A je to. Během posledního týdne, kdy jsem měla dovolenou, se mi podařilo doretušovat všech pět starých fotografií pro babi, které jsem vám, ještě ne zcela hotové, představovala minule. Finální výsledek se liší už jen tím, že jsem se snažila o "vymizení" milionů otravných teček, které se tam objevily jako následek velkého zvětšení. Nebylo na tom nic těžkého, jen to bylo tak... jednotvárné a mozek ubíjející. A protože mám obsah svojí hlavinky docela ráda, rozhodla jsem se zrelizovat většinu obrázků stylem poctivější rychloverze a opravdu dokonale jsem "odtečkovala", dle mého, jen ten nejhezčí obrázek...
...který nakonec nejspíš vůbec tím nejhezčím nebyl, nebo alespoň tak soudím podle toho, jak se nemohla babička vynadívat na obrázek tatínka, coby vojáka, před lazaretem. Což mi na jednu stranu přišlo poněkud nefér :) vzhledem k vynaloženému úsilí u ostatních obrázků, ovšem když si vezmu, že v originále má na fotografii hlava pradědečka asi jeden centimetr na výšku a po zvětšení a lehkém zvýraznění je velká centimetrů sedm, možná se ani babi nedivím.
Po vytisknutí byly na obrázcích pradědečků znát nedokonalosti, ale zase taková tragédie to nebyla. Původně jsem chtěla dát obrázky babičce k narozeninám nebo Vánocům, ale převládlo uvažování realistické, přeci jen jí bude 86 a jeden nikdy neví... Protože znám babi moc dobře, ani jsem nečekala, že by dala najevo nějakou radost. Je to velmi zvláštní bytost, která málokdy odhalí svoje emoce a všechny podstatné informace se z ní musí doslova páčit, sama od sebe napovídá spoustu věcí, ale to důležité si ta liška nechává pro sebe :). A právě proto, že jí tak dobře znám, o to více mě překvapila její reakce. Ona měla radost! Dívala se na ty obličeje a vypadalo to, že je opravdu šťastná...
"Janinko, to je poprvý, co vidím tatínka takhle zblízka, tomu to moc slušelo, to byl vážně fešák! A maminka... ta byla překrásná! A ty děti, jak byly tenkrát hezky opletené a oháčkované... Jak jsi to, Janinko, udělala?"
Bylo by zbytečné jí vysvětlovat všechny detaily, protože by tomu rozuměla asi jako křeček jaderné elektrárně, ale alespoň jsem jí popsala, jak jsem fotky retušovala. Nejnázornějším příkladem jsou asi oči, na kterých by měly být vidět opravy nejvíc, i když mi přijde, že tady to zase tak patrné není.
Před - po
Před-po
Nakonec jsem se rozhodla celé fotografie, ze kterých jsem výřezy portrétů dělala, prozatím neopravovat. Bylo by to na dlouhé lokte a myslím, že ty detailní záběry obličejů nadělaly mnohem více radosti, než by udělaly zretušované keře kdesi v pozadí :).
Janinko, to je úžasná práce a fotky jsi "opravila", jak nejlépe to šlo.
OdpovědětVymazatNejhezčí dárky jsou ty, co udělají radost. Tyhle fotografie budou ještě dlouho těšit nejen babičku, ale i celou rodinu. Krásně sis s tím pohrála, Janinko. Jsi šikovná i trpělivá.
OdpovědětVymazatMoc dobrá a poctivá práce a navíc ještě radost obdarované babičky k tomu. Co víc se dá udělat a co víc si přát?
OdpovědětVymazatAť žijí opletení & oháčkovaní (o&o)!
OdpovědětVymazatMoc hezké!
OdpovědětVymazatPerfektní! Snaha se vyplatila, mělo to úspěch... opravdu nečekaný - jde si přát něco víc?
OdpovědětVymazatKdybych ti poslala fotku svého pradědy v uniformě z 1.světové války, začaly by ti v hlavě hlodat asi stejné myšlenky jako právě mně
OdpovědětVymazatMoc vám všem děkuji za milé komentáře!
OdpovědětVymazat[8]: No právě že jsou
OdpovědětVymazat[9]: Ehm, a odkudpak pochází pradědeček?
OdpovědětVymazatUdělala jsi dobře, že jsi babičce dala fotky už ted' a učinila jí št'astnou, byt' jen na malý okamžik.
OdpovědětVymazat[10]: Z Jižních Čech. Padl v Itálii v roce 2016. Jmenoval se František.
OdpovědětVymazat[11]: Mockrát ti děkuji !
OdpovědětVymazatJaninko, je to perfektní práce a babičce jsi nemohla dát krásnější dárek. K jedněm vánocům jsem rodičům vyrobila album z jejich starých fotografií. Nebyly tam jen upravené a zčásti zapaspartované fotky ,ale i historie obou rodů ručně psaná perem. Udělalo jim to tehdy nesmírnou radost. Táta byl už tehdy moc nemocný a o měsíc později nás opustil.
OdpovědětVymazatBabička z tebe má jistě radost.
OdpovědětVymazat[14]: Děkuji ti, je to přesně, jak píšeš :).
OdpovědětVymazatVůbec se nedivím, že měla babi radost. Když byl můj táta ke konci po mozkové příhodě jako malé dítě a nemohl mluvit, očička se mu vždycky rozzářila nad fotkami z mládí. Povídala jsem mu všechno možné, taky o tom jak hrával na harmoniku v orchestru a on jak těžko formuloval myšlenky, najednou povídá: "To mě přeceňuješ." Chtěl tím asi říct, že to není pravda. Tak jsem mu přinesla fotku z té doby....kroutil nad tím hlavou. Ale bylo nám při takových "hovorech" kupodivu líp, než když byl zdravý.
OdpovědětVymazat[17]: Děkuji :), zrovna včera jsem s babičkou mluvila a ona mi i po těch týdnech říkala, jak moc velikou radost má, jak se na ně každý večer dívá. Jak jsou jí najednou ty velké tváře blíž a jak vzpomíná na všechno hezké, co spolu před tou spoustou let zažili...
OdpovědětVymazatSkvělá práce a nádherné fotografie. Ráda si prohlížím staré fotky.
OdpovědětVymazat[19]: Děkuji mockrát .
OdpovědětVymazat