Pradědečkův rozkrok

Poslední dobou toho bylo trochu moc. Babička zlobí, začal blázinec okolo synkových škol a vůbec se toho sešlo tak nějak víc. A tak jsem v rámci zachování rovnováhy mého duševního zdraví na pár dní utíkala co nejčastěji od reality a kromě píchání věnců (o tom zase příště :)) jsem se ponořila do minulosti.

Naprosto mě pohltilo další pátrání v rodokmenu, které díky jednomu válečnému veteránovi z Vietnamu a jeho obálce s dokumenty, ze kterých jsem ještě před čtyřmi a půl lety nebyla pranic moudrá, nabralo nový směr. Zmátl vás válečný veterán? Je to jednodušší, než by se mohlo zdát. Naši předkové byli příbuzní, kteří se připojili k tenkrát tolik oblíbenému houfnému opouštění matičky země a odešli do Ameriky, ponejvíce do Chicaga.

Genealogové jistě tuší, že bušení srdce a třas rukou při objevení každého dalšího prapraprapředka v matrice je na místě. Ten třas ale nebyl tak veliký, abych to pátrání v archivech neprokládala restaurováním fotografií, které se ke mně dostaly úplnou náhodou od mé babičky, více ZDE.

Na fotografii z roku 1912, kterou jsem restaurovala jako první a kterou jste tu už (v původním stavu) mohli vidět, je můj pradědeček Antonín. Kdybyste náhodou, když jsem si brala obrázek do parády, procházeli naší domácností, mohli byste slyšet asi toto:

"Miláčku, pošimrala by jsi mi nohy?"

"Zlato, teď nemůžu, teď dodělávám pradědečkův rozkrok!"

"A teď?"

"Jo, ale pochválíš mi tu židli, že jo?"

Upřímně, rozkrok a židle bylo peklo, stejně jako zdi a otisky prstů a... vlastně celá oprava byla dost náročná, ale neskutečně mě bavila, takže už mám v "Janinčině fotoopravně" několik dalších obrázků rozpracovaných. A až budou hotové, půjdou ve velkém formátu za rámeček a babičce pod stromeček, aby nemusela brejlit na ty malé obrázky, co si schovává v krabici :).

Pro srovnání před...

...po