Sněhulák Legulák

Divný. První prosinec klepe na dveře a sníh v Jablonci nikde. Ano, myslím tím TEN Jablonec, kde sníh napadne většinou začátkem listopadu a začátkem května sleze. Ne že by mi to nějak vadilo - vzhledem k tomu, že musím denně ujít pár kilometrů s kočárkem, mi sucho vyhovuje a já děkuji všem Svatým, že to letos je tak, jak je.

A jestli vám sníh přeci jen chybí a chcete si postavit sněhuláka, udělejte to jako já... :)

LEGO sněhulák :)

Týden 47.

Pondělí

Musím na odběr krve a protože nemám hlídání, jdu tam i s Matýskem. Pramálo se mu líbí, že do maminky paní sestřička zabodla injekci, vehementně se mě snaží od ní odtáhnout. Působí to opravdu úsměvně, pevně věřím, že mu to ochraňování svých blízkých vydrží :).

Středa

První výsledky jsou v pohodě, na testy na boreliózu si počkám do příštího týdne. Když i ty budou v pořádku, budu muset na revmatologii. Tak nevím, jestli je to dobře, nebo špatně a jestli je horší borelióza nebo revma s artritidou.

Hercule Poirot

Hercule Poirot

Puntíčkář a hnidopich knírkatý.

Gurmán. Na hlavě mírně plešatý.

Zdvořilý, elegantní Belgičan.

Ješita. Vcelku ale milý pán.

Detektiv roztomile kulatý,

zloduchům šlapající na paty.

Bohužel nevyniká rychlostí,

jeho jsou buňky šedé předností.

Tak to je, vážení, ve zkratce on,

mé sbírce vévodící šampión.

A která že bytůstka stvořila

šťourala Poirota Hercula?

Kdo na svědomí má toho pána?

Agatha Christie jež překonána

v prodejnosti pouze byla sirem

(krajanem svým) W. Shakespearem...

Týden 46.

Pondělí

Učiněno pozoruhodné zjištění - složit na kousky rozebraný kočárek je mnohem těžší, než ho rozložit. Teplota mozku stoupá, můj oblíbený Tetris je mi v tuhle chvíli houby platný. Po hodině práce se složený kočárek blýská novotou a hlavně, krásně voní...:)

Středa

V noci se mi zdál pošahaný sen. S mojí spolužačkou ze základní školy jsme byly pozvané na otevření nového závodního okruhu. Jako čestní hosté jsme my dvě (vyšňořené do historických kožených oblečků, čepic a brýlí) tím tankodromem projely a když jsme dorazili na konec, stála tam vysoká budova s kulatým půdorysem. Uvnitř to vypadalo jako ve velkých garážových domech, tmu, která tam byla, ozařovalo pouze nouzové osvětlení a... ohromné billboardy s mými kresbami pro kulíšky. No jak říkám, pošahaný. Jeden obrázek vám sem dám, ten který jsem na těch reklamních poutačích uviděla jako první...

Čas pro reklamu - krásné pohádky pro kulíšky (malá nedonošeňátka) a jejich rodiny doplněné ilustracemi najdete v knížce, která by měla vyjít během prosince. Až vyjde, určitě sem napíšu více informací...

Kulíšek :)

Večer parádní třídní minirychlosraz.

Ach to ego... :)

Poslední dobou jsem řešila dilema, zda mám na svých stránkách členství v Autorském klubu propagovat. Moje hnusné, vychloubavé a polichocené ego mělo navrch, takže nyní zůstala otázka, jakým způsobem. Nakonec vyhrálo mé hračičkové já :).

Týden 45.

Pondělí

Nikdy by mě nenapadlo, co za blbosti budu muset v Míšově škole řešit - obědy... Nejde o to, že by mu nechutnalo a on nejedl, je po mamince a tak je to spíše naopak, stejně jako já v jeho letech by si i on rád přidal :). Jde o to, že takzvaní obědváři (ti kteří jdou po obědě domů a ne do družiny) mají ve svých řadách tzv. klíčníka, který obědvá s nimi a otevírá a zavírá šatnu. Klíčník se má po týdnu střídat, leč tomu tak není a to je velký problém, protože stávající klíčník, respektive klíčnice, spěchá domů tak, že ostatní u stolu nestihnou kolikrát sníst ani polévku. Minulý týden jsem tedy pro jistotu, než všechno začnu řešit přes paní učitelku, dala Míšovi za úkol, ať se podívá, v kolik začne jíst a v kolik prťavá klíčnice ukončuje oběd. Poslechl a já dnes při jeho vyzvedávání před školou s úžasem poslouchám, že na tříchodové menu mají druháčci rovných deset minut. Mám pocit, že ve čtvrtek si na třídních schůzkách někdo něco nepěkného vyslechne...

Záchodové strašidlo

Na záchodě na mně zírá...

...je to možné? Kýho výra!

Strašidlo velké jak díra

vykousaná v kousku sýra.

Zírá hezky od podlahy

(doma máme staré prahy,

lakované a dřevěné),

šmírák je to, a né, že né!

Roky na nás takhle civí

(ten práh jen tak nezplesniví)

pohledem svým moc děsivým.

Upřímně, já se mu divím...

Naše "strašidlo" :)

Týden 44.

Pondělí

Míša byl u zubaře. Poprvé za celý svůj život nehysterčil. Nevím, jestli za to mohlo jedno sezení u kinezioložky nebo měsíční kámen, zlatý aventurín a hematit, které jsem mu navlékla na šňůrku s tím, ať si je při návštěvě žmoulá v ruce. Možná ani jedno. Možná to všechno způsobil můj muž, který tam šel s ním. Po zjištění, že Míšu vždycky babička v čekárně zpracovávala půl hodiny a stejně to bylo na houby - ječel už ve dveřích, co mu budou dělat (a to šel jenom na prohlídku!) a když už se ho podařilo dostat do křesla, odstrkoval paní zubařce ruku - se na synka podíval a procedil:

"No tak to by sis mohl zkusit. Ostudu mně ani sobě dělat nebudeš, sedneš si na křeslo, otevřeš pusu a ani necekneš!"

A pán tvorstva promluvil a tak se i stalo :).

21.12.2012 aneb "Svět je celý naruby, komu dáme do huby?"

Díky neúprosně se blížícímu konci Mayského kalendáře se poslední dobou začaly šířit z médií tuny zaručených a pravdivých zpráv o konci světa. Kamkoliv nakouknu, tam na mě vybafne ultramegakatastrofa, vražedná kometa nebo šikující se UFO. Kdo se ale v té záplavě tak rozporuplných informací má vyznat? Vy byste byli moudří z poznatků, které se ke mně během pár měsíců dostaly?

Úplně první informace, kterou jsem zaregistrovala a která by mohla mít co dočinění s koncem světa, souvisela s kometou Elenin. Srazí se se Zemí, zvedne ohromnou vlnu tsunami a my se utopíme. Nedlouho poté se však vyrojily informace, že když k nám tahle milá Elenin přiletí na návštěvu, ohromným horkem se voda vypaří a svět sice bude zaplaven, ale lávou, která se vyřine z nitra Země. Super, takže se neutopíme, ale usmažíme.

Týden 43.

Pondělí

Dostala jsem krásnou zprávu od Kláry Csirkové, ředitelky Nedoklubka. Mám ohromnou radost, že se kresby líbí, jeden je z toho tak nějak naměkko...

Středa

Výlet do Liberce tramvají. Je to jenom moje zdání, nebo ostatní cestující, když vidí maminku, jak chce nastoupit s kočárkem a potřebuje pomocnou ruku, automaticky míří k jiným dveřím? Bože, kam ten svět spěje. Musela jsem si vlézt do tramvaje a skoro zařvat na slečnu, aby mi pomohla. Ne, nechytnul mě amok, jen to děvče mělo sluchátka na uších a já s ní nechtěla cloumat :).

Čtvrtek

Děti mají druhým dnem prázdniny a mně už teď tečou nervy. Nechápu, jak jsem mohla s druháčkem přežít ty letní.

Sobota

Manžel mi udělal k snídani báječná míchaná vajíčka. Umyl nádobí a s obědem jsem si taky nemusela lámat hlavu, protože ten obstaral pan pizzař. Ještě před obědem šel manžel "jako" vyhodit smetí a vrátil se s růží :).

A na počítadle návštěvníků na mém blogu se objevilo číslo 10 000.

Narozeniny by mohly být častěji :).

Vymazlená kráska

Víte, já bych se tak alespoň na pár hodin chtěla mít jako ona. Ne, nemyslím tím, že bych zrovna toužila po tom, aby mě někdo natřel barvou, polepil kousky ubrousků, pomatlal lepidlem a jako bonus mi narval do chřtánu 200 papírových kapesníčků...:) Jen by se mi líbilo, aby se mi někdo věnoval tak, jako já jí.

Ééé, teď mě napadá, víte vy vůbec, o čem tu plácám?

Jasně, vzala jsem si do práce další krabičku na kapesníčky. Ta první pro maminku se docela povedla a tak jsem se s chutí vrhla na další, tentokrát určenou pro náš stůl.

Pan Pinďourek

Nedávno jsem slibovala, že určitě nepřijdete o čtyřokénkový minikomiks "Pan Pinďourek", který vymyslel můj čerstvý druháček. Takže... Pan Pinďourek přichází... :)

Týden 42.

Pondělí

Díky roky zatracovanému Facebooku jsem navázala kontakt s příbuznou mého "dědečka". Nikdy jsem ho neviděla a moje rodina o něm nemluví, takže všechny informace, které jsem o něm získala, byly z úmrtního listu, ke kterému jsem se dostala díky ochotnému majiteli pohřebního ústavu a výpisu z katastru nemovitostí (zlatej internet). Práce na rodokmenu, která se díky nedostatku základních informací před lety zastavila, se tak možná znovu rozjede. I když... neříkej hop, dokud nepřeskočíš, ze strany nově nabytého rodinného příslušníka jasně cítím obavy, že si budu klást nějaké nároky. Mně však jde opravdu jen o informace potřebné pro mé pátrání a sestavování rodokmenu.

Otázky, které měla, jsem zodpověděla a uvidím, co bude dál, není každodenním uživatelem počítače, počítám, že do týdne by se znovu mohla ozvat.

Úterý

Vrhla jsem se na kreslení obrázků pro Kulíšky.

Podzimní tvoření s dětmi - Dýňový Emzák :)

Jo, já vím, posledně jsem tvrdila, že už nechci žádnou dýni ani vidět, ani cítit. Ale tuhle sem, s dovolením, ještě propašuju :).

Přesně takhle jsem se cítila v neděli, kdy mě přepadla deprese z toho, že si se mnou nikdo, ale vůbec nikdo, nechce stavět potvůrky z "co trh a park dal". Takže tahle "kočka" je vlastně na truc. Příště si rozmyslím courat se ve dvou stupních v dešti po parku a sbírat kaštany...:)

Týden 41.

Pondělí

Cestou do školy jsem si zahrála na akrobata. To totiž nějaký troubelín (placený městem) uklízel chodníky stylem, že na mně a kočárek každých dvacet metrů čekala uprostřed chodníku kupa hnijícího listí. Už se nerozčiluju, Jablonec je prostě Jablonec.

Úterý

Kromě patálií s oknem jsem v záchvatu čistoty vyprala tři pračky. Když jsem šla s tou náloží do sušárny, zjistila jsem, že nějaký hajzl rozbil zámek u dveří, takže nálož putovala zpátky domů do naší ložnice na sušáky. Nevím co mě osvítilo, že jsem do pračky nenarvala ještě tu čtvrtou várku, protože prádlo z ní by se mi nikam nevešlo a já bych ho asi sušila jako někteří naši spoluobčané na okně na parapetu.

Čtvrtek

Matěj má ohromnou sílu, pořád krade manželovi činky a já nevím, jak ho to odnaučit. Stačí chvilka, nasadí si na tyč kotouče a přitáhne si je do obýváku... Co z toho prcka vyroste?

Neděle

Místo zateplených kalhot na Míšu, pro které jsme původně v neděli vyrazili, jsem z obchodu odcházela lehčí o 478 korun. Tolik stály dvě vázy, které to nerozchodily, když na ně Matěj poté, co zavrávoral, spadl...

Ukradl mi pastelku. Zmaluju mu prdelku?

Ne, nezmaluju, i když ruka mě svrbí. Nejdřív by to slíznul můj druhák, protože moc dobře ví, že pastelky a fixy patří do kelímku na stole až úplně ke zdi. Pak by jedna přistála mladšímu, kterému je necelý rok a půl, protože moc dobře ví, že po zdech se nemaluje. A tím třetím potrestaným hříšníkem bych byla já, protože jsem zase ignorovala "TO TICHO".

Je ticho. Takové ticho, které se nápadně podobá tomu, když mrňous naposledy ukradl staršímu penál a fixy. Tenkrát si naštěstí vybral za oběť svého talentu jen svoje ručičky.

Je ticho. Jenže takových okamžiků je málo a tak, když slyším sladké, sotva slyšitelné, žbrblání, ticho natahuju. Žbrblá rovná se dýchá a žije, v dosahu žádný šampon, voda, hrníček, nůžky, prostě nic, co by ve mně vzbudilo jakékoliv podezření. Že by si konečně začal sám hrát?

"Škráb, škráb."

Tichounké "škráb škráb" vystřelilo můj zadek ze židle kosmickou rychlostí. Ježíši, takovou blbku abys pohledal, nechat se uchlácholit vidinou volné chvilky u kávy může jenom naprostý idiot.

"Škráb, škráb."

S fixami se tenkrát po rukách malovalo dobře. Jenže čerstvě ukořistěnou pastelkou to po rukách jde blbě. Ale sádrokarton vážení, to je materiál...

                         

Podzimní tvoření s dětmi - Dýně na Halloween

To bylo žvástů, že to tu zamořím do Halloweenu dýněmi... Ale po jisté fujtajblové události jsem radikálně změnila názor a dýně už nemůžu ani vidět. Natož cítit.

Dílko, které vám předkládám, mělo být vyvrcholením mé dýňové exhibice. Jenže Janinka míní a dýně, kterou jsem si pro svoje dlabací choutky koupila a uskladnila na okně, mění. Když jsem se totiž šla pokochat nádhernou oranžovou dýní čekající na svůj den D (Dlabací Den :)), který měl nastat až za pár týdnů, do její zadní části se mi čvachtavě zabořily prsty.

Sakra, co teď s ní? Míšovi jsem slíbila, že dýně bude vydlabaná, jenže mně při pohledu na ní neskutečně natahuje. No nic, přežila jsem horší, jdu dlabat. Nejdřív jsem dýni díky vyhnilé díře neplánovaně vykuchala zezadu, mezitím jsem si několikrát udělala pauzu "Běžsehnednadechnoutkoknunebosepobliješ". Pak jsem na ní nakreslila motiv...

Úterý

Netradičně z tohoto týdne vypíchnu jednu situaci a věnuji jí samostatný článek, protože byste při čtení příštího týdne byli délkou jeho popisu asi pěkně zpruzení... :)

Hned brzy dopoledne se stalo něco, co jsem se už pár let snažila vysvětlit správcům města a co jsem tak nějak očekávala. A stejně jsem byla zaskočená...

Jako každé ráno po vyvětrání jsem přibouchla okno. To se ale nezachovalo tak, jako obvykle, sklo z venkovní strany prasklo a rozdělilo se na tři střepy. Dva z nich se díky chybějícímu kytu opíraly pouze o sebe a naklonily se nad frekventovanou ulici. A já myslela, že se mi zastaví pumpa, rozklepaly se mi nohy, ruce a tlak mi vylítl až někam do stratosféry.

Týden 40.

Pondělí

Matěj se naučil štěkat, celý den jede jako kolovrátek "hau, hau hau". Taky se píchá fixou do břicha a procítěně vydává "auuu, auuu" a já jsem konečně pochopila rozdíl mezi "mam" a "mňam". "Mam" je to nutné zlo, co musí jíst a "mňam" je schované nahoře ve skřínce v košíku se sladkostmi :).

Úterý, středa, čtvrtek

Přestávám kojit a dny se mi slily. V návodu u léku zastavujícího laktaci psali, že můžu začít s léčbou kdykoliv. Doktor mi radil, že si mám vzít pro začátek jenom půl tabletky a večer, že po tom bývá někomu špatně. Nejsem béčko, vzala jsem si celý prášek podle návodu a dopoledne. Béčko sice nejsem, ale idiot jo. Je mi blbě, buší mi srdce a motá se mi hlava. To přežiju. Večer si beru podle návodu další, ráno znovu a večer ještě jednu. Je mi příšerně a tak s prášky asi končím. Trochu mi ale přeci jen pomohly - to nejhorší mám za sebou a alespoň mně neodumírala ruka, kvůli které jsem nemohla přestat kojit přirozenou cestou.

A aby toho nebylo málo, moje robátko si to nenechává líbit, proč taky, že jo. Skoro rok a půl něco může a teď najednou ne. Dává mi to pěkně vyžrat, hlavně v noci, nechce ani mlíčko z lahvičky, ani napít. Když se capí (řve na celé kolo) moc dlouho, nezbývá mi, než být zlá. A mně se nelíbí být zlá, jenže zvýšení hlasu zafunguje a on v mžiku usne. Útěchou mi je, že jednou ho to přejít musí.

Podzimní tvoření s dětmi - Bambulínkové dýně

Ono nestačí, že mě poslední dobou přepadají záchvaty tvořivosti, ony se ty záchvaty k tomu všemu, Bůh ví proč, vybíjejí zrovna na dýních. Nejdřív to byl článek Jak se z dýně stala svině a dnes tu mám dýně bambulínkové. Vyráběla jsem je pro Míšu, aby si měl čím ozdobit okenní parapet. A protože to vypadá, že nechám dýně odpočívat až po Halloweenu, další dýňo-výtvory vás nejspíš brzy neminou... :)

Oranžové krasavice :)