Možná znáte to divné šimrání, když stojíte poprvé v cizím městě a jste si naprosto jistí, že tady už jste určitě někdy byli. Přitom ale víte, že tomu tak být nemůže a váš realisticky uvažující mozek se snaží umlátit vaše srdce syrovými argumenty. No a přesně tenhle úžasný pocit (to šimrání, nikoliv mlácení :)) jsem měla já, když jsem minulý rok prvně navštívila Žitavu, město, jehož vznik se datuje do počátku třináctého století a které se počtem historických objektů na metr čtvereční řadí zaručeně na přední příčky nejspíš neexistujícího žebříčku. S odstupem času (a po třetí návštěvě) mohu říct, že mě tohle město naprosto ohromilo a uchvátilo. Možná je to i tím, že mé znalosti historie hravě pokoří i tři dny chcíplá myš a že jediná historie, která mě zajímá, je ta v mém rodokmenu a v mém internetovém bankovnictví.
Jako první vám představím místo, které mne k sobě už zdálky vábilo, ze kterého jsem měla "ošimrané" snad všechny vnitřnosti a od kterého jsem se nemohla odlepit.
Prý jsem byla v minulém životě nevěstka, takže pokud byl tento dům v minulosti bordel, vím, proč mě k sobě volal :).
První věc, která mě na městě velmi zaujala, byly liduprázdné ulice. A ty liduprázdné ulice působily o to zvláštněji, když polovina výloh obchodů na nich byla prázdná, zabedněná, vymlácená. K tomu si přidejte velkou porci historických domů ležících ladem a iluze města duchů je dokonalá. Místy to skutečně vypadalo, jako by všichni žitavští vysublimovali a na domy nikdo sto let nesáhl.
Schauburg - bývalé kino z roku 1827, které v sedmdesátých letech patřilo k nejmodernějším v bývalé NDR. Nyní bez využití a v dezolátním stavu.
Výkup lahví, taktéž bývalý a opuštěný. Zabedněnou výlohu zdobí výjev z roku 1757, kdy v důsledku útoku rakouských vojsk během sedmileté války přišlo při ničivém požáru město o velký počet obyvatel a o svou původní tvář - téměř 80% domů bylo zničeno.
Takovýchto výjevů lze vidět ve městě nepočítaně.
"Masné krámy" v Žitavě. První zmínka o nich pochází z roku 1361, tyto jsou z roku 1838. Když jsme tu byli o adventu, konaly se v těchto místech trhy.
V pozadí budova starého policejního ředitelství.
Celou dobu pobytu jsem měla pocit, že mě neustále někdo sleduje. No a ono fakt jo. Oči! A byly všude!
Tomuto stylu vikýřů a oken se říká "volské oko", jak se jmenují doopravdy ale nevím, neboť oficiální výklad volského oka v architektuře je, že okno je kulatého nebo oválného tvaru. A to tady není ani omylem.
V přilehlém klášteře kostela sv. Petra a Pavla je městské muzeum, ve kterém je k vidění Malé žitavské postní plátno.
A pro dnešek poslední obrázek - bývalé gymnázium, které vzniklo koncem šestnáctého století v jedné z klášterních budov.
Takhle čučící dům je v Litomyšli. Někdy kouká laskavě, někdy poťouchle a jindy vesele. Žitava patřila pánům z Lipé. Tedy za vlády Václava II a Jana Lucemburského.
OdpovědětVymazat[1]: Když jsme se vrátili z první návštěvy, začala jsem se o město více zajímat, takže jsem přišla na to, proč jsem se tam cítila jako doma. Pod pražskou diecézi patřila Žitava církevně až do konce 18. století, je tu hodně podobný styl architektury. Jen je tu tak nějak víc čisto .
OdpovědětVymazat[2]:Tak aby ne, když patřila do Českého království českým pánům.
OdpovědětVymazatZajímavé město, mohly by se tam natáčet historické filmy.
OdpovědětVymazat[4]: To souhlasím, hodně mi připomínalo Prahu, ten český ráz se tam zkrátka nezapře .
OdpovědětVymazatV Žitavě jsem byla, není to z Jizerek moc daleko. Je tam dokonce taková menší Zoo (tu jsme jen obešli zvenku). Fotky jsou parádní, musím celou fotoreportáž moc pochválit. Žitava má svoje kouzlo.
OdpovědětVymazattak toto celkom dostatočne naháňa strach už len z foto. Tak ako tomu bolo miesto, ktoré si odfotila s tými porcelánovými bábikami, alebo čo to bolo zač, tak i toto miesto je riadne strašidelné. Mám veľkú fantáziu a viem si živo predstaviť, že pri prechádzke by tie "okná alias oči" ešte aj mrkali, pozerali z ľava do prava a v hlave by som počula nielen svoje myšlienky, ale i hlasy druhých... juuuj, až ma striaslo. Inak úžasné foto, vážne a história takisto. Miestami som sa nezdržala smiechom :) :) :)
OdpovědětVymazat[6]: O ZOO vím, byly na ní upoutávky v centru, ale co vím, je hodně opomíjená, protože se v ní nenachází cizokrajná, ale spíše středoevropská fauna.
OdpovědětVymazatfakt je to město strašidelné, jako by se tam zastavil čas. Ty střešní okna jsou fakt jak oči.
OdpovědětVymazatTak to je parádní reportáž, po pravdě řečeno mě taková místa fascinují. Je v nich zakletý duch času, vyvolávají vzpomínky a vůbec jsou zajímavé. Díky za článek, sice jsem v Žitavě nebyla a mám ji trochu z ruky, tak jsem se alespoň pokochala fotkami.
OdpovědětVymazatMoc zajímavé výjevy, trochu mi to připomnělo můj pobyt v Jáchymově.
OdpovědětVymazatTak a mám další námět, kam na výlet.
OdpovědětVymazatTo je fascinující, ta opuštěnost, staroba a historie. A ten okatý dům. Tam se prostě zastavil čas.
OdpovědětVymazatMusím říct, že tvé mrazení naprosto chápu... mrazí i mne a to se dívám pouze na fotky... možná to bude tím, že mám kousek od tohoto města své kořeny, protože prababička se narodila v Pethau bei Zittau, což je v současnosti jakési předměstí Žitavy :) Děkuji za zprostředkování úžasného pohledu na město a na vikýře, které mi připomínají obří pavoučí oči
OdpovědětVymazat[9]: A já se tam překvapivě vůbec strašidelně necítila a bylo mi tam moooc hezky .
OdpovědětVymazatJéje, minule tu byly pověšené panenky z oken, nyní "oči" - Janinko co to bude do třetice? Ale reportáž je to pěkná, tam jsem nebyla, tak se tu též ráda pokochám!
OdpovědětVymazatPřiznám se, že z těch prvních fotek strach. O Žitavě jsem dnes slyšela poprve :)
OdpovědětVymazatV Žitavě jsem nikdá nebyla a jediné, co se mi vybavilo, byl Jindřich z Lipé a jeho manželka Anna, která byla usazena se svou rodinou právě v Žitavě. Snad si to pamatuji dobře.
OdpovědětVymazatVýlet do Žitavy už plánuji pěkně dlouho.. snad se tam dostanu(mám to přeci jen téměř za humny..), jelikož ty fotky mě navnadily jak se patří.. :)
OdpovědětVymazatNádherné fotky a současně báječné připomenutí města, které jsem několikrát navštívila. Měla jsem to tam ze svého rodiště opravdu jen pár kroků.
OdpovědětVymazat[16]: Sugr, budou to kozy . A mockrát ti díky!
OdpovědětVymazatS tím bordelem jsi mě dostala
OdpovědětVymazat[22]: Díky!
OdpovědětVymazat[21]: Dnes už to kousek nemám, je to téměř 150 km, jedeme-li po okruhu a dálnici. Od doby, kdy nežije maminka tam jezdím v podstatě jen na hrob. Chybí mi to zázemí, které jsem tam měla.
OdpovědětVymazat[24]: Já to napsala blbě, vím, že jsi teď v Práglu .
OdpovědětVymazatJo. Potvrzuji. Z Žitavy lidé prchají pryč, za prací (?) Je strašně zvláštní se tam ocitnout uprostřed toho nic. Taky to tam mám kousek a ten pocit mě ohromil poprvé, ohromuje mě i po...(nevím kolikáté).
OdpovědětVymazat[26]: My měli podruhé a další štěstí, že tam přeci jen bylo živěji. Ale to poprvé byla fascinující .
OdpovědětVymazat[15]: jooo - vidíš, tím by se to vysvětlovalo Hele, nebyla - třikrát jsem byla se školou v Žitavě, ale v Pethau nikdy :) já to vlastně zjistila teprve nedávno
OdpovědětVymazat[28]: Jsi mě navnadila, asi se tam pojedu při další návštěvě podívat .
OdpovědětVymazatJaninko, za totáče jsme z Rumburka jezdili do Liberce vlakem přes Žitavu, po revoluci jsme jezdili přímo do města.
OdpovědětVymazat[30]: To o těch bytech jsem taky slyšela, nejen prodávají, ale i pronajímají...
OdpovědětVymazat