"Pfff, pfff", zafouká mi něco do ucha.
V duchu se usměju, pootevřu jedno oko a čekám, co bude dál. Moje osmiměsíční dítko je vzhůru. Leží na bříšku, pase koníčky a samomluva pokračuje:
"Ťaťa, papa, kaka" - volně přeloženo: "Jako dobrý, vyspal jsem se dobře, mlíko taky nechci, toho mám plný břicho, jak jsem tě v noci šestkrát vzbudil a jsem docela spokojenej. Teda až na to, že nevím, jak to, že jsem v pokojíčku s mámou, když jsem usnul v ložnici s tátou." Překulí se na záda.
"Pfff, pfff" fouká si dál a tleská do toho potichu rukama. Pak sevře ručičku v pěst a pomalu, prstík za prstíkem, ji zase rozevírá. Tohle opakuje tak desetkrát, než ho to přestane bavit. Pořád dělám, že spím, vychutnávám si tu výjimečnou ranní chvilku, kdy nemusím vstávat. Moje bdělé šmírující oko zpozoruje, že se ke mně blíží ruka. "Plác!". To mělo být asi malá... Dělám, že nic. Za moment mi na nose přistane noha, "Plác, plác!" No tak jo, vyhrál jsi. Otevřu oči a povídám:
"Dobré ráno Matýsku, jak jsi se vyspal?"
Roztáhne pusinku do úsměvu. Pořád mi šmrdlá nohama přes obličej. "Plác!"
"Au, to bolí, musíš jemně, Matýsku!"
Bleskurychle otočí hlavu na druhou stranu a zaboří ji do polštáře. Tohle dělá vždycky, když se stydí.
"Já se na tebe nezlobím, ale musíš opatrně..."
Usměju se na něj. Okamžitě pookřeje, otočí se zpátky a na důkaz usmíření mi nabízí dudlík.
"Ne díky, ten je tvůj, jen si ho nech."
Nehodlá se s odmítnutím smířit a tak mi pro změnu začne hladit vlasy. Už takhle po ránu vypadám hrozně a teď... jako po zásahu elektrickým proudem...
"Matýsku, ještě chvíli se budeme rochnit, jo?"
Je milej, dává mi chvilku. Přitulí se ke své látkové plence a když už má dost, dostrká mi její druhou polovinu pod nos, ať se pomazlím taky. Když usoudí, že to stačí, připlazí se co nejblíže ke mně, přitiskne svojí tvář k mojí a natahuje ručičky. Tak teď už je s teplem pod peřinou definitivní konec. Beru ho do náručí a nestačím se divit. Ty jeho oči! Místo obvyklé světle modré barvy jsou temně modré a v kombinaci s černou a s odlesky denního světla vypadají jako obloha za jasné noci. Je to jasný, Matěj má oči po mně, taky se mu mění podle počasí. Hlavně si nezapomenout deštník, tmavě modrá říká, že bude pršet...
Taky Matýsek? Své jméno nezapřou. Budeš se divit čím dál víc
OdpovědětVymazatBože, to je tak krásný dítě! Oči má nádherný! Krásně jsi to popsala...taky bych chtěla jednou takovýho
OdpovědětVymazatZ toho Tvého článku vyzařuje taková něha. Musím se přiznat, že jsem ho fakt četla dvakrát. Matýsek je kouzelný a z těch očí mu září hvězdičky.
OdpovědětVymazatJani, nejen krásná povídka, ale i krásná fotka.
OdpovědětVymazatKrásná fotka, kdyby se takhle usmívali pořád, vůbec by to nevadilo
OdpovědětVymazatTo je kouzelný. Už jsem zapomněla, jaké může být ranní vstávání s takovým malým prckem. I když u nás takové spokojené probouzení nehrozilo. První Honzíkova činnost po probuzení je ještě se zavřenýma očima vypít mléko, teď už naštěstí z flašky. Teprve pak následuje to spokojené "rochnění".
OdpovědětVymazat[1]: Tak to jsem vážně zvědavá, co mi ještě prďola přichystá...
OdpovědětVymazatje uzasny roztomilucky a este aj stedry, niektore deti by svoj dudlik nedali nikomu
OdpovědětVymazatTy jsi v mých očích jemnost sama...žena s velkým Ž.
OdpovědětVymazat[8]:[9]: Děkuju vám...
OdpovědětVymazatTen je rozkošný, nádherný, roztomilý a vypadá tak spokojeně, vyrovnaně a fajn.. celý po mamince! Jeho oči mají překrásnou barvu.
OdpovědětVymazatHej to je super Dám si tě do oblíbených stránek, jo? :)))
OdpovědětVymazatJů, Ronje bude za pár dní osm měsíců. Ta se nestydí vůbec. Od Outěžky se již stačila naučit jednu velice důležitou věc - řvát. Ale jakmile jsem u ní, což vyžaduje pořád, spokojenost, srandičky, snaží se postavit na nožky, všechno ji zajímá. Jenže už mi jako správné "matce" upadla z postele - to si s ní hrála Outěžka, což mne neomlouvá, takže kdykoli se musím jít vyčůrat, chodím poměrně často - furt, tak ji dávám do postýlky, ze které spadnout nemůže. V tu ránu se ze spokojené holčičky stane řvoucí tyran. Jakmile ji zase vezmu do náruče, smích. Marně pátrám po slzách, když tak srdceryvně plakala po mamince. Nejsou tam, je to vyloženě účelové řvaní - vydírání.
OdpovědětVymazatMimochodem, taky mám měňavé oči. Z šedivých se stávají modré. Hanbalánek má zase hnědo-zelené a taky se mění podle světla. Outěžka má zvláštní modrou, takovou hodně světlou a Ronja má modré a proměňují se do hněda. Miluju oči.
OdpovědětVymazat[13]: Ježíši, to je tak krásnej článek, normálně se musím pochválit! Úplně jsem zapomněla, jak to s těma dětičkama, když byly malé, bylo krásný .
OdpovědětVymazat