(Pra)prababička a jak šel čas...

Když minulý týden babička zaštrachala ve staré krabici a řekla "Janinko, tyhle fotky mých rodičů a babičky jsou to nejcennější, co mám", chytlo mě to za srdce, stejně jako pohled na ony obrázky. To už ostatně někteří víte odsud. Dnes jsem stihla upravit další fotografie, které zobrazují, až na jednu výjimku, mou prababičku Bertu.

Tou výjimkou je pravděpodobně jediná zachovaná fotografie mojí praprababičky Veroniky, narozené roku 1864.

Foceno v období mezi první a druhou světovou válkou, přesný rok nemohu určit.

Pan Vajíčko a Ranní zácpa

Aneb i tak se dá cestovat... :)

Sváteční řidič pan Vajíčko a jeho jízda v rohlíkovozítku...

Cesta do roku 1912

Abych vás uvedla do obrazu - moje babička je tajnůstkářka a některé záležitosti, které mě zajímají a které potřebuji k tvoření rodokmenu, se z ní musí dolovat stejně těžce, jako zbytek zubní pasty z tuby. Ale! Dnes bylo všechno jinak, asi erupce na Slunci či magnetické bouře způsobily, že mi babička přivodila extrémní rozrušení, třes rukou, nohou i hlasu. Ještě teď, když píšu článek, mi srdce bije v tempu závodním. Při dnešní návštěvě totiž babi přinesla nejen svůj oddací list, který jsem potřebovala k dalšímu pátrání (a který mi byl mimochodem celkem na houby, protože hledat v matrice člověka, když víte místo narození Prahu a ještě k tomu bez městské části, je stejně těžké, jako najít zapadlý korálek v našich parketách), se mi do rukou dostaly další zajímavé dokumenty a hlavně... krabice. Stará krabice s poklady, o kterých jsem neměla doposud ani tušení... Ty fotografie byly tak nádherné, krásně voněly a mně se sevřelo u srdce a bylo mi do pláče. Asi teď vypadám ve vašich očích jako naprostý idiot, ale můj emoční stav nejspíš pochopí jen sběratelé, hledači pokladů nebo stejně genealogicky postižení, jako jsem já :)

Máte-li rádi staré fotografie, udělejte si výlet do minulosti stejně, jako jsem to udělala dnes já. Představuji vám své poklady největší (tedy hned po mých dětech :)). Ostatně, i má babička tiše zašeptala, že fotografie rodičů jsou to nejcennější, co má...

Můj pradědeček Antonín, rok 1912

Krása k sežrání :)

Aneb výlet do mého zdravého žravého archívu...:)

Pamětníci možná pamatují moje "Melounohrátky",

Dort - Dárek

Během patlání Krtečkovského dortu mi zbylo celkem dost marcipánu a protože nemám zkušenost s tím, jak dlouho vydrží hmota "jedlá", přemýšlela jsem, jak ji zužitkovat. Nápad se dostavil a tak dětičky dostaly minulý týden ke Dni dětí neplánovaný pididáreček. Jo, já vím, umím i lepší, ale mám teď nějak předortíkováno. A mňamózní byl i tak :).

Hravým tvorům připomínám rychlou a jednoduchou "Korálkovou soutěž", vše o ní se dozvíte ZDE. A teď už ten dortík :).

Dort - pididáreček

Korálkové soutěžení

Ačkoliv se mě tvořivá drží jako klíště, korálkům se poslední dobou vyhýbala. Přemlouvání sama sebe zafungovalo (nejspíš proto, že potřeba likvidace zásob tvořícího materiálu je akutní, neboť zabírají více místa, než by bylo záhodno) a tak světlo světa spatřily mini soupravy náramků a náušnic.

A kdo mi do komentáře napíše číslo, které bude nejblíže počtu korálků, které jsem na všechny čtyři sady potřebovala, budou náramky i s náušnicemi jeho :). V případě, že se sejde vítězných tipů více, výhru získává ten, který se objevil v komentářích jako první.

Tak počítejte, hádejte a pište, čas máte do konce června!

Maňásci na prst - návod

Minulý týden jsem slíbila mini návod na maňásky, tak jsem tu zpět i s ním :).

Na výrobu maňásků budete potřebovat:

- různobarevnou vlnu - použila jsem ji na uháčkování tělíček a na vlasy

- háček na háčkování

- nůžky

- tavnou pistoli a tyčinky lepidla jako náplň do pistole

- různobarevnou pěnovou gumu nebo flísové dekorace

- plastová očka - nemáte-li, nevadí, snadno si je vyrobíte z pěnové gumy

Těla maňásků můžete vyrobit i z kousků látky nebo z ustříhaných prstíků starých zimních rukavic. V tom případě si místo háčku připravte jehlu a nit.

Porod-lávstory

To vám takhle jeden mlaďoch úplně zblbnul do holky svých snů. Jenže holčina ráda provokuje a užívá si pozornosti a tak laškuje a baví jí dělat štráchy. Po jedné takové flirtovací chvilce, kdy mu milá zabouchne dveře od domku před čumákem, si rozesmutnělý mladík sedne na pařez v lese a bulí. Slzy se mu z očí valí jako z prasklého vodovodního potrubí, protože si myslí, že o něj dotyčná nestojí. Jeho kamarád ho najde přesně v tomhle stavu a tak ho zajímá, co se jako děje. Zamilovánek achá a vzdychá, vylíčí mu svoje vizionářské plány s dámou a kamarád se té hromádce fňukajícího neštěstí rozhodne pomoci.

Maňásci na prst

Už je to pár měsíců, co do mě starší synek začal hučet, že by si moc přál maňásky na prst. Že prý by s nimi hrál tomu mladšímu divadlo. Ač svoje děti miluju, nadšená jsem z toho dvakrát nebyla a tak se mi před výrobou maňásků dařilo úspěšně unikat. No jo, jenže to bych se taky mohla "prounikat" až do puberty mých dítek a to se obávám, že bych se místo poděkování za ty potvůrky dočkala tak leda označení "vrcholu trapnosti". Takže jsem se do toho pustila a protože poslední dobou není moc času nazbyt, realizace trvala s přestávkami dobře přes měsíc. Ale nakonec se zadařilo a dílko brzy doputuje do správných rukou coby dáreček na Den dětí :). Jestli fandíte více maňáskovým zvířátkům, inspiraci najdete u Kerrii.

Hotoví maňásci :)

Týden 21. - puntíkatý

Rychle a stručně - zahájena velká a dlouho plánovaná okenní akce "Plísni, chcípni!". Ačkoliv díky abnormální spotřebě Sava na plísně jsem zvládla odhumusit a umýt jen jedno okno, i přes drobné karamboly (puntíkatá odbarvená košile a vypadlá láhev Sava na ulici :)) akci prozatím hodnotím jako úspěšnou. Nevypadla jsem z okna, plíseň zmizela a okno dokonce ukázalo svojí původní bílou barvu. Což nemění nic na tom, že se stejně brzy vyměnit musí, protože jestli přežije zimu a nevypadne (jakože k tomu při mytí nemělo daleko), tak to bude zázrak. Taky jsem si u toho pěkně zacvičila a upřímně můžu říct, že po čtyřech hodinách neustálého lezení na okno a z okna jsem byla dolámaná víc, než když jsem kdysi lezla po skalách. Jestli se někdo pozastavuje nad čtyřmi hodinami u jednoho okna, vysvětlení je prosté, okno je obrovské, dvoudvéřové a odstraňovač plísně sice plíseň zlikviduje, nechá ale fleky na skle, které se dost špatně leští. Za ty prdele, co mi z papuly vylétly, bych se do naší kasičky sprosťáren nedoplatila. Ještě, že jsem si zavřela dveře...

Abych řekla pravdu, nejsem expert přes puntíky a nikdy jsem nic putníkatého nevlastnila. Tedy pokud nepočítám svůj, zřejmě na věky, pubertálně puntíkatý obličej :). Ale tenhle dárek mě opravdu potěšil a první snídaně z něj chutnala skvěle...

Dort Krteček - návod

O mých patáliích s patláním dortu ála Krteček jste si mohli přečíst v tomto článku. Pro případné nadšence, které to neodradilo, přináším mini návod :).

Výroba takového dortu je časově velmi náročná, takže je dobré si část připravit předem, konkrétně mluvím o marcipánu, který jsem vyráběla několik dní dopředu.

Marcipán na mém dortu jsem si spatlala sama, receptů je spousta a na internetu jich seženete víc, než dost. Já použila recept z této stránky a musím uznat, že ačkoliv jsem salámista :) nevlastnící žádnou kuchyňskou váhu, marcipán "od oka" se mi povedl jak chuťově, tak i konzistencí.

Přiznávám se bez mučení, barvy jsem použila potravinové práškové, které jsou díky "éčkům" pro děti extrémně nevhodné, ale barvila jsem opravdu velmi malým množstvím. Mohla jsem barvit přírodně, to ano, ale nemám zkušenost s tím, jak chutná marcipán obarvený špenátem, kurkumou nebo řepou... Největší kus marcipánu, který jsem potřebovala na pokrytí kopečku, jsem ale barvila holandským kakaem, které má nádhernou barvu.

Hotový marcipán jsem zabalila do mikrotenových sáčků a uložila do ledničky.

Plivátko

Tak se nám naše město rozhodlo zpříjemnit nastávající horké letní dny na přehradě stavěním protipovodňové štoly. V našich podmínkách k tomu patří odstřelování země pod povrchem a tak bylo třeba vypustit vodu. Stalo se. Tedy ne úplně, hladina se snížila zhruba o dva metry, ale co takové dva metry dokáží za divy... To plivátko, co tam zůstalo, snad ani nestojí za řeč. Což o to, my bychom se tam s kapříky nějak porovnali, otázkou je, zda k tomu budeme mít vůbec možnost, protože je tam tak málo vody, že sinice budou mít letos žranice.

Ale! Díky vypuštění máme místo pidiplácků ohromné luxusní pláže, které se jen tak v centru města nevidí... :)

Po odpuštění vody se odkryly nečekaně rozlehlé pláže...

Týden 20. - narozeninový

Do Matýska se zamiloval nějaký bacil a synek také zahořel, ovšem ne láskou, ale horečkou bezmála čtyřicet. Ale, stejně jako všichni mí chlapi doma, je úžasný. Občas sice byl protivný a ukňouraný, což je při nemoci pochopitelné, ale jinak... jiný na jeho místě by se sotva plazil a on dělá, jako by byl to nejzdravější dítě na planetě a nějaká horečka je mu šumák. A to se docela hodilo, protože slavit narozeniny bez nálady je docela otrava. Takže tento týden (pro změnu) pouze obrázkově, bez komentářů :).

Dort Krteček

Kdykoliv na mojí mozkovnu zaťuká tvořivá nálada, já otevřu, mé ručičky tvořivou přeberou a mozek jede na dovolenou a věnuje se tomu, co právě uzná za vhodné. Převážně blbostem, ale na tom teď nesejde. Zkrátka, většinou, když něco dělám, nemusím na to myslet a nechávám volnost svým rukám, kterým důvěřuji. Tak tomu mělo být i dnes, kdy jsem patlala dort k zítřejším Matýskovým druhým narozeninám.

Momentálně u nás frčí animovaný seriál s Krtečkem a malý ho opravdu zbožňuje, takže téma dortu bylo vymyšlené velmi rychle. Krteček, kterého jsem si připravila prozíravě už včera, byl hotový za chvíli, takže mě ani nenapadlo, že by naplánovaný průběh výroby dortu mohl být něčím zkomplikovaný. Mohl.

Týden 19. - navěky plesnivý

Připadám si jako v Kocourkově a protože mě rozčiluje vědomí, že s tím v téhle chvíli nemůžu absolutně nic udělat, tak to ze zoufalství alespoň vybleju sem. A prosím pěkně, je to jediné téma mého týdeníku, protože vesměs všechny události týdne byly podobného rázu či ještě horší a já nemám nejmenší zájem, abych se vrátila do původních blogových negativistických kolejí, řádky níže tudíž postačí.

To jsem se vám takhle se slzami na krajíčku vrátila s městského úřadu, kam jsem se šla přeptat, jak se to má s našimi okny, která jsou v dezolátním stavu. Odtamtud mě slušně vyrazili s tím, že nemají žádný příkaz k jakékoliv nápravě a že se s tím nic dělat nebude, i kdybych se na hlavu stavěla. Původní tklivé rozpoložení velmi rychle vystřídalo rozpoložení nasrané a tak si milá Janinka sedla a napsala dopis a spolu s fotkami ho odeslala na městský úřad...

Dopis je dlouhý, takže vás jím nudit nebudu - ve zkratce - okna jsou stará několik desítek let a nasměrována na severní stranu, takže jsou velmi namáhána povětrnostními vlivy. Okenní rámy a parapety jsou ztrouchnivělé, černé a plesnivé a každou chvíli z nich odpadávají kusy dřeva nebo kytu. Chybí těsnění skel, mezi nimi se sráží voda (nebo do nich rovnou při dešti teče, protože jsou místy sesedlá) a díky vlhkosti se na zdech bytu a mezi okenními skly tvoří plesnivé mapy, které ale nemůžu umýt, protože okna díky zrezivělým šroubům nejdou rozdělat. Stejně tak nemůžu umýt ani okna zvenčí, protože nejdou buď vůbec otevřít, nebo jen pootevřít a to prosím jen v létě, protože v ostatních ročních obdobích jsou rámy nabobtnalé nebo zmrzlé. No a protože okna nejdou otevřít, nebyla již dva roky mytá, což není vzhledem k tomu, že bydlíme nad rušnou ulicí, kde denně projedou stovky aut, nic koukatelného.
Pak tu máme samostatnou kapitolu a tou je okno, které sice otevřít jde, ale nejde díky zrezivělému zavíracímu systému zase zavřít, takže se při každém závanu větru samo otevírá...

Přiložené fotografie...

Žirafa LEGOva

Můj neoficiální název je Žirafa LEGOva a jsem pravděpodobně jedinou svého druhu na světě. Mezi mé charakteristické rysy patří originální pestrobarevnost a výrazné kostkování...

Cvok, LEGO a Hvězdné Války

Nezapadám do zažitých představ mých bližních, že jako matka od dětí bych měla být permanentně servaná jak angrešt a v případě, že bych měla dokonale naklizeno a navařeno, měla bych chodit drbat "na kafíčko" k sousedkám, péct si šunky do ruda na sluníčku, opíjet se s kamarádkami na hopsa hejsa akcích, případně odkládat děti do dětského koutku v nákupáku a opět u kafíčka a zákusku drbat. Podle nich jsem cvok. Kdo to kdy viděl, aby si ženská, která už dávno jede čtvrtý gumy a má dvě děti, hrála s Legem, "pařila" na Playstationu, sledovala animáče, neustále něco tvořila, nebo jezdila na koloběžce? No, někdo tomu říká cvok, někdo originál :). To však nic nemění na tom, že každou chvíli poslouchám:

"Tvoje starosti bych chtěla mít. Kde na to bereš čas? Ty se asi doma hodně nudíš, co?"

Týden 18. - růžovoučký

Týden by měl být spíše svatební, ale růžová barva v týdenní rekapitulaci svatbu dokonale převálcovala...

Prvním růžovým zážitkem bylo propašování červeného trika do světlého prádla a jeho následné vyprání. Ještě, že to byla várka s ručníky a plínkami, protože mám pocit, že růžový svetr by manžel nerozdejchal. Krom téhle růžové story (přiznávám, byla to čistě moje blbost) mám z praní další zážitek, ovšem tady už mám podezření na nějakého skřítka. Pokaždé prohlédnu všechny kapsy a obrátím je naruby a pokaždé jsem si jistá, že v nich nic nezůstalo. A skoro pokaždé mám tmavé prádlo olezlé vlákny z papírového kapesníčku. To prostě není normální...

Druhou růžovou událostí je chvilkový (díky Bohu!) objev našeho skoro dvouletého Matěje. V děvčátku, jdoucím vedle něj po chodníku, našel vrbu a hučel do ní tou svojí hatlamatilkou strašně důležité informace. Holčička kulila oči a mlčela, nejspíše oslepená a oněmělá růžovou, která doprovází její rané dětství. Růžový kočárek, růžová princeznovská sukně, růžové tričko, boty, ponožky, korálky. Růžová maminka se sytě růžovými stíny, které vypadaly jako monokl, s růžovými náušnicemi a ohozená opět komplet růžovým oblečením laděným do takovéto barvy. Nemám nic proti růžové, pokud se používá s rozumem. Tohle už považuji za degenerativní chorobu mozku...

Skřítek Botníček

Jeho revírem jsou rohožky, botníky a skříně, zkrátka všechna místa, u kterých se dá předpokládat, že by se tam mohly nacházet boty. Je hodně, řekla bych místy až přehnaně, háklivý na prach a bláto a tak většinou, ještě než si stihneme boty zout, u nich už stojí s hadříkem a pucuje je. O kom že to mluvím? No přeci o skřítkovi Botníčkovi...:)

Dlouho jsme si lámali hlavu, kde se u nás vzal, nakonec jsme ale usoudili, že jsme si ho museli přinést z obchodu v krabici s novými botami. Botníček to později sám potvrdil, prý se tam schoval, protože s nablýskanými a čistými botkami v obchodě nebyla žádná zábava. Doslova to okomentoval: "Nůůůůdáááá!"

Ptáte se, jak takový skřítek vypadá? Ten náš má oči černé jako ten nejčernější krém na boty. Je malý právě tak, aby se vešel do botníkové lavice, jejíž celé jedno patro obývá. Spí ve vystlané krabici od bot a i když je jeho postýlka měkká, někdy má smutnou a stýskavou a jde si raději ustlat do dětské plyšové bačkůrky, kde mu je přeci jenom mazlivěji.

Kromě dokonalé botko-čistící schopnosti vyniká Botníček svými perfektními znalostmi v oblasti kosmetiky pro botky a jeho "kosmetický" kufřík skrývá arzenál, o kterém se vám ani nesnilo. Vyžívá se ve všelijakých krémech a sprejích, hadřících, kartáčích a houbičkách. Je opravdovým odborníkem ve svém oboru.

Týden 17. - feťácký

Využila jsem krásného počasí a tak jsem, když Matýsek usnul v kočárku, domů rozhodně nespěchala. Sedla jsem si v parčíku u řeky na lavičku, vytáhla háčkování (docela rychle jsem se otrkala a je mi šumák, co si okolo jdoucí myslí :)) a nechala si od sluníčka pálit ramena. Z mojí idylky mě vyrušila kačena. Oslepená paprsky jsem líně zvedla oči a krve by se ve mně nedořezal. V řece, asi metr a půl ode mně, za zábradlím dělícím vodu od chodníčku, v úrovni mého klína, vykukovala chlapská hlava. Vzápětí mi došlo, že to je fotograf, který má evidentně dlouholetou praxi a tak se umí plížit tiše jako stín a ještě se dokonale maskovat oblečením. Tihle pošuci mě vážně děsí!!! Stejně jako feťáci, kteří si parčík spletli s noclehárnou a co vám budou tvrdit, že to černé metrové tele bez obojku a náhubku a s obojkem s hroty, je štěně, které si chce hrát. A jako na potvoru s mým dítětem, co je o polovinu menší, než ten čokl...

Košile na svatbu kluci mají a tak mě napadlo, že by se jim k tomu hodila i kravata. U nás nikde pidi kravaty nevedou a já dostala "úžasný" nápad, že jim je vyrobím. Vyštrachala jsem kravatu, kterou měl Míša na svatbě před třemi lety, rozpůlila jí a až pak přemýšlela (au!), jak z těch dvou canců vyrobit velmi jednoduché kravaty, kterými bych svoje děťátka při jejich vázání neprudila. Než jsem na to přišla, uplynuly dvě hodiny, samotná výroba byla pětiminutová. Jo, byla to docela legrace, ale povedlo se. Prostě jsem kravatu navázala na gumičku, trochu to pošéfovala jehlou a prudění tak odpadá...:)

Hádanku, co je na obrázku, který jsem vám podstrčila do minulé týdenní rekapitulace, nikdo neuhodl. Takže moji milí, je to...

Mozek!

Tedy alespoň podle našeho prvorozeného. Logiku to má - ovládá ruce, zrak, chuť, čich, nohy, jen na ucho tam zapomněl. A to černé vlevo je zásuvka, protože bez energie přece nemůže fungovat, to je jasný, ne? No a taky to trochu přepísknul s tím milionem terabytů. Vlastně, víte, že se ani nedivím, že to nikdo neuhádl? :)