Falešný patchwork, vejce - návod


Po vánočních koulích technikou falešný patchwork, které jsem vtipně vyráběla až po Vánocích, se nechci dopustit stejného trapasu a mít Velikonoce bez vajíček (stačí, že jsou vymetené regály v obchodech :)) a tak velikonoční vajíčka dělám pro jistotu s předstihem.

Návod na ně bude hodně podobný jako u koulí a bude se v mnohém opakovat, ale myslím, že je lepší mít všechny informace pěkně pohromadě, než každou chvíli odkazovat na minulý patchworkový článek, takže to snad přežijete :).

Na výrobu vejce budete potřebovat:

Špendlíky - Nejlepší jsou takové, které mají zhruba poloviční délku, než bývá obvyklé. Na falešný patchwork jsou nejlepší a vřele je doporučuji, hotové vajíčko pak není tak těžké, na jedno o výšce 7 cm jich totiž budete potřebovat cca 130.

Různě barevné stuhy - doporučuji šíři 2 až 3 cm. Stuhy jsem nastříhala na kousky, které jsou o něco málo delší, než je násobek jejich šířky - to znamená, že například stuha o šířce 2,5 cm, kterou jsem použila, měla po nastříhání na kousky délku cca 5,5 cm. Nastříhejte si i pár kousků delších, vajíčko má zvláštní tvar a delší kousky pro jistotu použijte okolo špičky a spodku.
Pozor na stuhy saténové, vypadají krásně, ale mršky se docela třepí. A taky mívají jednu stranu takovou a druhou makovou, proto je třeba dávat pozor, jestli je při špendlení připevňujete správnou stranou.

Polystyrenové vejce - to z návodu má na výšku 7 centimetrů a seženete ho za pár korun v každém lepším papírnictví, případně se dá sehnat i v dobré galanterii.

Propisku nebo kvalitní obyčejnou tužku

Ostré nůžky

Týden 8. - prskavý a chrchlavý


Míša si ze školy přinesl dárek v podobě bacilů a protože je hodný a štědrý, hezky se s námi všemi o něj podělil. Jsme do jednoho nemocní a já funguju v režimu "stand-by", takže tenhle týden bude méně ukecaný a více obrázkový.

I přes otravné marodění se na tomto týdnu dají najít pozitivní věci. Třeba moje pozice v zaměstnání stále existuje, je pro mně připravená a na můj návrat tam čekají jako na smilování. Nebo že moje tvoření a patlání není ohroženo, protože za moje trápení s klouby a svaly nemůže artróza ani borelióza. Krevní testy odhalily, že za všechny zdravotní patálie zřejmě může bakterie, které si nikdo dřív nevšiml, protože testy na ní jsou zdlouhavé a drahé a lékaři je nechávají dělat, až když neví, kudy kam. Nejhorší na tom je, že díky včasnému neodhalení téhle potvory se zdravotní problémy zhoršují a nové přibývají. Naštěstí paní revmatoložka byla "rozhazovačná" (ani se jí nedivím, když viděla tu hromádku neštěstí, co si začala připadat jako hypochondr), testy nechala provést a tři týdny se silnými antibiotiky by to měly spravit. Hurá!

Taky se opravdu začínám bavit "vajíčkovou krizí". Například v Kauflandu si můžete koupit jen dvě balení. No já bych ráda, kdyby tam nějaká byla. A z principu odmítám dávat 42 korun za deset vajec v Bille, takže jejich koupi bojkotuju a s recepty experimentuju. A pak že buchta bez vajec nejde upéct. Jasně že jde, jak se všichni olizovali...

Matěj začíná objevovat kuchařinu. Pořád by něco míchal, sypal, matlal. Cibuli už nesmím loupat já, jen musím začít vařit s předstihem, trochu mu to trvá...

Ve čtvrtek jsem musela ke svému zaměstnavateli, protože si vzpomněli, že najednou honem rychle potřebují podepsat spoustu papírů. Nemoc, nenemoc, šlo se. A protože se šlo okolo přehrady, byla by škoda vám tu spoušť nenafotit. I když haldy sněhu už nejsou tak dramatické, začala nám totiž obleva :).


Týden 7. - diamantový


Celý týden nebyl ničím výjimečný, kromě jednoho dne, který by se dal nazvat "Dnem na hovno, který nakonec na hovno zase tak úplně nebyl". Omlouvám se všem outlocitným, ale budiž vám útěchou, že jsem to mohla napsat hůř a věřte, že to umím :).

Ráno jsem Míšovi slíbila, že ho po vyučování přijdu do školy vyzvednout, jenže celý den chumelilo a za těch pár hodin napadlo dalších dvacet čísel. Za normálních okolností bych mu zavolala, ať přijde domů sám, jenže jako na potvoru mi od rána v hlavě hlodal nějaký červík a podsouval mi myšlenku, že pro něj do té školy prostě musím dojít, nebo se mu něco stane. Podlehla jsem červíkovi, zabalila Matýska do kočárku a vylezla ven.
Jestli byly někdy cesty v opravdu katastrofálním stavu, tak to nebylo nic proti tomu, co se s nimi dělo dnes. Když jsem zdolala ten kilometr neprotaženého, neposoleného a neposypaného hlavního tahu (chodníky u nás dnes již definitivně přestaly existovat) a chtěla se před školou podívat, jestli jsem přišla včas, zjistila jsem, že nemám telefon. Musel mi vypadnout z kapsy, kam jsem si ho dávala, protože jsem měla mít odpoledne návštěvu a chtěla jsem být "po ruce", kdyby potřebovala pomoci s navigací. Taky jsem tajně doufala, že mě Míša ráno poslouchal a že ví, že pro něj přijdu. Katastrofický scénář řvoucího dítěte bez klíčů před barákem a bez šance se mi dovolat se naštěstí nekoná, povědomá postava se v dálce vynořuje ze školy.

Ježíši, proč jde jen v mikině a bundu courá za sebou? Je normální? Není mu úplně nejlíp a on se tady producíruje ve vichřici a chumelenici, kde není vidět na krok, v mikině! Já ho snad zabiju... Nezabila. Rozbil se mu zip tak nešikovně, že si tu bundu na sebe opravdu sám nemohl obléknout. Díky ti, červíku! Nedovedu si představit, jak by to s tím čudlou dopadlo, kdyby šel domů jen tak v mikině a sám, jak jsem měla v plánu. Jedna pohroma zažehnána, zip jsem provizorně opravila a zamířili jsme nakoupit a domů. Cestou při nás asi stáli všichni svatí, lavina sněhu ze střechy nás předběhla o vteřinu. Víte, dospěla jsem do fáze, kdy už se ani nesnažím mít sníh ráda, nebo ho alespoň tolerovat. Je všude, je ho moc a já ho NENÁVIDÍM!

Míša míří do hudebky, já domů. Tam beru náhradní telefon a prozváním ten ztracený. Dobré znamení, zvoní. Tajné přání, aby zvonil doma, se nevyplnilo, nejspíš si to vibruje někde venku zapadlý ve sněhu. Myšlenku, že ho půjdu hledat, okamžitě zavrhuju, protože nemám ani tušení, kde mi vypadl a navíc mi dnešní "sračkocesta" bohatě stačila.
Sedám na net a hledám číslo na svou návštěvu, v rychlosti jí vysvětlím situaci a dávám náhradní číslo. Při dalším pokusu dovolat se na můj telefon byl hovor odmítnut. Jó milá zlatá, jsi bez telefonu. A čemu se divíš, když jsi tak blbá, že si ani neumíš zapnout kapsu? Naivně to zkouším znova a světe div se, na druhém konci se ozval milý ženský hlas a já, až se Máťa vzbudí, si můžu jít vyzvednout telefon do nedaleké prodejny. Dobří lidé ještě nevymřeli, milé paní jsem poděkovala pistáciovou bonboniérou.

Telefon už suším doma a tak jen čekáme na mou návštěvu, pana novináře. Ten mi veze mou výhru, kterou jsem získala v jedné novinové soutěži, protože jsem byla jako jediná vybraná z "masakrózního" počtu hlasujících. Já, která jsem v životě vyhrála párkrát padesát korun ve Sportce a jako dítě dvě audiokazety Vinnetoua... Vím to už tři týdny a i přesto, že jsem měla velikou radost, skeptik se ve mně nezapře a dokud neuvidím, neuvěřím. A pan novinář přijel a já jsem uviděla a uvěřila, na chvíli se stala celebritou, poskytla rozhovor a nechala se párkrát zvěčnit panem fotografem a pak už jsem jen rozbalovala a achala. Ač přátelé říkají, že jsem díky svému zvláštnímu myšlení polovičním chlapem, pořád jsem v jádru ženská. Áááách :).

Na počátku všeho byla taška :).
Veliká a těžká taška...


Pan Pinďourek a spol.


Už je to nějaký pátek, co jste se mohli bavit komiksem "Pan Pinďourek", který vymyslel a vytvořil můj osmiletý syn. Tajně jsem doufala, že na pana Pinďourka zapomněl, leč opak je pravdou a do týmu si přibral parťáky "Paní Rybičku" a "Cecky". Co je "Pinďourek" a "Cecky" asi víte, co je "Rybička" si jistě domyslíte :).

A já si tak říkám, co by se stalo, kdyby tohle dostal do rukou odpovědný sociální pracovník... Provedl by šetření, nebo by se pousmál nad bezbřehou dětskou fantazií?

Časák pro úchyly na cecky

Kráva a Valentýn


Dnes jsem narazila na naprosto skvělý a vtipný videoklip, o který se s vámi, pokud ho neznáte, prostě musím podělit.
Klip se jmenuje "Kráva" a jeho protagonistkou je úžasná blondýnka (ano, stejně jako blbé mohou být blondýnky i úžasné :)), textařka, herečka a podle zpěvu to vypadá, že i zpěvačka - Barbora Poláková. Text písně se točí okolo svátku svatého Valentýna a zcela vystihuje můj pohled na tento svátek. A protože mi to nedá a jsem cynik od přírody, musím k tomu něco málo napsat.

Zatímco se všude slaví imporťák Valentýn a obchodníci a státní pokladna si mastí kapsu, ostatní svátky zůstávají ladem. Jak ty k tomu přijdou? No schválně, kdo z vás slaví třeba Den trpaslíků, Světový den toalet, Den památky ztracených ponožek nebo Den světového orgasmu za mír?
Víte, osobně si myslím, že pokud se mají dva (tři, čtyři a více :)) rádi, nepotřebují k tomu žádný svátek. Naopak si myslím, že mnohé dívky či ženy by si ušetřily spoustu slziček, trápení, zklamání a trucování, když jejich drahá polovička zapomene a do jejich natažené ručky nevloží čokoládičku či kytici růží, případně pozvání do luxusní restaurace, zájezd do Paříže pro zamilované či víkendový pobyt pro dva se šampaňským a jahodami zdarma. Nejspíše za tahle slůvka budu ukamenovaná, ale jo, jen do mě, přežila jsem horší věci. Třeba blikající a hrající červená a růžová srdce a plyšové medvídky se srdíčkem na břiše, co na vás po zmáčknutí donekonečna bručí "Áj láááv jůůů" :).
Nuže, a teď ta slíbená kráva :). Bůůů.

Týden 6. - nemocniční


Konečně jsem pochopila princip mučení monotónním zvukem. Po 36 hodinách na kapačkách bych "vynálezce" kapačky na elektřinu, která několikrát za vteřinu "tikne", doživotně zavřela i s tím jeho slavným otravným vynálezem, který pomalu, ale jistě, navozuje šílenství.

Vzhledem k tomu, že jsem, dle dotazníku, který o mně vyplňovala zdravotní sestřička v nemocnici, byla počátkem týdne soběstačná asi jako babička na LDN, nemůže mi mít nikdo za zlé, že jsem ve svém stavu zapomněla uvést alergii na náplast, o které jsem si myslela, že se už ani nevyrábí, protože se mi alergie na ní objevila tak dávno, že si to ani nepamatuju. Po odlepení všech náplastí okolo kanyly, kterými sestřička rozhodně nešetřila, jsem zjistila, že náplast se vyrábí stále, jen její vzhled je luxusně průhledný. Asi se uškrábu k smrti.

Papírové květiny - návod (paper flower - tutorial)


Dětičky jsou zlaté a tak slíbený návod na krásné kytičky z papíru je tu o něco dříve. Ano, samolibě použiji slovíčko krásné, protože to řekl můj muž a ten má vždycky pravdu :).
A nejen tím mi udělal velikou radost, taky jsem se tetelila blahem, když mu došlo až po chvíli, že květy nejsou živé. A dost už té samochvály, nebo tu umřu smrady, jdeme na to.

V návodu budu používat termíny:

složený ubrousek - což znamená přehnutý na čtvrtiny, tedy tak, jak ho vyndáte z balení
rozložený ubrousek - tedy vyrovnaný, bez přehnutí

Podrobnější popis jsem dala jen k první květině, u těch dalších, které mají postup velmi podobný, je návod stručnější. V případě jakýchkoliv nejasností se ptejte, tenhle návod byl nejnáročnější ze všech, co jsem zatím dělala, takže je možné, že mi někde něco uteklo :).

Na výrobu květin budete potřebovat:

Různě barevné papírové ubrousky - seženete v každé drogerii či superhypermegamarketu, v případě nouze můžete použít toaletní papír, ale to radši nikde neříkejte :)

Lepidlo na decoupage - postačí vám i úplně obyčejné lepidlo Herkules, poslouží totiž stejně dobře

Silnější a slabší drátek - silnější na stonek, slabší na zpevnění spodní části květu

Štípačky

Ostré nůžky

Tužku

Štětec

A taky trpělivost a pevné nervy... :)

Papírové květiny - Janinčino jaro :)


Kdo chce mít kousek jara a sluníčka doma, stačí mu, když si koupí květináč s nějakou tou barevnou jarní kytičkou. To ale neplatí u nás doma, kromě jedné palmy, která se ještě drží, nám totiž všechny rostlinky zplesnivěly a odešly do kytičkového nebíčka.

Takže zbývá jediná varianta - když nepřijde jaro k Janince, musí si ho vyrobit :).

Vyrobeno z obyčejných barevných papírových ubrousků, návod bude možná příští týden :).

Původní verze bez dekorace...

Motolice :)


Už je mi mnohem lépe, mozek začíná fungovat a myslet, pozornost taky udržím a nohy a ruce už nejsou lemroidní. A hlavně se mi vrací humor, tak raději píšu hned po ránu, než mě zase přejde a než se na mě nalepí únava. Omlouvám se těm, které jsem vylekala, ale vězte, že jsem víc nenapsala, protože jsem se prostě na víc nezmohla.

Od neděle jsem pobývala v nemocnici, kde jsem skončila se silnou závratí a ztrátou rovnováhy. Všechno před očima se mi točilo a splývalo v jeden vír, mohla jsem být jen vleže a pokaždé, když se mnou pokusili pohnout, jako by mě někdo prudce strhl za neviditelné kšandy zpátky dolů.
Ušetřím vás dalších nechutností, snad kromě jedné - pít jsem musela z křiklavě růžové kojenecké lahvičky, protože hrneček jsem neudržela tak, abych ho nevylila. Bylo mi tak blbě a bezmocně, jako snad ještě nikdy v životě.

Týden 5. - mrazivý


Každou noc máme neplánovaný budíček. V rozmezí od půlnoci do páté ráno přijede před naše okno traktůrek doprovázený děsně skřípajícím náklaďákem. Traktůrek se snaží rozvrtávat mantinely sněhu podél parkoviště a náklaďák je odváží na skládku sněhu. Ano, u nás v Exotově máme skládku sněhu :). Velkou. Jsem tolerantní a chápu, že vyčistit město od sněhu je potřeba, ale na druhou stranu můj mozek odmítá pochopit efektivitu jejich práce - jaký by byl problém během dne, kdy je sníh povolený, uzavřít na pár hodin ulici a sajrajt odvézt? Asi velký, takže raději jezdí každou noc a masakrují sníh, který během noci zmrzl téměř na led, na té části parkoviště, kde zrovna neparkuje žádné auto. A je jedno, že takhle vybagrují třeba jen jedno místo... Já vím. Už mlčím. Ale stejně bych se už ráda pořádně vyspala.

Minulý týdeník byl extrémně sněhový, tenhle je zase extrémně mrazivý. Doufám, že když máme u nás samé extrémy, že i v létě bude extrémní horko. A jestli jste si předchozími větami nezamotali jazyk, jste machři (a machryně :)). Venku nám trochu přituhuje a takhle nám mráz maluje mezi okenními skly :).

Dortík herní :)


Dortík, který jsem spatlala dnes, je o dost "vymakanější", než ten včerejší. Postavička na obrázku se jmenuje Ratchet, což bude asi něco říkat pouze těm, kteří se pohybují v herním prostředí, nebo doma vlastní nějakou herní konzoli, na které si hru ze série Ratchet and Clank zahráli :)

Ani tentokrát se malování čokoládou neobešlo bez komplikací. Obrázek jsem si namalovala asi týden předem na pečící papír s tím, že ho na dort později přenesu. To se ukázalo jako nebetyčná blbost, protože jsem neměla vyzkoušené, co takhle pospojovaná čokoládová poleva se sebou po týdnu udělá. Tahle se začala lámat, takže obrázek jsem musela skládat na dort po kouscích. Ale i tak mám z výsledku velikou radost :).

Dort - Provokace :)


Dnes jsem probudila rubriku "Patlavá" z hlubokého zimního spánku. Ne proto, že jsem saďour, ale proto, že tahle rubrika ožívá, jen když má někdo narozeniny. Dnes vám servíruji dortík první, který jsem své drahé polovičce v tuhých mrazech předložila se sladkým úsměvem (ano, i já to občas umím) a s nevinnou otázkou...

Miláčku, vezmeš mě k moři? :)
Já vím, žádné veledílo to není, ale... zase to bylo patlané z lásky :)

Pro Boha, lidi, chlastejte!


Zoufalství nad nízkými tržbami, které patrně souvisely s ekonomickou krizí a s klesající křivkou alkoholismu českého národa, zřejmě donutilo majitele jedné místní nálevny k tomuto činu. Ani v tak těžké chvíli ho neopustil smysl pro humor :).
Foceno v říjnu 2010, od té doby jsem tou ulicí nešla a tak ani netuším, zda podnik ještě funguje. A zda majitele smysl pro humor již opustil...

Falešný patchwork, vánoční koule - návod


Jak jsem slíbila, zapracovala jsem a návod na vánoční koule technikou "falešný patchwork" je hotový. Takže žádné dlouhé povídání, jdeme rovnou na píchání :). Jen ještě připomenu, že pro příznivce falešného patchworku jsem zřídila TUTO stránku se všemi mými návody a inspiracemi na toto téma :).

Nově jsem také na FB a na Pinterestu.

K výrobě koule budete potřebovat:

Špendlíky - HÓÓÓDNĚ MOC ŠPENDLÍKŮ :). Až po dodělání všech koulí jsem objevila v galanterii špendlíky, které jsou kratší, než bývá obvyklé. Právě ty vřele doporučuji, protože hotová koule pak není tak těžká. Na jednu o průměru 7 centimetrů totiž budete potřebovat špendlíků cca 130.
Cena balení o hmotnosti 50 g byla 39 Kč, tipuji, že může vystačit tak na pět koulí.

Stuhy - látkové, taftové, polyesterové, výběr je v dnešní době stejně pestrý jako havajská košile, doporučuji šíři 2 až 3 cm. Stuhy jsem nastříhala na kousky, které jsou o něco málo delší, než je násobek jejich šířky - to znamená, že například stuha o šířce 2,5 cm, kterou jsem použila, měla po nastříhání na kousky délku cca 5,5 cm. Když se vám ale povedou kousky delší, není to vůbec na škodu, však poznáte proč :). Na kouli jsem potřebovala 40 kousků (cca 220 cm) modré stuhy a 16 kousků (cca 90 cm) krémové plus stuhy vcelku na začištění okrajů.
Cena balených stuh o délce 10 m se pohybuje od 25 Kč za obyčejné jednobarevné až po 40 Kč za ty, co se pyšní zlatými či stříbrnými kraji.

Polystyrenovou kouli - ta z návodu má průměr 7 centimetrů a seženete ji za pár korun v každém lepším papírnictví, případně se dá sehnat i v dobré galanterii.

Propisku nebo kvalitní obyčejnou tužku

Ostré nůžky

A pro ty, co nemají železná bříška na prstících, bude vhodný i náprstek :).

Týden 4. - ukřivděný


Týden pro mě nezačal moc pozitivně. Prvorozenému Míšovi jsem dala za úkol roztřídit si ty jeho čmáranice, co mu přetékají ze všech šuplíků u stolu - bordel do koše, poklady do krabice. Jednoduché zadání? Asi ne, druhý den jsem všechno našla v "pokladech", takže jsem se na to vrhla sama. Mezi tou hromadou jsem našla papír a na něm načmáráno:

"Moje máma je nejhnusnější ze všech!!!"

Kdyby to trdlo makový udělalo přesně to, co jsem po něm chtěla, mohli jsme si toho hodně ušetřit. Ne, nic jsem mu neřekla, ani to s ním neřešila, ale lhala bych, že mi to nebylo líto. Papír jsem jen ukázala manželovi a ten, zvědavý, se na něj šel Míši zeptat. Synkovi to bylo líto a prý se spletl. Kecal, jen byl na mě pořádně naštvaný, protože jsem se na něj kvůli něčemu zlobila a tak vyblil na papír první věc, která ho napadla. Muž tomu malýmu jelimanovi vysvětlil, že takhle se naštvání neřeší, a když už, tak ať si to napíše a vyhodí, abych to nenašla. Tím jsem to pokládala za vyřešené, ale za chvíli se naskytla příležitost, během níž synek dostal lekci, díky níž zaručeně nic takového na papír už nikdy nenapíše...

Šla jsem do sprchy a synek se po mně začal shánět: "Kde je máma?"
Manžel pohotově a naprosto neplánovaně odpověděl, že jsem odešla, když jsem ta nejhnusnější máma na světě, což spustilo lavinu slziček a srdceryvného štkaní. Když ten bulíček zjistil, že jsem nikam neodešla a že se jenom koupu, za chvíli mi přistála na podlaze v koupelně škvírou mezi dveřmi vhozená obálka. A v ní srdíčka :).

Ne, nebyla u nás myš a nepochutnávala si na polystyrenu ze stavebnice Merkur. To náš Matěj, šroubováčkem. Ale to ticho, to stálo za to...

Falešný patchwork - vánoční koule


Ano, opravdu se budu měsíc po Vánocích předvádět s vánočními koulemi, kterým jsem špendlíky ubližovala metodou zvanou "falešný patchwork".

Koule jsem netradičně vyráběla po Vánocích, protože i když jsem se opravdu snažila stihnout to ještě před nimi (to aby stromeček nevypadal jako sociální případ, protože zásoba skleněných ozdob se rok od roku tenčí), časově mi to nevyšlo a naklonovat se (zatím) ještě taky nedokážu.
Prozatím přináším pouze fotografie, pro případné příznivce či nadšence, které by vytvoření něčeho takového lákalo, mám rozpracovaný podrobný návod a bude tu příští týden :).

Nejdříve jsem udělala koulí pět...

Orientační plánek ženy


Orientační plánek ženy je další perličkou mého prvorozeného. Nechť vám slouží nejen k pobavení, ale i k zamyšlení, jak ženu vnímá osmileté dítě :).

Předem upozorňuji, že já jsem svému synovi modelem rozhodně nestála, protože nenosím mašli a nemám "cecky" až ke kolenům. Ptáte-li se, kde přišel na "rybičku", vězte, že jsem na tom byla podobně a tak mi to bylo vysvětleno: "Chlapi mají pinďoura a ženský zase rybičku, protože to prostě tak vypadá." Upřímně, jsem docela vděčná za tu rybičku, protože všeobecně známou a rozšířenou "p..u" jsem mu nekompromisně zatrhla poté, co jsem u něj objevila jím napsaný příběh, ve kterém vystupoval pan "Hovno Prdel Pinďour" a paní "Hovna Prdela P..a" (červenám se, jenom si na to vzpomenu). A takové to bylo hodné a slušné dítko... Tedy, on je pořád hodný a slušný, ale asi má občas potřebu se vyjádřit trochu jinak. A že to neříká nahlas, ale hází rovnou na papír? Alespoň budu mít jednou v ruce důkaz, po kom budou mít eventuální vnoučátka svojí pestrou slovní zásobu :).

Plánek

Týden 3. - sněhový


Pondělí - chumelí
Úterý - chumelí
Středa - chumelí
Čtvrtek - chumelí
Pátek, sobota a neděle - překvapivě a naprosto nečekaně zase chumelí!

Ano, bystré hlavičky pochopily, že můj týdenní souhrn chce naznačit, že uplynulých sedm dní bylo ve znamení bílého svinstva. Ééé pardon, chtěla jsem napsat sněhu. Já jsem si totiž slíbila, že se nebudu v souvislosti s tím odporným studeným sajrajtem, který spousta lidí romanticky obdivuje a dostává je do kolen, rozčilovat. Já se vážně snažím, opravdu, můj mozek už dokonce vykazuje nepatrné známky pozitivního vnímání sněhu, ale vykládejte to těm promrzlým a pomrzlým prstům, píšou si, jak se jim zlíbí!

Takže k tomu pozitivnímu vnímání... Konečně, poprvé v životě, se mi podařilo s kočárkem dojet pro druháčka do školy bez větších problémů. Pravda, musela jsem použít jinou cestu i vchod, protože ten pro mrňata zřejmě není prioritou a tak oblast okolo něj jakoby zmizela z povrchu zemského. Nemusela jsem se tak ploužit uprostřed silnice, poníženě uskakovat do závějí před jedoucími auty a nevracela jsem se domů ohozená od hlavy až k patě tou prosolenou břečkou.

On byl totiž, světe div se, odhrnutý chodník!

Máte-li pocit, že přeháním, vězte, že u nás v zimě, mimo úzké centrum, obvykle chodníky neexistují, protože sníh se ze silnic a tramvajové trati odhrnuje právě tam. A ten si tam leží pár měsíců, než roztaje, nebo do doby, kdy někdo nahoře rozhodne "Tak my vám to teda z toho chodníku jako vodvezem, aby zas nebyly kecy, že to nezvládáme!"
Problém nastal, když jsem si to takhle šinula tím krásně odhrnutým chodníkem (tedy on nebyl ani tak odhrnutý, jako spíše uhlazený - pořád ale lepší, než drátem do oka :)) a najednou se přede mnou vynořila hromada sněhu. A za ní zase krásně udusaný chodník... Vlevo metrový sněhový mantinel, vpravo zrovna tak a vracet se mi nechtělo. V duchu jsem tedy panu odhrnovači poděkovala za jeho zkrat jadrnou nadávkou, popřála mu pěkný pobyt v kakacím otvoru a hromadu si odkopala sama. Fyzická aktivita je na nasrání tím nejúčinnějším lékem, to mi můžete věřit :).

Pokud se vrátím k té romantice ze začátku článku, v souvislosti se sněhem se o ní, u nás na severu, nedá ani mluvit. Tuším že ve středu jsem četla, že v Jablonci od začátku ledna, tedy za 18 dní, napadl metr a půl sněhu. Jenže od středy pořád intenzivně a prakticky bez přestávek chumelí a tak to budou dobré metry dva, ne-li více. Kdo tomuhle říká romantika, je cvok.

Nesnáším sníh. Ale snažím se ho tolerovat, protože ingorace jaksi není možná...
:)

Máš kozy až na zem!


Můj syn, coby dítko předškolkové, byl snem snad každé matky. Bystrý a inteligentní. Poslouchal, nezlobil, nelhal, za ruku chodil. Zdravil, ostatním dětem bez řevu půjčoval hračky, nic neničil, neodmlouval. Bavilo ho doma pomáhat s vařením, rád tvořil (moje tvořivé já plesalo radostí), po zdech nemaloval a co je sprosté slovo, nevěděl. Někdy to sice přeháněl s upřímností ("Mami, ten pán strašně smrdí!"), ale co, alespoň ostatní věděli, na čem jsou. Roztomilá tvářička s krásnýma očima jen umocňovala tu dětskou nevinnost.

Po nástupu do školky byl pořád bystrý a inteligentní. Pořád mě poslouchal, nezlobil, za ruku chodil, zdravil. Ale stačilo pro něj přijít do školky trochu dřív a postavit se u dveří tak, aby mě neviděl a...
Měl to hošík pěkně pošéfovaný. Holčičky ho v dětské kuchyňce obskakovaly a on se tam rozvaloval jako paša. No co, s dětmi do té doby moc v kontaktu nebyl, tak ať pozná, jak se to s těma ženskýma vlastně má.

Týden 2. - silikonový


Rozhodla jsem se vykurýrovat kočárek vrzající od té prosolené sněhové břečky a v domnění, že mi maminka přinesla klasický olej na promazání ve spreji, jsem se dala do díla. Pozdě jsem přišla na to, že byla chyba stříkat kočárek v předsíni, byť jsem pod koly měla noviny. Přišla jsem na to v okamžiku, kdy jsem se začala klouzat po podlaze. V předsíni, v obýváku, všude. Olej to sice byl, ale silikonový - částečky si létaly vzduchem jak chtěly a zbytku pomohl Matěj, když rozťapal kde se dalo to, co bylo na zemi kolem kočárku. Nejhorší je, že ten zatracený olej není vidět. To, že něco není s podlahou v pořádku zjistíte, až když si rozbijete kokos. Nevím co s tím a tak si zatím hraju na Sáblíkovou a bruslím ze strany na stranu... Což mi připomíná:

Mohl by mi prosím někdo poradit, čím ten sajrajt dostat z podlahy?

Míša se mi cestou ze školy svěřil, že se cítí strašně. Když jsem se ho zeptala proč, odpověděl, že ho dvakrát políbila spolužačka. Na obědě a na záda :). A že ho pořád stíhuje. Mimochodem, ona spolužačka, nejuječenější a nejnevychovanější dítě ze třídy, je vcelku vytrvalá, otravuje ho takhle už přes rok. Jen doufám, že jí ta láska brzy přejde, jinak potěš Pán Bůh.

Vypila jsem přesně tři roky prošlý relaxační čaj. Byl výbornej, pro případné zájemce tam mám ještě 19 sáčků :).

Na talíři od písmenkové polévky jsem našla od Míši vzkaz...:)