Janinčin příběh...

...aneb proč mi říkají Janinka.

Většině lidí je má blogová přezdívka, která vlastně vůbec žádnou přezdívkou není, šumák. Někteří, a možná jsou tací i mezi vámi, se nad mým blogovým jménem pozastavují. No a pak tu jsou ti, kteří si myslí, že jsem infantilní exhibicionistická blbka, co si tak nechává říkat z pouhého rozmaru. A protože tomu tak není a mě trápí, že to někoho trápí (kecám :)), ráda bych situaci vyjasnila.

Jak už to tak bývá, jméno a rodinu si nevybíráme, což zcela jistě v budoucnu ocení dívenka Análie z Ostravska - a ne, opravdu se nejedná o překlep. Rodiče často dávají svým dítkám jména po sobě či prarodičích a i já se měla stát obětí této rodičovské hrdosti. Jenže jsem těm dvěma nositelům genetických informací asi trochu překazila plány, neb jsem nepřišla na svět s pindíkem, a tak jsem místo Jana po otci vyfasovala variantu ženskou. Základ jsem tedy měla. Ale nic není tak černobílé a naservírované, jak by se mohlo na první pohled zdát. Ještě je tu totiž má polská babička Janina. Toto polské jméno vzniklo paradoxně z českého mužského tvaru Jan a mělo by být novější verzí polského ženského jména Joanna, které se v Polsku poprvé objevilo kolem roku 1399. I když tu novější verzi bych brala trochu s rezervou, neboť mé babičce bude letos 93. Stejně, jako Jana, je i Janina jméno velice tvrdé a já sama ho skounsu v této formě jen od velice mála lidí, jejichž drtivou část tvoří ti, kteří o mé averzi nevědí. Ti, kteří to vědí a přesto toto oslovení použíjí, si jen chtějí seknout drápkem. To se mi ale stalo jen párkrát za život, přičemž do toho nepočítám maminčino "Jano!", které když zaznělo, bylo hodně zle :).

Velikonoční jezevčík

Svátky jara jsou v plném proudu, ptáci řvou, sluníčko svítí, alergici trpí a zapomnětlivé hospodyňky nervózně sjíždí internet a v hojné míře navštěvují můj článek o beránkovi bez formy. A protože já se ze svých chyb poučila a beránčí formy mám pro jistotu hned dvě, mohu vám i letos nabídnout zjevně nikdy nekončící a téměř každoročně se opakující beránčí příběh. Nedokonalost je součástí našich životů a musím přiznat, že letos o sobě dala znát více, než bych si přála. Patlání beránků se totiž trochu zvrtlo. A možná i zvrhlo :). Ono se to má tak...

Mé dvě formy jsou úžasné. Nemusí se vymazávat ani ničím vysypávat, jen se do nich nalije těsto, upeče se a vyklopí. Problém je v tom, že po vyklopení beránků vypadá jako beránek jen jeden. U druhé formy má v poměru k tělu korpus tak maličkou hlavičku, že připomíná ledasco, jen beránka ne. Možná si pamatujete, předminulý rok jsem tento problém vyřešila transformací do velikonočního kohouta. Letos to odskákal jezevčík :).

Operace se zdařila, pacient přežil

Když jsem byla malá a po zimě roztál sníh, chodily jsme s mou mladší sestřičkou hledat poklady. Mezi naše vytipovaná místa patřila úzká ulička za garážemi pod úrovní silnice (těch barevných sklíček, co jsme tam našly!) nebo staveniště bývalého obchodu Plus - v tu dobu jsem začala sbírat zátky od piva (už mě to přešlo :)). Ovšem nejoblíbenějšími místy pro naše pátrací výpravy byly prostory kolem paneláků, obzvláště ty pod balkony. Naše maminka tak vždycky z jara dostala dárek v podobě dvaceti zrezlých kolíčků na prádlo a několika knoflíků, my si zase hodily pár korun do kasičky a vybavily si arzenál korálků, báboviček nebo malých figurek. Na tohle všechno jsem si vzpomněla, když jsme jednou šli s Matějem po cestě, na které stálo něco, co jsme tam prostě nemohli nechat ležet. Už dříve jsme "zachraňovali" kostičky LEGO nebo malé figurky, ale ty se tam vždycky jen tak válely v blátě. Tentokrát to ale bylo jinak, tahle postavička tam prostě jen tak stála a koukala na nás. No nechte ji tam!

Doma jsme figurku vykoupali a začali přemýšlet, jak jí opravit ruku.

Graffiti po xté

Doba je zlá. Už ani ta graffiti nejsou co bývala. Minulý rok jsem narazila jen na čtyři dílka, jejichž výtvarné zpracování bylo hodno pozornosti, skoro to vypadá, že se ten nejlepší sprejer z Jablonce nadobro odstěhoval.

A nebo zdražily barvy.

Matějovy smrťohovory

Smrt a vše kolem ní očima dítěte aneb Matějovy smrťohovory podruhé...

"Maminko, až umřeš, víš, že mě to bude trápit celej život?"

"Až umřu, nejdřív si pohopsám v obláčcích a pak se budu dívat na ty, co jsem nejvíc miloval."

"Mně se strašně stejská po Jarušce, je mi líto, že už ani nevím, jak vypadala. Nemohla bys mi ji nakreslit?"

"Je pravda, že když se vrátíš do minulosti a zašlápneš červíčka, změníš budoucnost?"

"V družině se hejbou hračky. To bude asi Jaruška, jak se na mě chodí dívat."

"Maminko, já o tebe mám starost, že máš pořád zavřený oči, neumírej, ještě tě budu potřebovat!"

"Máťo, já ale neumírám, já jenom spím!"

Kostnice Kutná Hora - Sedlec

O morové epidemii, bez které by kostnice se světově unikátní "výzdobou" nejspíše neexistovala, o nablblých turistech, o kostrách čtyřiceti tisíc obětí moru a válek, o bělení kostí vápnem a o historii kostnice vůbec. Zkrátka od každého kousek... :)

Na počátku všeho byl hřbitov. Podle pověsti na něj v roce 1278 rozptýlil opat Jindřich z místního cisteriánského kláštera hrst půdy z Božího hrobu, kterou si přivezl z Jeruzaléma. Hřbitov se tím stal největší součástí Svaté země ve střední Evropě a vyhledávaným pohřebištěm, místo věčného odpočinku zde nacházeli nejen místní, ale i lidé zpoza hranic. Počátkem 14. století se na hřbitově začal stavět hřbitovní kostel Všech svatých, dvoupatrová kamenná budova, v horním i dolním patře se nacházely kaple, v dolním později vznikla kostnice.

V polovině 14. století české země zasáhla největší morová epidemie v dějinách, odhaduje se, že při ní zahynula třetina až polovina obyvatel zemí Koruny české. Epidemie se nevyhnula ani Kutné Hoře, na hřbitově, který se v té době rozrostl na 35 tisíc metrů čtverečních (což je rozloha cca 4-5 fotbalových hřišť), bylo pochováno 30 tisíc obětí černé smrti, během husitských válek pak přibylo dalších 10 tisíc obětí. V roce 1421 byl kostel zasažen požárem, který v opatství založili husité. Koncem 15. století byla většina hrobů zrušena, ponechán byl jen malý pohřební prostor kolem kostela, který se tam nachází dodnes. Kosterní ostatky byly uloženy ve spodním patře kaple a podle pověsti je zde v roce 1511 vyskládal do velkých pyramid poloslepý mnich.

V tomto stavu kostel i kostnice setrvaly až do roku 1703, kdy začala celková obnova cisteriánského kláštera. Té se ujal geniální český architekt italského původu Jan Blažej Santini-Aichel, který si připsal, i přes svou tělesnou vadu a krátký život, mnoho staveb a přestaveb. Jeho architektonickým stylem byla barokní gotika a v tomto duchu se nesla i obnova hřbitovního kostela, která se netýkala jen samotné stavby, ale i výzdoby. Během let 1708-1712 kosterní pozůstaky znovu uspořádal, mezi jeho realizované návrhy patří kostěné monstrance ve výklencích, ústřední baldachýn a kalichy. Pyramidy z kostí a lebek měly poukazovat na barokní zbožnost a představovaly zástupy čekajících na vzkříšení.

V roce 1784 byl klášter zrušen a jeho majetek odkoupili orličtí Schwarzenbergové, kteří v roce 1870 nechali kostnici upravit do současné podoby. Tu má na svědomí František Rint, řezbář z České Skalice, kterému zadal zakázku kníže Karel III. Schwarzenberg. Podle dochovaných pramenů Rint se svou ženou a dětmi tři roky namáčeli kosti v kýblech s chlorovým vápnem, než se mohl pustit do výzdoby. Mezi jeho výtvory patří kostěný lustr nebo erb rodu Schwarzenbergů, svá díla nezapomněl spečetit podpisem. Z kostí.

Současná podoba kostnice, obzvláště erb rodu Schwarzenbergů, měla být podle některých zdrojů poděkováním za to, že opravu kostnice rod financoval, podle zdrojů jiných zase mělo být dílo oslavou tohoto rodu. Tím by se ale zcela odchýlili od původního duchovního záměru kostnice z období baroka.

Současná podoba kostnice je jednou stranou nazývána jako "šokující, pobuřující, nechutný, děsivý, nemorální, bizarní, makabrózní, morbidní a neuctivý kýč", strana druhá jí oponuje a používá výrazy jako "kouzelné, úchvatné, velkolepé, jedinečné, úžasné, ohromující a mystické umělecké dílo". List The Irish Times ve své cestovní rubrice dokonce kostnici zařadil mezi pět nejstrašidelnějších míst na světě. A jak to vidím já, úplně obyčejný smrtelník?

Jestli je tu něco nemorální a pobuřující, tak (kromě kostěného podpisu, který nějak nemohu skousnout) to jsou turisté, kteří mají nutkavou potřebu pořídit si "selfíčka" s těmi, kteří se již nemohou bránit. Také si nemyslím, že by pozůstatky mrtvých a lebky poskládané do pyramid měly jako primární účel ve své době kohokoliv šokovat. No a když rozeberu achající z druhého tábora, jestli na mě nějak působí ostatky čtyřiceti (někde je uváděno až šedesáti) tisíc obětí epidemií moru a válek, pak rozhodně nepoužiji slovo "kouzelné či úchvatné". Mou návštěvu kostnice provázel jen jeden pocit, který jako by z duše mluvil latinské mravní zásadě "Memento mori", tedy "Pamatuj na smrt". Necitíla jsem chlad ani strach, ve chvíli, kdy se přede mnou vynořily hory ostatků, z nichž mnohé lebky nesly známky smrtelného válečného zranění, jsem si uvědomila, jak malinká jsem, jak je život pomíjivý. Když jsem sbírala podklady pro tento článek, narazila jsem v souvislosti s kostnicí na zajímavý citát a nemohu jinak, než s ním souhlasit. Jako by ti mrtví říkali "Čím jsi ty, byli jsme i my, čím jsme my, budeš i ty".

Při návštěvě jsme měli štěstí, díky všednímu dni mimo sezónu jsme byli ušetřeni davu turistů. A ti, kteří tam byli, se chovali (až na selfie výjimky) potichu a s pokorou, atmosféra se nesla v duchu pietním. Pokud někdo fotil, pak dle pokynů, bez blesku.

Navštívíte-li někdy tuto stavbu, jež v posledních letech procházela a stále prochází rozsáhlou rekonstrukcí, po pravé straně od vchodu kostnice jsou nenápadné schody nahoru. Mnoha lidem tato drobnost unikne, díky tomu se ale připraví o příjemné prostředí kaple v prvním patře a o dokumenty a povídání o vzniku kostnice.

Průduch v jedné z pyramid

Růžičkový a lamí dort

"Maminko, já bych s tebou chtěl něco tvořit..."

A maminka, rozněžnělá, že už je ta drobotina na dobré cestě k uzdravení, řekla... "Ale to víš, že jo, broučku, a co by to mělo být? Řekni si cokoliv!"

"Tak třeba dort!"

Budu si muset zapamatovat, že slovo "cokoliv" mám používat jen při plném vědomí a v krajní nouzi :).

Matýskův lamí pididort :)

Autorský klub - znovu nalezené rubriky a články

Aneb někdy není vše ztraceno tak, jak by se na první pohled mohlo zdát...

Nad vznikem tohoto článku jsem uvažovala už nějakou dobu a protože mi právě skončila dovolená a já jsem báječně odpočatá a naladěná (prezidentské apartmá ve čtyřhvězdičkovém hotelu se soukromým wellness je zkrátka prezidentské apartmá ve čtyřhvězdičkovém hotelu se soukromým wellness :)), rozhodla jsem se v návalu skvělého rozpoložení nápad realizovat dříve, než mě to při pracovním nasazení zase přejde. A o co jde? O zdánlivě ztracené články a rubriky dříve věhlasného, dnes skomírajícího, Autorského klubu. Tedy, ony ty články nebyly ani tak ztracené, jako smazané, jenže Standa nevěděl, že někteří z nás vědí, že existuje šance, jak je zase najít :). Tímto děkuji milé K., která mě svým komentářem u posledního článku AK k sepsání nevědomky dokopala.

Sériový vrah, epizoda druhá

"Mami, chtěla bys být raději v kleci...

...za á, se žralokem,

...za bé, se smrtelně jedovatým pavoukem,

...nebo za cé, se sériovým vrahem z roku 1926?"

"???"

"Přece za cé! Vrah už je moc starej a slabej na to, aby ti ublížil!"

Petržel

Bývala jsem ideálem krásy

pro ty mý hustý zelený vlasy

Všechny řádky petrželí

mi to háro záviděly

A pak

Když ze země mě tahali

holou hlavu mi nechali

Pryč jsou časy tý zelený patky

na hlavě zbylo jen číro krátký

Bývala jsem ideálem krásy

pro ty mý oči a dlouhý řasy

Všechny řádky petrželí

kukadla mi záviděly

A pak

Když ze země mě tahali

jedno oko mi servali

Pryč jsou časy těch překrásných očí

nikdo se za mnou dnes neotočí

Někdo by řekl, že není to fér

že život můj je jako černej tér

Já si to myslela taky

Viděla jsem jenom mraky

A pak

"Pojď ke mně, krásko" ona mi řekla

a já jak vařená mrkev změkla

Mám prý být hrdá na kouzelný nos

jsem šťastná, že padl na mě ten los...

Sériový vrah, epizoda první

Matějova samomluva cestou ze školy nemívá pokaždé příčinu v tom, že bych jeho veletoky myšlenek ventilované hlasivkami do éteru ignorovala. Někdy to bývá prostě jen proto, že mi dojdou slova. Jako tuhle minulý týden...

"Mami, začal jsem rychle běhat. Dneska jsem běžel tak rychle, že jsem úplně všechny předběhl! A víš jak jsem to dokázal? Představoval jsem si, že za mnou běží sériový vrah!"

Chci dovést jídlo!

"Dobrý den, chtěla bych si objednat pizzu. Boloňskou s extra porcí papriček navíc. Kdy mi pizzu přivedete?"

"Snad přivezete, ne?"

"No to ne, na internetu píšete, jestli chci jídlo dovést. No a já chci!"

"My jídlo ale jenom rozvážíme..."

"To je ale klamavá reklama! A já se tak těšila!" :)

Vyhřívaná zastávka

Jablonec je, bez jakýchkoliv diskuzí, zapadákov. V neděli na náměstí je prázdno jako v krůtím mozku a většina lidí v naší zemi ani netuší, kde Jablonec leží, případně že vůbec existuje. Pravda, občas se dostane do povědomí širší veřejnosti, naposledy to bylo třeba propuštěním Kájínka z naší věznice, nicméně jinak to většinou bývá v souvislosti s nudnou sněhovou kalamitou. Ale zpátky k tomu zapadákovu. Když napadne sníh, platí to o našem městě dvojnásobně. A přesto tu v zimě najdete místa, která, i když jsou pod širým nebem a poctivě na ně chumelí, zasněžená nejsou nikdy. Těmi místy jsou tramvajové zastávky a rozhodně nejsou pod sněhem z důvodu, že by si je vzala do parády četa technických služeb. Je to tím, že máme zastávky vyhřívané! Jen málo se o tom ví a já myslím, že je veliká škoda o takovém unikátu nemít ani ponětí...:)

Světice...

...aneb etuda z Procházkovic života.

"Moje máma je náhodou světice, ta má přímou linku na Boha!"

"Jo? Tak proč s ní už několik let nemluvíš?"

"Protože má pořád obsazeno!" :)

Unikátní únor

Únor - mých šedých buněk mozkových úmor. A když je ten únor ještě unikátní a v kombinaci s pytlem plným peněz, je to o to horší. Že nevíte, co je unikátní únor a pytel peněz k tomu? Ta největší pitomost, jaká přistála v mém emailu za poslední roky. A kdyby jen jednou! Tenhle nesmysl se šíří internetovým světem jako lavina a dokonce na mě útočí ze stran, ze kterých bych to čekala nejméně - od vysokoškolsky vzdělaných lidí. A já cítím potřebu vykřičet do světa skromné přání, aby lidé občas (ale raději častěji) používali mozek.

Himalájský svícen

Vánoční firemní balíčky - pro někoho milý bonus, pro někoho prokletí. Někdo je přijme s radostí, někdo mlčky a s pokorou, někdo znechuceně a někdo s čirým zoufalstvím v očích (z doslechu vím, co dává do balíčku Česká Pošta a vůbec se těm obdarovávaným nešťastníkům nedivím!). Sama patřím do první kategorie, protože naše firma se snaží a dárková krabice mívá vcelku sympatický obsah (musím ale přiznat, že co do ní přestali dávat láhev sektu, je pro mě sympatičtější o dost méně). Kromě děkovného dopisu, který stejně nikdo nikdy nečte a na kterém se mění jen jméno nejvyššího, je v ní spousta dobrot. Některé je možno konzumovat hned a některé najdou své dlouhodobé působiště v kuchyni, letos si tento úděl vylosoval mlýnek s himalájskou solí. Mimochodem, věděli jste, že tato růžová sůl se těží v pakistánském Pandžábu? Ale zpátky k mému mlýnku, i přes vysokou kvalitu si mou krabici vybral vadný kus a když jsem ho vyndávala, mlýnek mi zůstal v ruce a skleněná nádoba se solí se rozplácla o zem. Přežili jsme všichni, ale sůl už svůj účel plnit nemohla, podlaha sice byla zametená, přiznávám ale, že nepatřím k těm, kteří jí denně drhnou Savem. Sůl tedy rozhodně jedlá již nebyla a já přemýšlela, jak s ní naložím, protože mi bylo líto ji jen tak vyhodit.

Vzpomněla jsem si, že jsem kdysi v internetových vodách viděla velice zajímavou dekoraci na stůl - svícen, který se skládal ze dvou stejně vysokých váz, ale jedna z nich byla užší. Ta se vložila do té širší, mezi jejich stěny se nasypalo trochu písku, přidaly se dekorační kamínky, mušličky, pod ně se upevnily vodní či umělé rostliny a vše se zalilo k okraji vodou. Do vnitřní úzké vázičky se pak vložila svíčka. Výsledek vypadal kouzelně, už jen rybička chyběla a mohlo z toho být romantické klaustrofobické akvárko :).

A tak mě napadlo, že se na všechny ty parádičky kolem vykašlu a mezeru nevyplním vodou, ale solí a nebudou to vázy, ale skleničky. To by bylo, aby z toho něco nebylo :). Předem upozorňuji případné zájemce o toto tvoření, že za á) zhubnete, protože si uběháte nohy, když budete shánět malou vnitřní nádobku a za bé) budete vypadat jako idiot, když budete v domácích potřebách rvát malou skleničku do větší a zjišťovat, jestli by to třeba takhle nešlo :).

Tak tady je. Nepředvídám mu, vzhledem k vlhkosti u nás doma, dlouhý a šťastný život, dokonce si troufám tvrdit, že každou chvíli musí začít plakat. Zatím je ale pohromadě, při životě ho drží blahodárné a vysušující teplo svíčky... :)

Na sluneční vlně

Jsem fotografický...

...laik, který vás co nejuctivěji požádá, abyste na něj nemluvili mongolsky, když se mu snažíte vysvětlovat taje expozice či kompozice a který vám na dotaz "Co je to ISO?" nadšeně odpoví, že přeci vesmírná observatoř.

...barbar, který sice ví, že to hvězdářské dělo v ložnici má objektiv 130mm, zato vůbec netuší, jaký průměr má jeho fotoaparát, dá-li se tomu nemocňátku tak ještě vůbec říkat.

...diletant, který si i přesto nastudoval pravidla focení a osvědčené rady, ze kterých ho velice zaujala jedna - vyhněte se profláklým tématům, jako je třeba kýčovitý východ či západ slunce.

A zrovna ne! Jsem totiž taky amatér, kterého často překvapí, proč je výsledné foto naprosto barevně odlišné od toho, co vidělo skrz objektiv jeho oko. A když se mu konečně podaří zachytit to, co skutečně viděl, má si to jako nechat pro sebe? Ani nápad! :)

Železniční lávka Liberec

Více než dvě desetiletí se mi v noci často zdával velice zvláštní sen. Nebyl zvláštní ani tak svým dějem jako tím, že se zdál holce. Ten sen byl totiž skrz naskrz nádražácký. Zdávalo se mi, že jsem u velikého nádraží na volném prostoru, který protíná spousta kolejí. Na nich stály volně rozestavěné lokomotivy a vagóny, které i s oním prostorem byly mým domovem a já se celý snový čas bavila přeskakováním z koleje na kolej a skákáním z vagónu na vagón. V těch chvílích jsem zažívala těžko popsatelnou směs pocitů, štěstím počínaje a strachem konče. A tomu všem přihlížela ONA, železniční lávka.

Majestátně se klenula přes koleje a byla tichou společnicí mých vylomenin. Občas jsem vylezla i na ní, opřela se o zábradlí a dívala se dolů na projíždějící vlaky. A pak jsem se probudila. Dlouho jsem si lámala hlavu, proč se mi zdá zrovna tohle, až mi k tomu dopomohla náhoda, jak jinak, postěžování si mamince. A stejně, jako v případě předchozím, kdy něco "jen tak mimochodem prohodila" a rozlouskla tím záležitost, která mé šedé buňky týrala opravdu velice dlouho, stalo se tomu tak i tentokrát...

"Mami, já ti mám pocit, že to místo znám, že jsem tam už někdy byla. Ale to je blbost, já přece žádný takový most neznám!"

"Jo? A co ta lávka za nádražím? Chodili jsme tamtudy přece k paní Hauerový!"

"Jaká lávka? Vždyť tam žádná není!"

"No není, ale byla. Když jsi byla malá, tak jí zbourali."

V hlavě mi šrotovala kolečka na plné obrátky, která přerušilo výrazné "Cink!"

"Ježíši! Ta lávka se hrozně houpala a já se přes ní bála chodit, šla jsem vždycky co nejrychleji a skoro jsem nezvedala nohy, protože jsem si myslela, že se tak nestihne rozhoupat...

Co jsem sama nezvládla vyřešit za dlouhých dvacet let se mamince povedlo za dvě minuty. Několik let jsem pak o lávce hledala nějakou zmínku nebo fotografii, abych mohla porovnat tu snovou s reálnou (byť už neexistující), ale bezvýsledně. Až jednou...

...jsem jí skutečně objevila. Nevím ale, jestli je to dobře, nebo špatně.

Mám sice zaplněné políčko ve svých vzpomínkách, na druhou stranu se mi od té doby, kdy jsem lávku spatřila černé na bílém, nádražácký sen už nikdy nezdál.

A mně se přitom po tom skákání po vagónech tak stýská :).

Přesně, jako ve snu...

Zasněžené plivátko

Víte, jak se pozná Pražák od Jablonečáka?

Pražák: "Jé, už sněží!"

Jablonečák: "Jé, už nesněží!"

A je to tady. Po loňském roce, kdy k nám byla zima vlídná a my tak dočista zapomněli, co znamená slovo sníh, začalo sněžit. A jak bývá zvykem, všichni jsme tím bílým nadělením byli zaskočení. No kdo by to v lednu a na horách asi taky čekal, že jo? A jako pokaždé, tak i tento rok jsem z hloubi duše litovala silničáře, kteří v té chumelenici nemohli najít silnice a tak jezdili zcela nekontrolovatelně a zmateně se zdviženými radlicemi sem a tam a tam a sem... Ale abych si z nich jenom neutahovala, musím uznat, že tento rok mile překvapili. Silnice našli už po třech dnech! Zato chodníky ti nešťastníci hledají už týden...

Můj vztah ke sněhu mí letití čtenáři již znají a vědí, že u nás nepadá sníh, ale sr...sajrajt. V souvislosti s ním jsem zažila už ledasco, kalamitu v říjnu, o Velikonocích, třímetrové sněhové mantinely, na které byly povolány Stalinovy ruce. Nicméně i ten sníh občas dokázal stimulovat mé šedé buňky, obzvláště z duše mi mluví písmenková povídka Sněhobílé svinstvo :).

Tento rok je ale můj vztah ke sněhu jiný. Tiše trpím, vnitřně křičím a nadávám, ale za to, že se to bílé studené stále sype, jsem ráda. Potřebujeme totiž vodu. Hodně vody. Jablonecká přehrada má po dlouhotrvajícím suchu o milion kubíků méně, než před rokem a hladina je asi o tři metry níže, než je normální stav. Přitéká do ní kolem 10 litrů za vteřinu, zatímco minimální odtok je litrů 66. Z naší překrásné přehrady se tak stalo pítko pro ptáky. Břehy odkryly pláže, za které by se nemuselo stydět ani přímořské letovisko, ale kdo by chtěl relaxovat u plivátka?

Ale i to plivátko má své kouzlo, když je zasněžené.

Budu tiše doufat, že nám ho tající sníh z hor na jaře zase naplní...

Jak na nový rok...

...aneb díky Bohu, že se mi tato pranostika ještě nikdy nevyplnila a já tak mohu tiše doufat, že ani letos to nebude jiné.

První den nového roku začal opravdu magicky, dozvuky novoročního kouzla byly tak hmatatelné, že by se daly krájet...

Hned při ranním vážení jsem byla zázračně o čtyři kila lehčí, což je při mém vánočním hodování (obzvláště jsem pyšná na poctivou kilovou marcipánovou štolu, kterou jsem v průběhu týdne spořádala sama k snídani) vcelku dobré skóre (novoroční předsevzetí ohledně nežraní sladkého tedy, k mé veliké úlevě, logicky odpadá). Mé křeččí bradě spadla při pohledu do zrcadla brada a šla se závistí zahrabat hluboko do čelisti při pohledu na mé nádherné, přes noc vystouplé, lícní kosti. Má pleť získala alabastrově bílou barvu, pro kterou by ve starověkém Řecku či Římě urozené dámy vraždily a kolem očí se mi vylouplo přírodní líčení à la padesát odstínů šedi. Lidi, to vám byl flám! Flám, na který se jen tak nezapomíná, protože bývá většinou jen jednou za život. Ten letošní, vlastně loňský, jsme absolvovaly ve dvou. Já a moje kamarádka, kterou jsem znala pouze z virtuálního světa a hodně jsem o ní slyšela, ale ještě nikdy jsme se nesetkaly tváří v tvář. Já a poctivá nefalšovaná střevní viróza. Napsala bych sračka, což by bylo nepochybně trefnější, ale to by mi třeba někdo mohl říct, ať si jdu vypláchnout hubu mýdlem. A to, že naše setkání proběhlo úplně jinak, než tváří v tvář, rozebírat raději také nebudu :).

A já si pořád říkala, co mi chce tou svou barevnou transformací mé pomerančové dílo říci. Dnes už vím, že věští budoucnost!

Nejdřív totiž zbělalo a zezelenalo...