Svítící dýně


V posledním dýňovém článku jsem psala, jak jsme se při tvoření příšerek náramně bavili. Zapomněla jsem ale zmínit, že to nebylo jen tím, jak jsme si pálili prsty lepící pistolí, že jsme vypadali mezi těmi vlákny z tavné tyčinky jako pavoučí oběti a že tato atmosféra, byť tak úplně neplánovaná, byla dokonalým bonusem :). Bylo to také tím, jak tvoření pojal prvorozený. On je prostě originál, na všechno jde vědecky a z úplně jiného konce. A snad se na mě nebudete zlobit, že jsem si jeho výtvor záměrně nechala na samostatný článek, protože by byla škoda, aby se mezi těmi našimi ztratil :).

Na první pohled vypadá dýně jako hezká pomalovaná sklenička, která bude sloužit jako roztomilá svítící dekorace...


Kulatiny


Má letošní oslava narozenin se odehrávala v úplně jiném duchu, než by kdekdo čekal. Většinou totiž není žádná :). Jenže jednou za deset let přijdou kulatiny a očekávání rodinných příslušníků jsou mé nikdy nenaplněné vizi "vypnu si telefon a odjedu hodně daleko" na hony vzdálená. Jen tak mezi řečí jsem se svěřila se svými obavami švagrovi a nebudu lhát, jeho reakce mě opravdu dojala...

"Víš, tak jsme přemýšleli. Vždycky, když je nějaká oslava, vaříš, pečeš, všechny nás obskakuješ. No a nás napadlo, že bychom tentokrát udělali oslavu my pro tebe. U nás. Všechno bysme připravili a ty bys nemusela nic."

A protože švagrova přítelkyně je jen o deset dní starší, než já, oslava to byla dvoukulatinová. Jediné, co mi bylo dovoleno, bylo upatlání dortu, jehož pracovní název zněl "Jeden pro dvě (cítky)" :).

Omluvte prosím kvalitu obrázků, ten den bylo nevídaně hnusno a šedivo. Naštěstí ale jen venku, oslava byla vskutku parádní :).

Dýňové příšerky


...aneb dýňová šou pokračuje. Ze sestřiny zahrádky doputovaly až do našeho proutěného košíku tři malé ozdobné dýně. Dva týdny jen tak spokojeně odpočívaly na stole a snažily se navodit podzimní atmosféru. Pohled se mi na ně svezl při každém jídle a pokaždé, když jsem vysávala drobky, leštila stůl či odlepovala od stolu prostírání, které připlácnutím šikovně zakamuflovalo rozlitý jogurt. A koukala jsem se na ně tak často, až mě napadlo, že s jejich potenciálem by byla škoda na ně nechat jen tak sedat prach. To ať ten prach sedá raději na naše výtvory :).

A tak jsme si sedli a tvořili. Téma bylo překvapivě "Dýně", použili jsme opravdové i polystyrenové a náramně jsme se u toho bavili. Snad se budete bavit i vy :).

Babičkovská dýně


Letos, pod vlivem mediální masáže, jsem se poprvé rozhodla uvařit dýňovou polévku. Koupila jsem na ní překrásnou muškátovou dýni, k tomu další ingredience, které prý zaručeně způsobí strávníkům explozi chuťových buněk a dala se do díla. Pečlivě jsem vydlabala dýni (protože jsem žena praktická a slupku jsem chtěla použít na podzimní tvoření) a pak podle superúža receptu polévku uvařila. Výsledek mě opravdu překvapil - překrásně voněl a vypadal jako svíčková. Škoda, že tak i nechutnal. Polévková omáčka skončila v odpadní rouře, ale toho Bohdá nebude, aby Janinka z boje utíkala a házela dýni do žita. Gurmánským pokusům není zdaleka konec, polovičák mi ze svých cest přivezl osvědčený recept od paní domácí, po jejíž pikantní dýňové polévce s klobáskou se může utlouct.

No, tak alespoň že mi zbyla ta vydlabaná slupka na to tvoření. Hezky jsem si s ní vyhrála, vyřezala, nazdobila. Kráska to byla. Ale vy ji v denním světle bohužel neuvidíte. Ono když si vzpomenete vyfotit ji až po několika dnech a poté, kdy v ní hořela svíčka, má taková dýně do krasavice daleko. Postupná deformace proběhla v několika fázích, rozštěpem horního patra počínaje, přes ztrátu jediného zoubku a zapomenutím vložit si do úst zubní náhradu konče. No nic, ve tmě se to ztratí. Neztratilo. I v té tmě vypadala v poslední fází svého života jako to největší ubožátko ze všech. Letos nám prostě ta dýňová spolupráce tak úplně neklapla :).

Den první
Jediný normální obrázek letošní dýně...


Krásný den


Další příhoda do rubriky "Zákaznické špeky" je tu a já ji raději zapisuji hned, abych náhodou nezapomněla. I když... v tomto případě bych možná zapomněla i ráda. Takový neprávem nas...upený zákazník se objevuje celkem často, většinou ale za pomoci diplomacie a vstřícného jednání problém společně se zákazníkem zlehčíme, pohřbíme a nakonec se loučíme s chacha úsměvem jako dva staří dobří známí. Tentokrát se to ale trochu nepovedlo. No, nepovedlo se to trochu víc. Skoro bych řekla, že se to i podělalo.

Krásný den

Situace: rozzuřený zákazník (jež se v tu chvíli stal zaslouženým králem všech křupanů z Křupanova v mé dosavadní kariéře), který si nenechal vysvětlit, že v tomto případě jeho požadavku skutečně vyhovět nelze, spustil extrémně hlasitou kulometnou palbu slovíček, za která by se nemusel stydět ani bývalý soused cikán Ferenc. A kterou zakončil, oproti předchozí samomluvě, už celkem mírnými slovy:

"Ty vole, běžte tady už všichni do prdele!"

"Děkuji, také vám přeji krásný den!"

"Já vám taky! Ale v PRDELI!!!"

Dotazník


Milí blogoví přátelé,

tento článek je tak trochu netradiční a já jen doufám, že se nebudete zlobit, když pro tentokrát nepolechtá vaši bránici, nepoškádlí chuťové buňky a dokonce ani nepotěší vaše oko. Nedělám takové věci často a vlastně si nepamatuji, kdy a zda vůbec, ale ráda bych vás poprosila o pomoc. Svou prosbu jsem již zveřejnila na FB účtu a její znění vám teď servíruji ve stejném znění zde:

Ahoj lidi, v synově škole probíhá experiment do hodiny "Výchova ke zdraví" (jo, fakt se to tak jmenuje :)) a on se svou skupinkou dostal za úkol vytvořit dotazník týkající se lidské psychiky a posbírat informace od co nejvíce účastníků. Protože je to hoch inteligentní, dotazník naprogramoval a já mám na vás velkou prosbu - zda byste si nenašli minutu na vyplnění, případně na sdílení. Čas máte do poloviny října a dotazník najdete zde: http://formularppsychika.wz.cz. Moc vám všem děkuji! :)

Ke kroku napsat k tomuto tématu i článek mě přiměl fakt, že mí přátelé na FB jsou v drtivé většině ženy zhruba v mém věku a my bychom potřebovali, aby se nám to trochu věkově a (jak se dnes s oblibou říká) genderově vyvážilo.
Vím, že v dnešní uspěchané době je někdy problém najít si volnou chvíli, o to více bychom se synem chtěli poděkovat těm, kteří na základě této výzvy již dotazník vyplnili. Opravdu si toho moc vážíme. A když budete dotazník šířit ještě dál, budeme vám virtuálně na dálku líbat ruce :).

S díky vaše Janinka.

P.S: Až budou data zpracována, určitě vás o výsledky neošidím a ještě jeden článek tomuto tématu věnuji :).

Spider-Man v Liberci


V tomto týdnu se v mém rodném městě na náměstí před radnicí odehrává nevídaná událost - Pražský karneval světel. Všude samá světýlka, žárovičky, spousta stánků, kouzelný historický kolotoč a báječné atrakce, hotový lunapark! Jenže tu něco nehraje. Proč si nemůžu ve stánku koupit preclíček? Proč je PRAŽSKÝ karneval zrovna v LIBERCI? Co je to za sousoší na kašně a kam se poděl náš Neptun? Proč se na náměstí nedostanu v noci, kdy ta světýlka svítí nejvíc? A proč je na všem napsáno "zákaz vstupu" a skrývá se to za plotem?

A tak jo, nebudu vás už dál natahovat, jsou to všechno jen velice realistické kulisy. Po natočení úspěšného seriálu o Albertovi Einsteinovi filmaři opět zavítali do Liberce a natáčí zde scénu do nového amerického trháku, velkofilmu Spider-Man: Far From Home. Tedy... oficiálně se tu natáčí film s krycím názvem "Bosco", ale i vrabci na střeše si cvrlikají historky o tom, že se v Čechách pohybuje režisér předchozího dílu Spider-Man: Homecoming a že hlavní představitel pavoučího muže, hollywoodská hvězda Tom Holland, právě dotočil scény k filmu na Karlově mostě :).

Zajímavosti a informace:

- natáčení má představovat davovou scénu ze slavnosti hudby a světla v Praze
- děj filmu by měl pojednávat o cestách hlavního hrdiny, mladého Petera Parkera, po Evropě
- film má na svědomí studio Sony a v Liberci se jedná o jednu z největších filmových produkcí za několik let
- Neptunova kašna byla kvůli natáčení skryta pod kulisu sousoší
- z prostoru před radnicí byla dočasně odstraněna socha bronzového jezdce na koni
- natáčí se pouze ve večerních a nočních hodinách
- po dvou natáčecích dnech v Praze se dnes, tedy 19.září, štáb přesouvá z Prahy do Liberce, kde by měl zůstat do 29. září
- Benešovo náměstí před radnicí bude po dobu natáčení uzavřeno od večerních 18.00 do ranních 07:00, stejně tak přilehlá Železná ulice
- ve filmu si zahraje několik stovek komparzistů, převážně z Liberce a okolí
- štáb má v České Republice během 14 natáčecích dní utratit v přepočtu čtvrt miliardy korun
- světovou premiéru by měl mít film 5. července příštího roku

A nakonec něco málo ze zákulisí...


Dort Bart Simpson - patnáctileťák


Když jsem začínala psát své první blogové články, prvorozený Míša byl v posledním ročníku mateřské školy a druhorozený Matýsek se ještě nenarodil a měl u mě třetím měsícem přechodné pupkové bydliště. Z Matěje je dnes "hustej a životem protřelej" třeťák, kterému táhne na devátý rok a z Míši gymnazista s velice veselou pubertou, který stihl přerůst 99% příbuzenstva a se kterým jdeme příští týden pro občanku, protože mu bude zítra patnáct. Jsou to fajn kluci a je s nimi neuvěřitelná sranda, ale občas mě stejně tak zvláštně zabolí u srdce, když si vzpomenu, jací to byli drobečkové s ručkou velkou jako malá švestka.

Konec sentimentu, je čas na zábavu, takové patnáctiny se musí pořádně oslavit. A co by to bylo za oslavu bez dortu, že jo :). Letošní patnáctileťák mi dal pěkně zabrat, obzvláště výběrem tématu, až jsem nakonec rezignovala a nechala oslavence, ať si vybere sám. Motiv mi vytiskl a jako bonus upekl piškotový korpus a pomohl s krémem. No nebudu vám lhát, pomohlo mi to moc. Většinou si totiž beru před oslavou den dovolené, tentokrát to ale pracovně nešlo a já byla za každou pomoc moc ráda, protože času opravdu nebylo nazbyt.

Na složení dortu neměl Míša nijaké zvláštní požadavky, jen aby byl ovocný. No tak ho má. Kulatý, tříkilový, piškotový, malinovou zavařeninou promázlý, poctivou dávkou malin prosypaný, lehounkým vanilkovým krémem naplněný a téměř nahatý, jen peřinkou z potahové hmoty zdobený... :)

Obsluha


Pracuji v obchodním řetězci už léta a ačkoliv není obsluha či kontakt se zákazníkem mou primární náplní práce, nelze se jí v rámci reorganizace, která postihla i naší firmu, vyhnout. Mně to ale nevadí, lidi mám ráda a tajně doufám, že snad i oni mají rádi mě. Třeba takový "štamgast" pan Vaníček se svým "Uctivě ruku líbám, milostpaní, přeju krásnej den" mi dokáže rozjasnit i ten nejblbější den, kterých bývá sice jen velmi málo, ale občas se zkrátka zadaří. Opakem pana Vaníčka jsou zákazníci, jejichž, byť jen teoretická existence, je pro mě noční můrou. No a pak je tu ohromný houf zákazníků "něco mezi". Všichni dohromady tvoří velice zajímavou směsici, kterou bych doporučila každému budoucímu psychologovi/psychiatrovi jako studijní materiál.

Minulý rok jsem se rozhodla, že si své příhody budu zapisovat a protože se mi jich pár nastřádalo, občas se o ně s vámi podělím. V některých případech by totiž byla veliká škoda, kdybych si je nechala jen pro sebe :).

Bude to dobrý?


Poslední blogový týden byl velice náročný. Když budu hodně slušná, použiji výraz na palici, ovšem tomu, co se dělo, bych se nebála přiřadit výrazivo mnohem jadrnější. Doba strávená u čtení článku se výrazně prodloužila, neboť přidat komentář byl skutečně nadlidský výkon. A když už se to po hláškách typu "Doba pro přidání komentáře již uplynula", "Komentář nelze přidat, zkuste to prosím později" a pecce nakonec "Nelze vkládat duplicitní komentáře", konečně podařilo, nešlo na něj zase odpovědět, protože byl "smazaný", případně zmizel úplně i se všemi dalšími bratříčky. Po desítkách takovýchto nepovedených pokusů jsem zjistila, že se mi objevil tik v oku a proto jsem se v zájmu zachování zdravého rozumu rozhodla vykašlat se na psaní článku a opustit dočasně blogové vody. Včera jsem se po několika dnech odvážila nakouknout. Kromě toho, že jsem konečně viděla u posledního článku všechny komentáře a nejen první tři, vykouklo na mě tohle...


Zimní donuty


"Mamííí, můžeme si udělat donuty? Prosííím!"

Vidina koblížků smažících se v rozpáleném oleji a vidina sama sebe škvařící se ve čtyřiceti stupních u rozžhaveného sporáku ve mně vzbudila vlnu upřímného a nefalšovaného nadšení a veselí. Jen při té představě mi začaly téct po zádech radostné čůrky potu...

"Ale to víš, že jo, co byste nemohli..."

No nejsem já blbá?!?!

Donuty jsme si vyladili do zimního stylu a trochu se zchladili alespoň při tom zdobení. Kuličky z lahviček se mi ještě dva týdny potom záhadně objevovaly na podlaze a pokaždé tak pěkně křuply, ale co by pro ta dítka jeden neudělal... :)


Jindřich Kašpar de Sarth


Málokdy se genealogovi stane, že při pátrání po svých kořenech narazí na informace, u kterých mu tlak vystřelí někam k Marsu a musí si třikrát promnout oči, jestli se třeba náhodou nespletl. Tento stav mívá o to horší průběh, pokud se genealog o svém předkovi ze 16. století během chvíle dozví téměř všechny informace z jeho života i přes to, že v té době byly matriční zápisy vzácností a že to nebyl král :). Představuji vám zatím největší celebritu z mého rodokmenu, která předstihla i porodní bábu Dorotu, železáře, slévače a stavitele první vysoké pece v českých zemích - Jindřicha Kašpara de Sarth. A protože o něm, i přes jeho nesporný přínos v oblasti železářství a slévárenství, najdeme v internetových vodách jen velmi málo zmínek, jako jeho krev cítím potřebu to napravit :).

Z různých zdrojů se můžeme dozvědět, že to byl italský nebo francouzský rytíř či šlechtic a že do Čech dorazil na pozvání císaře Rudolfa II. Habsburského. Tyto informace, jakkoliv jsou ohromující a genealogovo ego hladící, jsou ale nepodložené a bez zdroje, budu tedy vycházet z alespoň trochu historicky doložitelných faktů, které jsem čerpala především z "Kroniky rodu de Sarth" od Tomáše Donnera, který jako zdroj uvádí několik desítek dalších pramenů.

Rod Jindřicha pochází s největší pravděpodobností z Valonska v Belgii, neboť dobové prameny označují Jindřicha jako "Balona", kterýmžto názvem se v této době označovali právě Valoni. Přesné místo původu rodu není známo, ale indicie ukazují na okolí města Sart-lez-Spa, které se nachází asi 33 km vzdušnou čarou jihovýchodně od belgického Lutychu. Při svém pátrání jsem zjistila, že městečko vzniklo koncem jedenáctého století a bývalo centrem železářské výroby v Belgii, kde toto odvětví existovalo již v době dobytí Galie Římany. Protože se ale Jindřich velmi často podepisoval německy jako Hendrych Kaspar de Sarth, je možné, že cesta jeho rodu vedla přes Německo, kde možná vyrůstal, nebo se dokonce i narodil. Stejně, jako nemáme povědomost o místě jeho narození, neznáme ani datum, předpokládá se ale, že to bylo před rokem 1570.

Jindřich Kašpar přišel do Prahy v roce 1593 jako slévač do služeb císaře Rudolfa II. Dobové listiny jej označují jako "známého mistra ve slévačském umění", později pak jako "zkušeného zvláště ve výrobě litinové munice". Z císařského dvora brzy odešel na Podbrdsko a začal se věnovat vlastnímu železářskému podnikání. Jeho prvním podnikatelským počinem byl pronájem Karlovy huti v Králově Dvoře u Berouna, která byla založena již v roce 1346 Karlem IV. a ve které Jindřich Kašpar vybudoval ve své době nevídanou stavbu - první vysokou pec v českých zemích. Postavení této pece znamenalo v dějinách českého i středoevropského železářství novou epochu. Do té doby byla u nás známá jen přímá výroba železa, kdy pece zvané dýmačky ze sebe po zpracování rudy vydaly pouze železnou hroudu. Jindřich tu zavedl výrobu nepřímou, kdy pec měla větší objem, mohla zpracovat větší množství rudy a vyvinout tak větší teplotu. Díky tomu pec vydávala místo hroudy železa železo tekuté. 3000 let starý způsob zpracování železa tak byl nahrazen metodou novou a tato technologie byla natolik převratná a vyhovující potřebám tehdejšího železářství, že v dalším období nebylo potřeba žádných inovací. Díky vysokým pecím se u nás rozvinulo i slévárenství, o němž do doby před příchodem Jindřicha v dobových pramenech nenajdeme téměř žádné zmínky.

Do rekonstrukce hutě vložil Jindřich 566 kop a 15 grošů míšeňských. Pro vaši představu, za 10 kop jste si v té době mohli koupit 150 slepic, 7 telat, 50 sudů piva nebo jste měli na téměř 4 roky plat pro přední děvečku. Tato částka padla zejména na vybudování vysoké pece, měchy, buchar a potřeby k němu, kovadlinu, novou výheň či hřídele. Přítok měla huť z řeky Litavky a hlavní surovinu získávala ze železorudného dolu Krušná hora. Již v roce 1596 si v této huti objednal císařský zbrojmistr různé druhy litinových koulí v hodnotě 1699 kop grošů míšenských, neboť huť v Králově Dvoře byla v té době považována za jeden z nejlépe vedených železářských podniků v zemích českých. Jindřich Kašpar v peci vyráběl hlavně litinové zboží, mezi nímž vynikala třeba litinová koule o průměru 56,6 cm a váze 700 kg. Kromě koulí dodávaných do hradní zbrojnice vyráběl i odlitky a vodovodní roury. Z dobových zpráv se můžeme dozvědět, že si u něj kolem roku 1598 objednalo Nové město pražské litinové roury pro vodárnu.

Roku 1599 Jindřich požádal císaře Rudolfa II., aby královská komora jeho huť převzala, neboť její provoz byl velmi nákladný, a aby mu byly uhrazeny investiční náklady spojené s hutí. Dale pak žádal, aby mu byla pronajata některá z hutí v panství s nižšími náklady. Bylo mu vyhověno a ještě téhož roku Karlovu huť opustil. Pece v Králově Dvoře fungovaly v téměř nezměněné podobě až do poloviny 19. století, kdy prošly inovací. Tyto železárny jsou považovány za nejstarší evropské s nepřetržitým provozem.

Železárny v Králově Dvoře, r. 1929. Ten Zeppelin je tam jako bonus :).


Šnečí vandalové


Vždy jsem si myslela, že aktuální vyžranou, vytrhanou a rozmočenou podobu reklamní plochy na naší autobusové zastávce mají na svědomí pubertální vandalové. Sice jsem si nedovedla (nebo možná raději nechtěla) představit, jakým způsobem k takovému výsledku došli, pravdu jsem ale asi měla. I když se přiznám, že podoba výrostků mě skutečně zaskočila... :)

My rádi papír žereme
plakáty rádi máme
zda-li pak je vysere..
ééé, pardon, vykakáme?


Ledulák


Naše letní dovolenkové tvoření by mohlo leckomu navodit pocit, že jsme se doma asi hodně nudili. Opak je ovšem pravdou a jako bonus jsme se k tomu všemu ještě vařili (zdravě, ve vlastní šťávě!). A protože to horko nám už vážně lezlo na mozek, rozhodli jsme si ho trochu zpříjemnit. Ledulákem :).


Nepovedené zatmění


Celý den bylo horko a pošmourno, větší či menší mraky si hrály na honěnou a tak to vypadalo, že celé těšení na zatmění Měsíce přijde vniveč. Po západu slunce se začala obloha lehce protrhávat a kolem desáté hodiny večerní byla jako vymetená. Kdybych se hodně snažila, mohla bych vidět i večeřící mimozemšťany ve vzdálené galaxii, tak bylo jasno. Jen na špatné straně oblohy...

Tam, kde by mělo být údajné zatmění, se mračna slila v jednu velikou neforemnou převalující se hmotu a tak bylo načase přestat fňukat, že ten závěr dovolené fakt nevyšel, sbalit fidlátka a jít spát. Vesnička, ve které jsme pobývali, se ale Budíkov nejmenuje pro nic za nic. Psi štěkající na všechny, na všechno a nejlépe v noci a výskající půlka dědiny (zřejmě se zrovna protrhla obloha), která měla zatmění Měsíce jako letní kino, udělali své. Jen trochu pozdě...

Po červené barvě Měsíce nebylo ani památky, občas se přes něj převalila mlhavá skvrna, a když už se obloha konečně vyjasnila, byl to jen docela "obyčejný" úplněk ve hvězdném závoji, na kterém se nejvíce třpytil Mars...


Světlohrátky


To vám takhle jednou po ránu vykouklo zpoza hor sluníčko a v cestě mu zrovna stály dvě plastové lahve, skleněná deska stolu a vařečka. Inspirace jako vyšitá, tomu prostě nešlo odolat...:)


Okno


Když jsme se před pěti lety stěhovali do nového, překvapilo nás, jak mají obyvatelé domu vymakaný úklidový řád. Co, kdy, kde, jak, odkud až kam, takový manuál pro blbečky, napadlo mě tehdy. No jo, ale když si ten manuál pro blbečky někdo nepřečte (jako já první rok), tak třeba ani neví, že jednou z jeho stopadesáti povinností je umýt alespoň jednou za dva roky na svém patře okno. Chybu jsem následující rok napravila a achala pokaždé, když jsem kolem čerstvě umytého okna prošla, protože mytí těch skleněných obrů upřímně a z celého srdce nenávidím a tudíž se tato činnost dá v mém případě označit za heroický výkon. Nadšení mi ale nevydrželo dlouho, mou radost při každé cestě kolem kazilo patro pod námi, jehož okno i za jasného slunného dne budilo dojem, že se venku převalují těžká tmavá mračna.

Tenkrát po nastěhování jsme si taky říkali, že do domu vneseme svěží vítr a snížíme věkový průměr jeho osazenstva. To se nám skutečně povedlo a díky našim dětem jsme ho srazili asi na 50. Snižování však pokračovalo i bez našeho přičinění dále, protože neuplynulo ani pár měsíců a náš vchod měl o dva nájemníky méně. Do nebe odešla hodná a pořádkumilovná paní bydlící pod námi a věčně hartusící pán bydlící hned vedle ní. Byt po paní pořádkumilovné koupil mladý pan inženýr, bohém a světák, který by asi špinavé okno nepoznal i kdyby na něm měl přilepený nos. Paní po bručounovi ubývalo rapidně sil, což se při věku +/- 85 dá očekávat a když skončila v nemocnici a už se nevrátila, její byt dostal nového nájemníka. Tedy nájemnici. Byt obsadila překrásná mladá slečna, která nejspíše vlivem častých pijatyk oslepla a ani ona tak nemohla špinavé okno vidět. A tak se stalo, že souhrou všech náhod a okolností okno na chodbě několik let nikdo neumyl. Až... na něm jednou někdo nechal panu inženýrovi a mladičké slečně vzkaz...


Pracovní momentky II...


...aneb mám novou kancelář.

Mříž

Po přestavbě firmy máme s kolegyní místo malého kamrlíku se zářivkami krásnou novou prostornou kancelář s oknem.

"Ty hele, proč mám na okně mříž?"
"No, to je podle normy, mříž musí být na každém okně..."
"Aha. A co když tu začne hořet?"
"Jani, vždyť tady máš krásný nový protipožární dveře, ty nejmodernější! Neboj, oheň zůstane za dveřma!"
"Aha. No, ale když tu mám ze dvou stran sádrokartonovou stěnu, tak mi to je asi houby platný, co?"

Manuál

V krásné nové kanceláři máme i nový nábytek. A když jsme se tam konečně hezky zabydlely a zaplnily skříně a šuplíky vším potřebným, přišel manuál. A ne jen tak ledajaký! Byl to fotomanuál, který nám dával jasné pokyny, kolik čeho máme kde mít, jak se musí jmenovat šanony a plastové přihrádky, v jakém pořadí za sebou mají jít a kde přesně musí být umístěny. Pro inspiraci přidávám inventář, který by měla obsahovat zásuvka mého stolu. A pozor, budou na to chodit kontroly!

Ještětka


Když jsme se před pěti lety stěhovali do nového bydlení, nechali jsme si v celém bytě udělat plovoucí podlahu. Dlouho jsem nemohla přijít na to, jak jí co nejeefektivněji udržovat, až jsem narazila na "úklidové botky". Za tímto vznešeným názvem se skrývají obyčejné bačkory z takzvané sasanky, materiálu, který se používá na prachovky všech možných tvarů a barev. Botkami jsem tedy vybavila členy rodiny a byli jsme všichni spokojení, je v nich teplo, nedělají kravál a přitom ještě čistí podlahu. Ovšem životnost této pomůcky není neomezená a já si tak musela u jedné nejmenované firmy objednat nové. Potud vše v pořádku. S botkami mi ale domů přišel i reklamní katalog, ze kterého se dosud nemohu vzpamatovat. Na katalogy jsem expert, co můžu, rozeberu, o čemž jste se už mohli přesvědčit v článku "Gastronomické hovado" :), ovšem z toho, co na mě vykouklo tentokrát, budu mít ještě dlouho noční můry.

Dort k výročí


Nejnovější přírůstek do patlavé rubriky je pro mě netradiční prvotinou hned dvakrát. Zaprvé díky číslu, které jsem na dortu ještě nikdy neměla a zadruhé tématem, které je v mém patlání novinkou. Dorty k této příležitosti se dělají většinou párkrát za život. Možná pětkrát, šestkrát a když se hodně zadaří, tak třeba i sedmkrát. Ano, je to dort k výročí a pokud tu na blogu vydržíte vy i já, další dekádu přežijeme ve zdraví a doma to bude šlapat jako doposud, další dort uvidíte za deset let. Nebojte, bude to cobydup :).

Naše figurky jsme, na rozdíl od kluků, nesnědli. Matýsek jim druhý den vykouzlil ze zbytků potahové hmoty slavnostní menu... :)