Ošoupané boty


Děvčátko sebou prudce škublo, zase málem usnulo. Aby svou ospalost trochu rozptýlilo, bloumalo očima po místnosti. Jeho pohled se zastavil na okně. Z levého dolního rohu na ní ze tmy zírala bledá tvář ovázaná bílým šátkem...

O týden dříve, únor, 1966

Děvčátko se dozvědělo smutnou zprávu, její bratranec, který se měl za měsíc ženit, si při cvičení vážně poranil míchu. Byl ochrnutý a napojen na přístroje. Maminka děvčete po návratu z nemocnice nebyla k utišení, když vyprávěla, jak hoch i přes to, že komunikoval očima a plakal, byl odpojen. Neexistovala prý žádná naděje, že by bez přístrojů přežil a lékaři tak získali od matky chlapce souhlas.

Děvčátko odmítlo jít na pohřeb, protože se stydělo přijít tam v obnošených, po sestrách děděných botách. Maminka se tedy vypravila na pohřeb sama a chod domácnosti svěřila svému muži a dětem. Děvčátko mělo ten večer za úkol v kuchyni přikládat do kamen, aby nevyhasl oheň pod bramborami. V kamnech jemně praskalo a teplo příjemně sálalo, jaký to byl kontrast s venkovní zimou a tou spoustou sněhu všude kolem. V uších mu hučelo "nesmím usnout, nesmím usnout..."

Děvčátko sebou prudce škublo, zase málem usnulo. Aby svou ospalost trochu rozptýlilo, bloumalo očima po místnosti. Jeho pohled se zastavil na okně. Z levého dolního rohu na ní ze tmy zírala bledá tvář ovázaná bílým šátkem...

Děvče si promnulo oči a rychle se otřepalo. Podívalo se tam znovu a obličej, jehož oči několikrát zamrkaly, tam byl stále. Děvčátko začalo plakat a křičet, v obličeji poznalo svého bratrance, který měl tou dobou ležet o několik kilometrů dál v rakvi. Utíkalo pryč a vzburcovalo celý dům. Když konečně přesvědčilo starší sestru, aby se šla podívat, obličej tam již nebyl. Otec se snažil dítě uklidnit tvrzením, že to byl nejspíš opilý pobuda, když se šel ale ven přesvědčit, pod okny našel jen čerstvě napadaný sníh beze stop. Nikdo děvčeti nevěřil, všichni si mysleli, že na chvíli usnulo a něco se mu zdálo. Jen děvčátko vědělo. Vědělo, že jí hoch přišel připomenout, jak moc jí měl rád. Vědělo, že ho mrzí, že se s ním nepřijde rozloučit. Vědělo, že na ten pohřeb, boty neboty, dorazit musí.

Druhý den se vydalo na cestu. Z pohřbu si téměř nic nepamatuje. Jen to, že ještě před tím, než omdlelo a než ho vynesli ven na nosítkách, stálo v šoku nad otevřenou rakví, aby se naposledy rozloučilo. Ležel tam, ruce sepjaté a hlavu ovázanou bílým šátkem...
Později se dozvědělo, že mu hlavu, jejíž horní část byla znetvořená pitvou, bratři den předtím narychlo ovázali, aby rána nebyla vidět...

11 komentářů:

  1. ty ovšem dovedeš vtáhnout do děje :)

    OdpovědětVymazat
  2. Děkuji ti za normální článek a ne opsané nesmysly z internetu,kterým ten člověk co to tam dává stejně nerozumí.

    OdpovědětVymazat
  3. No to každopádně, ani jsem nedýchala

    OdpovědětVymazat
  4. Přečetla jsem to jedním dechem.

    OdpovědětVymazat
  5. a ještě pořád to štěstí máš, samozřejmě

    OdpovědětVymazat
  6. závidím ti, měla jsi neuvěřitelný štěstí :)

    OdpovědětVymazat
  7. az ma zamrazilo, normalne by som aj verila ze sa to stalo velmi putavo si to napisala moc pekne

    OdpovědětVymazat
  8. [8]: Že by se to opravdu stalo?

    OdpovědětVymazat

Milí čtenáři, děkuji vám za nakouknutí a komentář :).