Na zeleno-žluté vlně

V hlavní roli dva opelichaní oškubánci s mimoňským roztomilým výrazem, kteří se rodili z nouze a v ukrutných bolestech mých šedých buněk. A přesto (nebo právě proto) je prostě miluju! :)

V rolích vedlejších: polystyren, stuhy, korálky, dřevěné výlisky, kuličkový tentononc na drátku, plastová očka, kus klacku, pěnová guma, vlna. A tuna lepidla.

Krásné svátky velikonoční přeje Janinka a její kámoši :).

Korálkové velikonoční vajíčko - návod

V minulém článku jsem vám ukázala velice netradiční velikonoční vajíčka. Pro případné zájemce a milovníky korálků přidávám i návod :).

Na výrobu budete potřebovat:

- plastové vajíčko podobné velikosti, jako je vejce slepičí

- korálky - použila jsem malý český rokajl velikosti 11, pro efekt je dobré mít v zásobě alespoň tři až čtyři barvy

- pevnou nit - osvědčila se mi bílá nylonová nit značky Nymo

- tenkou jehlu s ještě tenčím ouškem - dobře mi posloužila jehla 10 cm dlouhá, kterou jsem zabořila do směsi korálků, kdy se mi jich samo navléklo hned několik najednou

- nůžky

- lepidlo - ještě docela nedávno jsem nedala dopustit na Herkules, nyní jsem si zamilovala fešáka jménem Pritt, viz. obrázek níže

- nějaké udělátko, na kterém hotové vajíčko pověsíte, aby řádně zaschlo - třeba háček nebo kancelářská sponka

Korálkové velikonoční vajíčko

To překrásné blyštivé korálkové velikonoční vajíčko na mě vykouklo před pár lety z hlubin internetu. Protože však bylo korálky obháčkované (zní to divně a ještě divněji se to vyrábí) a mě se ta metoda ani trochu nezamlouvala, nápad jsem po pár pokusech najít srozumitelný návod zavrhla. Jenže vajíčko si v mé hlavě žilo svým vlastním životem. Každý rok v čas předvelikonoční se ozvalo a prudilo tak dlouho, až jsem letos dospěla k názoru, že pokud s tím něco neudělám, bude mojí mozkovnu otravovat i rok příští. Trochu (hodně moc) jsem původní háčkovaný nápad pozměnila a vajíčko bylo na světě. A aby mu nebylo smutno, udělala jsem mu ještě vejcosourozence :).

Sice nejsou úplně taková, jak jsem si je představovala, ale svůj účel tohle tvoření splnilo - vejce v hlavě přestalo dělat neplechu a já si mohu v neviditelném notýsku směle odškrtnout jeden letitý rest :).

Jarní tání

Zatímco vztahy ve společnosti jsou dlouhodobě na bodu mrazu, roztržka stíhá roztržku a jejich aktéři pukají vzteky, protože poměřování pindíků nemá jednoznačného vítěze, u nás tají a pukají jen ledy. No a když u nás tají ledy a sníh a jako bonus nám k tomu nádherně hřeje sluníčko, které nás takhle obdařilo naposledy před půl rokem, všichni jsme z toho naměkko a jsme tak nějak vlídnější a usměvavější. Než šlápneme do čerstvě odkrytého psího hovna.

Tak snad raději zpět k tomu ledu :).

Surfující dinosaurus aneb další várka Matějovin

Po dlouhé době se mi podařilo nastřádat pár špeků a špíčků do rubriky Dětskýma očima. Další várka Matějovin je tedy tady :).

Surfující dinosaurus

Korálkové lucerničky

Moje děti jsou ty nejbáječnější, nejúžasnější a nejhodnější bytosti na naší planetě, v celé galaxii a možná i vesmíru. Dokud se nezačnou pošťuchovat. A jednou za čas se to pošťuchování zvrhne tak, že si říkám, že pokud se nezabijí mezi sebou samy, tak je dodělám já. Zřejmě vlivem blížícího se úplňku tento den nastal právě včera. Alkohol došel předevčírem a tak jediným řešením bylo vyhnat je na mráz, což znamenalo vyhnat i sebe. Naštěstí nám procházka vražedné myšlenky velice rychle zmrazila a domů jsme se vraceli ruku v ruce jako nejlepší kamarádi svorně nadávající na mráz a počasí. A když jsme doma rozmrzli, bylo to zase všechno hezký, vyrobili jsme si něco pro potěšení a už jsme nepochybovali o tom, že se máme, když se máme :).

A co že jsme patlali tentokrát? Naše oblíbené lucerničky na tisíc způsobů :). Do misek jsme si každý namíchal podle svého výběru barevnou směs korálků. Skleničky jsme natřeli lepidlem Herkules, do kterého jsme ještě předtím přimíchali trochu glitrového lepidla a tempery v podobném barevném ladění, jako byly naše směsky korálků. Nakonec jsme korálky pocukrovali natřené skleničky a nechali je pořádně zaschnout. Po zaschnutí doporučuji pro větší fixaci skleničku přetřít ještě jednou tenkou vrstvou lepidla.

A tady už je výsledek - Matýskovo...

Valentýnský dort...

... aneb jedno patlání z cyklu Janinčiných raritek. Tohle totiž u mě moc často neuvidíte, neb jsem tvor ironický, který nádavkem občas zakopne o cynismus a sarkasmus. No a co, i mě občas přepadne valentýnská, růžová, srdíčková a přeslazená nálada. Asi hormony, nebo co. A kdo to na mě někdy vytáhne, slepím mu pusu růžovým marcipánem :).

Náramky Matubo Rulla

To vám bylo krásné ranní překvapení! Obloha vymetená, jako by jí přes noc pod dohledem Panbucha smýčili všichni andělé, sluníčko šajnilo jako ten nejzlatější metál a ptáci zpívali, jako by jim šlo o život. Iluze brzkého jara byla dokonalá, leč prchavá, neb když jsem vylezla ven, přimrzla mi šála k nosu. Jo ták, proto ti ptáčci tak řvou! A tak jo, trochu přehrávám, může být ještě hůř, ještě to není takové, že když si uplivnete, na zem dopadne led :).

A když už jsme u toho sluníčka, modré oblohy a falešného jara, hezky mi ti tři nahrávají představit vám náramkové tvoření posledních dnů. Použila jsem český rokajl a korálky Matubo Rulla, které jsem si opravdu zamilovala. I když je pravda, že to mezi námi při tvoření trochu jiskřilo a občas padly i nějaké ty nadávky. Ono když zjistíte těsně před koncem řady, že druhá dírka korálku není průchozí... Ale jinak spolu máme krásný vztah a máme se rádi :). A teď už k hotovým náramkům...

Jeden pro Matýska :).

Moc si ho přál a sám si i vybral barvy, připomíná mi moře...

O starých fotkách a tak...

Genealogie je posledních deset let jednou z mých intenzivních životních náplní. Za ty roky, co se tomuto oboru více či méně úspěšně věnuji, jsem si zvykla na ledacos. Na matriční stránky, nad nimiž zapisovatel něco pojedl, popil a nakonec na ně vycintal půlku kalamáře. Na 400 let staré zápisy, nad jejichž fantastickou čitelností zůstává rozum stát. Máloco mě tedy v tomto směru překvapí a když už, je to většinou překvapení příjemné (tedy až na ten vytržený list s důležitým zápisem...). Ovšem i v tomto oboru se najdou strašáci, kteří mě zrovna nenechávají moc v klidu. V mém případě se jedná o nedílnou součást genealogie - staré fotografie. Ráda se v nich rochním, ráda je, byť s občasnými nadávkami, digitálně restauruji a přemýšlím nad tím, jací ti lidé, které neznám, asi byli. Občas se ale najdou kousky, které ve mně, mnohdy naprosto nelogicky, vzbuzují pocit nejistoty a strachu. Možná je to k smíchu, možná k pláči, tak jako tak, představuji vám moje "topky". Omlouvám se za kvalitu fotografií, přeci jen jim je i 70 a více :).

1.

První přijímání

Malování na slano

Když se u nás doma má tvořit, musí se nejprve chtít. Když už se chce, musí to i bavit. A aby tvoření děti bavilo, téměř vždy kvůli tomu umře pár mých šedých buněk mozkových, protože je někdy těžké vymyslet nebo najít techniku, která je věku dítěte odpovídající, nepřekombinovaná, jednoduchá a při které je výsledek brzy vidět. Ale ta oběť někdy vážně stojí za to!

Při malování našich posledních dílek jsme se s Matýskem bavili přímo královsky a spojili příjemné s užitečným, protože ve školní družině právě probíhala výtvarná soutěž s názvem "Kouzlo zimy".

Matýskův soutěžní obrázek (a nepomáhala jsem mu ani trošku :))

Válečná vřava

Válka kolem prezidentských voleb zuří v plném proudu. Vzduchem létají místo kulek nadávky a sem tam i facky, zmagořelí křiklouni se překřikují, pitomci, jejichž názor je ten jediný správný, se o něm navzájem bez špetky respektu přesvědčují a letitá přátelství krachují. Generálové obou vojsk se nekultivovaně rochní ve špíně, pozbyli vážnosti a důstojnosti a z očí nerozhodnutých vojáků vyzařuje čiré zoufalství, jak tahle válka skončí.

Ráda bych věřila, že ta béčková telenovela, jakožto neúspěšný propadák, brzy skončí...

Nevím, jestli mi tu někdo rozumí, ale v práci jsem na jednoho parťáka narazila. Jsem přesvědčená, že jsem z té bedýnky zaslechla docela tichounké "Pomoc!"...

Černá Nisa

Tak mě vám přepadla taková lítostivá, když jsem včera i dnes venku hodinu odhazovala sníh a docela vážně se mi zastesklo po teple. Tedy, teplo mi zrovna v tu chvíli bylo dost, ale nějak mi chybělo to sluníčko a léto vůbec. V rozepsaných článcích jsem měla jeden letní rest, obrázky z výletu na přehradu Černá Nisa v Bedřichově. Myslela jsem, že se alespoň při tom psaní trochu ohřeju, ale spíš mě mrazilo, než hřálo. Víte, já totiž úplně zapomněla, že se mi ten výlet tak úplně nelíbil. Venku bylo sice krásně teplo a mraky skrývaly pálící slunce, ale ta přehrada... Jméno Černá Nisa je skutečně příhodné, přehrada byla už z dálky tmavá, voda se zdála černá a vůbec z celého místa šel takový divný chlad. Ticho tam bylo jako v hrobě (tedy já tam nikdy nebyla, ale předpokládám, že ti červíci toho moc nenakecají :)), ani ptáček nezaštěbetal a návštěvníky jsem mohla spočítat na jedné ruce. Až se jednomu nechtělo věřit, že na druhém konci přehrady je nuda pláž plná života. Nejzajímavější z celého výletu tak asi byla cesta tam a zase zpátky...

Absolutní jednička

Celý život jsem byla a stále jsem pro někoho nulou. Ne, že bych byla tak krásně kulaťoučká :), v mém případě nula rovná se tvor ignorující trendy moderní doby. Zatímco v dětství to bylo kvůli rozvedeným rodičům a tíživé finanční situaci a já se kvůli tomu hodně natrápila, v dospělosti to způsobila právě ona zkušenost z dětství, kdy mě chudoba naučila vážit si i toho mála, co jsme měli. Za tuhle lekci jsem nesmírně vděčná a něco z ní se snažím předat i svým dětem, které díky tomu nemají vše, na co si ukáží, ještě dříve, než na to ukáží. I když by mohly. Co si budeme nalhávat, dnešní doba je ujetá a zvrácená ve všech směrech a já jsem ráda, že tomu všemu (stále ještě úspěšně) unikám. Zatím jsem neměla nutkání lepit si umělé drápky na své vlastní nehty, neprodloužila a nezahustila jsem si vlasy, tělo jsem si nenechala počmárat žádnou kérkou a řasy a obočí mám ještě svoje. Nepodstoupila jsem liposukci, zadek nemám vycpaný implantáty a prsa a obličej mám taky původní. Nepočítám kalorie a jím co mi chutná. Denně nedřu ve fitku, nechodím běhat a nesdílím uběhané kilometry na sociálních sítích.

Na vlnách sprejerského podivna

Pár měsíců uplynulo jako voda a během nich se mi podařilo nastřádat další várku sprejeřinek. Kdyby existovaly nějaké kategorie, které by sprejerská dílka nějak třídily, většina z těch dnešních by zcela právem patřila do skupiny "Ujeté". Jsou zkrátka tak podivné, že jeden neví, co si o nich vlastně má myslet... :)

A kdyby si náhodou někdo chtěl zavzpomínat na graffiti minulá, z nichž některá zmizela v propadlišti času a pod barevným nánosem těch, co vidíte v dnešním článku, má možnost nahlédnout do rubriky Graffiti.

Pouštění lodiček z ořechových skořápek...

...aneb jak si hlavní aktéry události vyrobit, když do nich zapomenete koupit svíčky.

To jsem vám takhle chtěla na Štědrý den připravit lodičky na večer, když jsem si vzpomněla, že záměr koupit svíčky do skořápek zůstal jen v hlavě, odkud byl vytěsněn spálovými událostmi posledních adventních dnů. A tak mi nezbylo nic jiného, než jednoduchý plán A (uříznout svíčku, nahřát, přilepit do skořápky) nahradit crcacím plánem B, což znamenalo...

...rozřezat čajové svíčky a zjistit, jací jsou jejich výrobci podvodníci, viz. můj povzdech ZDE

Navrch huj, vespod hnůj...

...aneb jak jsem o Štědrém dni naprostou náhodou prokoukla nekalé praktiky výrobců vonných čajových svíček.

To se vám má tak. O Štědrém dni jsem nutně potřebovala vosk do ořechových lodiček a protože jediný použitelný byl ten v čajových svíčkách, slovo dalo slovo a já je vytáhla na vykuchání a roztavení. Byla jsem nadšená, že moje lodičky nebudou vyplněné obyčejným bílým voskem, nýbrž karamelovým, protože přesně takovou barvu vosk v mých čajových svíčkách má. A jako bonus budou krásně vonět, co víc si přát?

Zní to logicky? Zní. Tak kde se stala chyba, že po zatuhnutí v lodičkách vosk sice voněl, ale byl bílý jako padlý sníh?

Štastné a flekaté

O letošním adventu jsem chtěla pocourat na vánočních trzích, zahřát se svařákem, ochutnat pečené selátko a dělat klukům garde při nakupování vánočních dárků. Taky jsem plánovala se čtyřmi chlapy achat v kině nad novými Star Wars, dnešek si užívat v Praze na několikahodinové plavbě po večerní Vltavě a samotný závěr adventu, Štědrý den, jsem měla trávit v práci. Díky vánočnímu balíčku od tajného ctitele a koktejlu Moribundus 10v1, na kterém si dal extra záležet, nic z toho nebude, což mě (krom toho pracovního Štědrého dne) opravdu mrzí. S podezřením na spálu tak Vánoce strávím jako jeden velký nateklý červený flek. Budiž mým spolustolovníkům u štědrovečerní večeře útěchou, že obličej zůstal ušetřen :).

Mno, zase jsem se rozepsala o něčem jiném, než bylo v plánu, já vám původně chtěla jen popřát... Takže:

Mí milí blogoví přátelé, přeji vám krásné prožití svátků vánočních, klidné a pohodové proplutí rokem 2018 a hlavně hodně štěstí a zdraví. Sobě jen skromně přeji, abych zase začala slyšet. Nerada bych prošvihla cinkání zvonečku u rozsvíceného stromečku :).

Pozdrav

"Slušnost je pro ženy jako parfém. Kapička stačí, aby celá žena příjemně voněla."

Sacha Guitry

Obchodní řetězec, ve kterém pracuji už téměř osmnáct let, postihlo před rokem ničivé zemětřesení s následnými těžkými otřesy, které trvají doposud. Zemětřesení bylo převážně rázu personálního, kdy byl celorepublikově zredukován počet zaměstnanců o čtvrtinu, možná i třetinu, a mělo a má negativní důsledky jak na zaměstnance, kteří tuto živelnou pohromu přežili, tak na zákazníky. A já bych tento článek chtěla věnovat právě jim. Jak těm, jejichž mluva a chování jsou pro mou duši pohlazením, tak těm, kteří vylezli rovnou odkudsi z Křupanova.

Ale vraťme se k tomu zemětřesení. Jako administrativní pracovník řetězce jsem jeho následky znatelně pocítila i já, kde jsou ty časy, kdy jsem si v klidu mohla dělat svou práci. Nyní dělají všichni všechno (a zákonitě nikdo nic pořádně) a i já, v rámci univerzálního pracovníka, občas zaskočím jinde. Třeba na informacích.

Jsem tvor komunikativní, empatický a ve vyhrocených situacích, kterých se denně nahromadí požehnaně, zachovávám klid, nenechávám se strhávat emocemi a můj flegmatický přístup většinou způsobí, že enormně rozčilení (chcete-li nasraní) zákazníci odchází pouze lehce naštvaní a když se zadaří, tak jen mírně rozladění. Musím ale přiznat, že můj přístup neplatí na každého a pár expertů vytočil do vrtule tak, že jsem se obávala o jejich zdraví, neřku-li rovnou život :).

Abych svůj nucený pobyt na informacích přežila se zdravým rozumem, rozhodla jsem se zpestřit si ho soukromým čtyřdenním průzkumem chování zákazníků, který jsem zaměřila na velice jednoduché téma a tím byl obyčejný "Pozdrav". Metodu jsem opět použila velice složitou a tou je hospodské čárkování. A protože výsledek předčil mé očekávání, nemohu se o něj s vámi nepodělit. Ten, který vám předkládám, je mým druhým exemplářem. První vám ale ukázat nemohu, ten jsem totiž, kromě smajlíků, doplnila i textem, za který by mě bývalý soused, cikán Ferenc, určitě pochválil. Ten totiž můj slovník obohatil jako nikdo a to by možná spousta z vás nemusela rozdýchat :).

A výsledek? Křupani zvítězili, ale bylo to těsně. Polovina národa je naštěstí ještě v pořádku...

Drátěné korálkové hvězdy

Letošní prosinec se nese ve znamení dodělávání restů. Ten, který vám dnes chci představit - drátěnou korálkovou vánoční hvězdu - je sice starý několik let, ale premiantovi všech mých restů, nápadu na adventní svícen, jehož součástky na něj mi doma leží už šestým rokem a zřejmě ještě nějaký ten rok budou, nesahá ani po kotníky. Proti němu je hvězdička vlastně takový malý restík. Restíček :). A asi bych se k němu tento rok sama nedostala, kdyby mě k tomu nenakopla svými hvězdami paní Hanka, se kterou jsem se, díky falešnému patchworku, poznala zde na blogu. Takže paní Hanko, děkuji, díky Vám mám na seznamu o jednu položku méně a o dvacet nových ozdob na vánoční stromek více :).

Tvořilo se nám náramně, žádná hvězda není stejná, šlo to rychle a výsledek byl brzy vidět, což ocenily obzvláště děti. Jediné, co mě zamrzelo, byl fakt, že při objednávání drátěných koster hvězdiček nebylo vidět, že při výrobě nějaký koumák spájel prostředek ZLATÉ hvězdy STŘÍBRNÝM cínem, který ve finále zčernal. Je to asi takový estetický kousek, jaký se kolem mě nedávno mihl na ulici - modrobílý proužkovaný pletený kulich s bambulí, svítivě zelená softshellka, fialovo-žluté vzorkované aladinky a černé sněhule. A tak jo, zase tak strašný to není (ten cín, samozřejmě), ale stejně mi to je líto, protože při bližším kouknutí je tenhle nedostatek patrný. Budiž nám útěchou, že se při světle svíček na stromečku ztratí :).

Letní nostalgická

Venku mrzne, jako kdyby kolem prolítla bláznivá Elsa utíkající před sobem a sněhulákem. A mně, ostřílené horalce, se tak moc zastesklo po létě! Chybí mi sluníčko a teplo, s nostalgií vzpomínám na úžasnou dovolenou, každodenní grilovačky, milou společnost a spoustu krásných zážitků...