Kam se vytrácí úcta?

Když mě dnes můj třeťáček ráno neprozvonil, že došel v pořádku do školy a nereagoval na volání ani na zprávu, byla jsem jako šílená. Když jsem po nekonečně dlouhých minutách uslyšela jeho hlas, omlouval se mi, že zapomněl, protože byl v šoku ze zprávy, že kamarádovi ze třídy umřela maminka. Rychle jsem mu jen řekla, ať je na něj hodný a zavěsila. Bylo mi ouzko.

Odpoledne, cestou ze školy, mi synek vyprávěl, jak ten malý osmiletý klučina seděl ve třídě na židli, hlavu schovanou v rukou a položenou na lavici, jak plakal a jak okolo něj poskakovaly ostatní děti a řvaly "Proč ti umřela máma? Proč?"

V tu chvíli by se ve mně krve nedořezal, stáhlo se mi hrdlo a já měla co dělat, abych nezačala bulet. Od té doby, co jsem mámou, mě každá takováhle smutná zpráva týkající se dítěte zasáhne víc, než bych si sama přála. S přiškrceným hlasem jsem se synkem pokračovala v hovoru. Vysvětlila jsem mu, že se ke kamarádovi musí v tuhle chvíli chovat ohleduplně, i když to bylo nejspíš zbytečné, protože on je od mala neobvykle citlivý a vnímavý, takže vím, že v tom chumlu bezcitných otravů nebyl. A taky jsem mu řekla, že by bylo fajn, kdyby ty smrady mrňavý od něj příště odehnal, když to nemůže udělat paní učitelka, která ve třídě o přestávce není.

Možná si řeknete, co vyšiluju a že to jsou jenom děti... Víte, já si pamatuju, že i když jsme, coby žáčci, ve třídě nebyli zrovna dvakrát žádní andílci, byli jsme rodiči vycepovaní a když se spolužák ocitl v podobné situaci, prostě jsme ho jenom pohladili, sklopili hlavu a mazali do lavice. Žádný řev a hloupé otázky, měli jsme pocit, že to je správně, že se to tak má.

Je mi toho klučíka tak strašně líto, život není vůbec fér a hraje podle divných pravidel. A zároveň je mi moc smutno z asociálního chování dnešních dětí. Kam se vytrácí úcta, sociální cítění, slušnost a ohleduplnost? Proč jejich místo stále častěji zabírá bezcitnost, šikana, surovost a otrlost?