylo zrovna poslední den, co byly restaurace otevřené. Taky jsme absolvovali několik milých povinností ve formě návštěv rodinných příslušníků a ty měly úžasné skóre, ruku mi z obav před koronavirem nechtěl podat pouze jeden člověk, ale i ten se nakonec nechal zlomit. No a procházka parkem v Humpolci, ta byla přímo balzámem na duši... :)

Opelichaní oškubánci potřetí...

...a doufám, že na dlouhou dobu naposledy :).

V předminulém článku o opelichaných oškubáncích jsem si posteskla nad maminčiným ulítlým nápadem pověsit věnec, který byl aranžovaný pro postavení na stůl, na dveře. Nakonec uznala, že opelichánci čučící do rohožky vážně nevypadají moc dobře (z mého pohledu jsem viděla dva blinkající tvorečky... :D), postavila opelichánky na botník a celou epizodu považovala za uzavřenou. Ne tak já, protože jsem viděla, že jí to bylo tak trochu líto a protože mámu miluju. Jo, já vím, je to tady s tím falešným patchworkem poslední dobou omílačka pořád dokola, ale nebojte, brzy bude po Velikonocích a Vánoce jsou ještě daleko :). Navíc, krom všeho krásného, co mi falešný patchwork dal, mu primárně vděčím za "profláknutí" a propagaci mého blogu, takže...

...opelichaní oškubánci potřetí, na falešném patchworku podruhé. 

Zdá se mi to, nebo to zní jako recept na jídlo? :D

Krásné a sluníčkové svátky jara vám přeje Janinka :).

Falešný patchwork - mini vajíčka

Minulý rok si mužské trio z naší domácnosti užívalo koledování o Velikonocích náramně. A to tak, že se v té vášnivé atmosféře podařilo tomu nejstaršímu z nich rozbít pár vajíček na mámině velikonoční váze se zlatým deštěm. Vzala to sportovně, ale já to málem obrečela, protože vajíčka byla několik desítek let stará, neb jsme je se ségrou vyráběly jako jako děti.

Letos jsem si na tuhle patálii vzpomněla a rozhodla se škodu napravit, společně s věncem pro opelichané oškubánky jsem narychlo spíchla i pár malých vajíček. Nejsou sice malovaná ani dokonalá, za to jsou z lásky a stoprocentně nerozbitná :).

Ten se taky nacpe všude... :)

Opelichaní oškubánci na falešném patchworku

Nevídané se stalo skutečným, po několika letech jsem vyhrabala stuhy a špendlíky a  vrátila se k falešnému patchworku. Velikou zásluhu na tom má, kromě mé skučící přeplněné bordeltvořící skříně, taky současná situace, se kterou se každý z nás bez výjimky po celém světě pere jinak. Ne, nejsem nuceně doma a nenudím se, do práce chodím a s kolegy bojujeme v první linii, ale tvoření, jak už jsem psala mnohokrát, mě velice uklidňuje a pomáhá  mi vybalancovat duševní rovnováhu a pohodu.

Minulý rok jsem podobné opelichané oškubánky vyráběla na naše dveře, Vendy je tenkrát trefně popsala jako "krásně nablblý" a v tomto duchu jsem je ladila i letos :). 

Ukaž roušku!

Ahoj lidi,

poslední dobou se toho v té naší malé zemičce dost semlelo. Média nás až nezdravě drtí a zahlcují informacemi, živnostníci jsou na dně, pracující rodiče si přibrali profese učitelů a kuchařů a z lidí, kteří o jehle a niti slyšeli poprvé v životě, se stali profíci a roušky vyrábí rychleji, než japonský robot součástky do převodovek :).

Dokážete zvolnit, zasmát se, pobavit a inspirovat ostatní? Máte roušku, kterou byste se chtěli pochlubit? Veselou, vtipnou, strašidelnou, smutnou, romantickou, vnitřně rozervanou? Sem s ní! :)

Za to všechno může jedna malá milá soutěž mého zaměstnavatele, která mě inspirovala a já se rozhodla zkusit z něčeho malého vytvořit něco většího. Chcete být součástí? Tak vítejte! :)

https://www.facebook.com/ukazrousku/

Sněhulák

Celou zimu Matýsek marně vyhlížel z okna sníh, až mi ho bylo líto. Za celou zimu napadlo tolik, kolik u nás ještě před pár lety nasněžilo za dva dny. Rozpis služeb na sněhový úklid na nástěnce byl letošní zimní sezónu tak akorát pro veřejné obveselení, to by se ale na rozpisu nesmělo blížit naše jméno. A jako každý rok, sníh nezklamal! Když už jsme si mysleli, že budeme schovávat zimní bundy a boty, napadl. A jaký! Takový, který se poštěstí jen jednou za celou zimu - uděláte malou kuličku, třikrát poválíte a je z toho koule velká jako Matěj. Vzala jsem lopatu, boby a dítko a spojila užitečné (leč otravné) s příjemným :).

Baret má na svědomí druhorozený :)

Mé děti mají vizi, jak přežít koronakrizi :)

Za normálních okolností bych dnes zveřejnila článek o sněhulákovi. Protože jsem ale dnes lehce vyvedená z míry situací kolem škol, našeho řetězce, ze sebe samotné, protože jsem se přestala smát lidem, co si nakoupili do zásoby, ale hlavně ze svých dětí, které se rozhodly, že si zásoby pořídí taky, bude článek úplně o něčem jiném... 

"Mami, mě vždycky zajímalo, jaký by to bylo, kdyby byla apokalypsa. Teď vlastně taková je, že jo? Můžeme si jít nakoupit zásoby do Lidlu?"

Vůbec nevím, co mě to napadlo, možná, ať vidí, že to je zkrátka život a že se takové věci dějí, jsem k mému i jejich překvapení řekla "Tak jo."

A jak děti řekly, tak udělaly a držíce se za ruce vyrazily do davu...

Kluci z fíkusu

Ty nejneobyčejnější záběry, a nemyslím tím kvalitou, ale zachyceným obsahem, se mi téměř vždy povedou naprostou náhodou a při těch úplně nejobyčejnějších činnostech. Třeba při takovém přesazování všech mých sedmi pokojových květin :). Jednou z nich je i fikus, který už pár let obývají dva korálkoví kluci, a protože součástí přesazování je i očista (rozuměj květin, ne kluků :)). museli ti dva, chtě nechtě, dolů. Toho, jak jsem je položila, jsem si všimla až tehdy, když jsem seděla na zemi a hrabala se v hlíně. Skoro, jako bych viděla u pusy jednoho z nich komiksovou bublinu a v ní nějaký srdcervoucí nápis :).

Dort Groot

Smutná šňůrka s černými korálky, tak by se dal ve zkratce popsat uplynulý rok a na něj navazující ten nový. Jeden korálek, jedna potíž, starost, jeden smutek, průšvih. Soukromě jsem si tohle období pojmenovala na "Leden, ve sračkách jedem, duben, ještě tam budem." Trochu se to období prodloužilo až do roku letošního, tajně však doufám, že už brzy skončí. Ale jako nezdolný optimista jsem na místech a v situacích, kde by to jeden nečekal, i mezi těmi černými korálky sem tam objevila korálek radostný, sněhobíle zářící. 

A právě mezi takové korálky se řadí i jedna únorová dvounarozeninová oslava, na které se sešli všichni, které mám ráda. A dort? Jasně, že byl :). A protože mi poslední dobou dělaly dobře katastrofické a sci-fi snímky, neboť právě u nich si o to víc uvědomuji, že může být ještě daleko hůř, a protože posledním filmem byli Strážci galaxie, byl Groot, kterého máme všichni moc rádi, jasnou volbou :).

Vzpomínky na léto

Okouzlovat čtenáře letními fotografiemi v létě a zimními v zimě prý vyšlo z módy. Že prý teď frčí letní fotky v zimě, aby se čtenáři zahřáli a zimní v létě, aby se ochladili. No tak jo, taky je máte. I když v zimě, kdy i v Jablonci od začátku ledna kvetou sakury, kdy není sníh a vlastně ani žádná zima. No a ty fotky taky nejsou moc zahřívací, protože Slovensko, hory a jejich nevyzpytatelné počasí :).

Zarezlá konzerva

Jsem stará zarezlá konzerva, která má ráda svůj ušmudlaný koutek v rohu smetiště, kam sice zatéká a do komfortu má hodně daleko, ale co už. Jsem přece ta konzerva, že jo. Navíc jsem taková trochu ví aj pí konzerva, takže když ze mě někde kousek upadl, všichni ze smetiště o tom hned věděli. A i přes ne příliš útulné a přívětivé prostředí jsem to svoje milovaný smetiště vždycky bránila a věřila, že přijdou lepší časy. 

Jenže po deseti a půl letech takového reznutí mi někdo to smetiště chtěl najednou vzít. Pak zase nechtěl, pak zase jo a nakonec prý tedy ne. Jenže přesně tenhle moment naprosto neplánovaně způsobil, že jsem se nakrkla. A nakrklá polorozpadlá konzerva, která drží jen silou vůle, je to nejhorší, co si přejete potkat. A tak se stalo, že jsem smetiště a ostatní, mně milé konzervy, znechucená a s bolavou plechovkovou duší dobrovolně opustila. Prostě jsem do tý svý konzervy naházela všechno, co jsem za ta léta nastřádala (za vydatné pomoci Veruce a spol.) a přestěhovala se na smetiště jiné. 

Ahoj babi...

...chtěla jsem ti do nebe poslat Matýskův úžasnej vynález, kouřovej dopis. Ale když jsi umřela, tak se šprajcnul, plakal a říkal, že to určitě nefunguje a že je to stejně jenom blbost, kterou si vymyslel. Tak ti píšu zatím alespoň takhle, dokud si to Matýsek nerozmyslí. Pevně věřím, že ho ta jeho kouzelná dětská fantazie ještě neopouští a že nezačíná přemýšlet tak příšerně logicky, jako to dělají dospěláci.

Babičko, tak strašně moc se mi po tobě stýská! Mám pocit, že se mi každou chvíli musí srdce rozskočit na tisíc kousků a duši mi svírá vědomí, že už tě nikdy neuvidím. Že už si s funěním nevyšlápnu těch 67 kamenných schodů vedoucích ke tvému domu. Že na mě nedýchne to útulné teplo tvého obýváku. Že už nebudu utíkat ze záchoda, protože jsi tam měla vždycky strašnou zimu a já se bála, že mi tam přimrzne zadek. Že už neuslyším žádné vyprávění ze tvého života. Že ti už nestihnu říct, že máš mezi svými předky nejen horníky a ševce, ale taky kováře. Že najednou nevím, co si mám počít s volným časem, který jsem doposud věnovala péči o tebe, návštěvám v nemocnici a obíhání úřadů. Že už nikdy neuvidím ty šibalské jiskřičky ve tvých očích. Že už mi nikdy neřekneš tím krásným babičkovským hlasem "Janinko". Že už se nikdy nebudu olizovat nad tvou výbornou hovězí polévkou, kterou jsi mi vždycky servírovala v mé oblíbené potlučené bílé porcelánové misce. Z toho mála, co po tobě zbylo, jsem si vzala právě ji. A taky staré pokroucené pletací jehlice, na kterých jsi se mě snažila naučit před čtvrtstoletím plést. A i když jsi měla obrovskou trpělivost, jako pravák jsi to leváka prostě nenaučila. Pamatuješ, jak jsi se na mě celý můj život zlobila, že nenosím čepici a já se nad tím ošklíbala? Měla jsi pravdu, ale trvalo mi to skoro čtyřicet let, než jsem na to přišla, dnes nedám bez čepice ani ránu. Ale protože jsem v každé, která se mi v obchodě líbila, vypadala jako idiot, rozhodla jsem se, že se plést naučím stůj co stůj. Poctivě už nějaký čas trénuju, sice to není bůhvíco a o nějakých vzorečcích si můžu nechat jenom zdát, ale vím, že bys na mě byla pyšná.

Zvěř z kanceláře

Ačkoliv pracuji ve stejné firmě bez pár dní dvacet let, až poslední dobou jsem zjistila, jak je moje zaměstnání úzce spjato se zvířaty. A nemyslím tím naše zákazníky, to by bylo na jiné povídání :). Ta moje zvířena je tak trochu specifická a dá se rozdělit hned do několika skupin - mohou být živá, gumová, plyšová, mystická, jak je libo :).

Když jsem rozdýchávala nečekaný těžký záchvat demence mojí milované babičky, která už třetím měsícem leží ve velmi špatném stavu na LDN, nebylo mi dvakrát do řeči. V bezpečí jsem se cítila jen doma, mezi svými kluky, ale v práci to bylo horší, nejlépe bych byla úplně sama, jenže to mi má průtoková kancelář neumožňovala. Což je za jiných okolností naprosto v pořádku, mám svůj průtokáč ráda, ale... Proto mi opravdu velice pomohlo, když mě zaměstnavatel poprosil, jestli bych neudělala pár vánočních dárkových košů, při kterých bych byla zavřená ve zcela prázdné školící místnosti. No, místnosti, takový malý obývák to je. Z "pár" košů jich nakonec bylo asi dvacet, ale pomohlo to. Už jsem to tu psala několikrát, je-li mi ouvej, pomáhá tvoření. A spojit příjemné s užitečným (a v tomto případě pro mé duševní zdraví i nutným), to se během pracovní doby jen tak někomu nepovede.

Tenhle plyšový jednorožec mi učaroval na první pohled a tak jsem ho do jednoho dárkového koše propašovala taky...

Prase

Když byli kluci malí, skálopevně byli přesvědčení o tom, že plyšáci, kteří zabírali více než polovinu jejich spací plochy, ožívají. V případě Matýska je to ještě o kousek více, než polovina a když ho jdu v noci náhodou zkontrolovat a vydolovat mu hlavu z pod peřiny, nikdy nevím, jestli je to hlava jeho nebo hlava plyšového psa či dalších potvor, které s ním spací lože sdílí.

Na to, že jim jejich plyšáci ožívají, přišli kluci v určitém věku nezávisle na sobě tak, že ačkoliv šli spát s plyšáky v nějaké poloze, ráno bylo všechno úplně jinak. Pár se jich ocitlo u nohou, pár mimo postel, pár na posteli toho druhého a někteří dokonce na druhé straně místnosti. Dlouho jsem to považovala za krásnou dětskou fantazii a odmítala si připustit, že si plyšáci dělají v pokojíčku mejdan. Až se mi stalo něco, kdy jsem začala být lehce nahlodaná i já :).

Poťouchlá kuchyně

Moje kuchyň je záškodnická, lstivá a záludná duše, která má ale dobré srdce a krásnou atmosféru a tak jí ty její škodolibosti ráda odpouštím. Od aférky se světlem u kuchyňské linky jsem měla, až na pár poschovávaných věcí, pokoj, ale poslední dobou se kuchyň ozývá vcelku pravidelně. Myslela jsem, že špatně umytou vařečku, které v úsměvu uvízlo kolínko, díky němuž vypadala jako jednozubka, nemůže nic překonat. Ale můj vařečkový voják jí sekunduje vcelku zdatně. To je totiž tak, když uklízíte nádobí potmě... :)

Ať vám dupou králíci!

Moji milí blogoví přátelé a návštěvníci,

pravidelní či zbloudilí, staří či mladí, tímto letošním posledním článkem se s vámi pro tento rok loučím. Přeji vám krásné a klidné svátky vánoční a v novém roce pohodu, štěstí, milé lidi kolem sebe a hlavně hodně zdraví, zdraví a ještě jednou zdraví a to jak tělesné, tak i duševní. Mí věkoví souputníci a starší vědí, mladší možná tuší, ale jednou zcela jistě pochopí také.

Naviděnou v novém roce a ať vám dupou králíci!

Vaše Janinka :)

Halucinogenní perníčky

Jestliže byl celý můj letošní rok lehce šílený a já si myslela, že už by to tedy mohlo stačit, pak mi prosinec dal jasně najevo, že vše před ním byl jenom lehký rozjezd a že teprve on bude stát za to. Byl a stále je plný zklamání, věcí, které nedokážu ani pochopit, ani vstřebat, naštvání, znechucení, bojů, vysvětlování, otázek, oprávněného strachu, že prosincem to všechno rozhodně neskončí. Opravdu těžké bludy a halucinace mé babičky, která se na LDN zbláznila, se odrazily i do našeho perníkového patlání. Pít nemůžu věčně a fňukání je mi cizí, takže někde jinde jsem to prostě ventilovat musela...

"Mami, ty jsi neudělala černou polevu!"

"No a? Černý perníčky jsou přece divný..."

"To jsme pak ale rasisti!"

"Hele, zase tak špatně na tom nejsme, tady máš duhový prase, alespoň komunita LGBT může bejt spokojená..."

Jo, cynismus mě drží nad vodou. Jen netuším, jak moc mi pomůže, až budu zase poslouchat babičku, jak jí týrají, jak na ní provádí experimenty, že u ní byl na návštěvě její třicet let mrtvý bratr Toník, že jí nakládají na záda postel, že jí nutí pracovat a ona by s tím už ráda přestala, protože si uvědomila, že člověk by měl být spokojený s tím, co má a nelpět na penězích. Až mi bude říkat, ať jí neseru a jdu do prdele, ať si nepouštím hubu na špacír. A ať se nezlobím, že anděla, který na ní měl dohlížet a kterého jsem jí vyráběla pro radost, dala nějakému rehabilitačnímu pracovníkovi pro jeho miminko. Tohle ale byla výjimečně pravda.

A to by stačilo, týrat vás už dál svými výlevy nebudu, stačí že vás potýrám našimi halucinogenními perníčky... :)

Prase

Miss petržel

Blog.cz nepřeje básníkům. On tedy nepřeje nikomu - básníky a pisálky počínaje a fotografy či umělci konče. Reklamy przní začátky článků všem, ovšem u veršů to bývá vidět nejvíc. Doposud mě tento nešvar díky programu na blokování reklam míjel, co oko nevidí, to srdce nebolí, že jo. O to větší bylo moje zděšení, když jsem uviděla svou rubriku Střevo básnické v přístroji, na kterém blokování reklam nainstalováno nebylo. Jako perfekcionalistovi mi ten pohled na naprosto nesymetricky rozhozené básně nedal spát a musela jsem všechny dodatečně alespoň "odentrovat". Vypadá to šíleně, ale pořád koukatelněji, než odstavce à la Picasso. Tentokrát jsem ale moc "entrovat" nemusela, bohatě postačil můj stěžovací úvod :).

Miss petržel

Jsme krasavci a krasavice

kdo z nás se vám líbí více?

Světlá pleť a nožky ladné

nemohou vás nechat chladné!

Místo schůzky s hlávkou zelí

dej si rande s petrželí!