Vzpomínky mojí babičky...

Pokaždé, když navštívím svou babičku, odnáším si nějaké poučení nebo moudro. Je to pár měsíců, co jsme se spolu bavily o tom, jak se k sobě lidé chovají, přišla řeč i na mé sousedy. A nečekaně jsme zabrousily do doby před více než půl stoletím, kdy se babička rozpovídala, jak to jeden čas měla se sousedy těžké a jak to jednou pro vždy vyřešila…

Do domu, kde nyní bydlí, se přistěhovala před více než 55 lety. Byt byl ruinou a stálo jí hodně sil, aby se dal obývat. A když už se to konečně povedlo, začala mít problémy se sousedy. Tedy se sousedkou - už si nevzpomenu, jak se jmenovala, takže to pro Vás bude bába Vopajšlice.

Babička v té době byla ve věku okolo třiceti let a bydlela v prvním patře cihlového domu, Vopajšlice by mohla být věkově její matkou a bydlela s rodinkou nad ní. Kromě nezdravení a takových běžných naschválů, jako je zametání smetí k jejím dveřím, si bába vymyslela jeden, který mě opravdu dostal - pokaždé, když si její vnouče ulevilo do nočníku, otevřela okno a… babička to měla všechno na parapetu a skrz sklo nebylo vidět. Také babi neustále vytápěla - došlo to tak daleko, že se jednou Vopajšličin záchod propadl skrz strop na ten babiččin… Když si šla babička stěžovat na město, tak jí ten pán, co tam úřadoval, poradil:

"Paninko, s tou nic nezmůžeme, ani vy, ani my. Takovýhle typy já znám, na ty nic neplatí, já bych Vám doporučil si na tu babiznu někde za rohem v baráku počkat a beze svědků ji zmydlit hlava, nehlava!"

Babička naprosto v šoku odešla, když ještě předtím pánovi odpověděla:

"Vy nejspíš žertujete? Já mám mlátit babu, která je o dvacet let starší a padesát kilo těžší? Já, která bych neublížila ani mouše??? Tak Vám pěkně děkuju a nashledanou…"

No, ale popojedem - i tenkrát se kradlo a protože byl dům hotový průchoďák, dohodla se babi s jinou sousedkou, že půjdou na úřad, který spravuje byty a poprosí je o pár laťek, že by jim jejich chlapi stloukli takové kóje na půdě, dali by si na to zámek a věci tak měli alespoň trochu v bezpečí. Na městě nebyl žádný problém, celkem ochotně jim dřevo na vrata dali (chtěla bych to vidět v dnešní době) a chlapi se pustili do práce. Protože to dřevo bylo opracované nahrubo, všude po schodech od přízemí až na půdu byly třísky, a tak babi vzala koště a zametala od shora dolů. A to by v tom byl čert, aby nevykoukla ze dveří Vopajšlice a nezačala rýt:

"No, to se to dělá pořádnou, ale aby to vzala až k mejm dveřím, to ne, co?"

Ale moje babička nic a zametala si dál to svoje. Babizna provokativně přinesla kýbl s hadrem, koště a že si jde jako uklidit před dveřmi, když to ta z prvního neumí. A k tomu přidala samozřejmě spoustu dalších peprných nadávek a urážek. Babička to vydržela dlouho, avšak pomalu, ale jistě, se to v ní začalo vařit. A tak opáčila:

"To jako mluvíte na mě?"

"No a na koho jinýho asi?"

Další várka nadávek. V babičce to dosáhlo bodu varu a vzpomněla si na slova toho moudrého pána z města. Koukla vlevo, koukla vpravo, z očí jí začaly šlehat blesky a zařvala:

"Ty babo jedna zlá, ty babizno jedna jedovatá, dlouho a hodně jsem si od tebe nechala líbit, ale už toho mám dost! Ještě jednou mi uděláš nějaký naschvál, ještě jednou mi budeš nadávat a přetáhnu tě tím koštětem a zmydlím tě tak, že tě ten tvůj dědek nepozná!"

A rozehnala se za ní s tím smetákem. Jak to babka uviděla, vytřeštila oči, zbledla, zrudla, otočila se na podpatku a utíkala domů, co jí nohy stačily. Práskla za sebou dveřmi, i ten kýbl s hadrem nechala na chodbě.

A od té doby byl klid. Dřív, když se potkaly ty dvě na schodech na chodbě, byla babička tou, která se musela přimáčknout na zábradlí, aby tlustá Vopajšlice mohla s těmi narvanými taškami vůbec projít. A potom? Hádáte správně, nebyla to babička, kdo první pozdravil a přimáčknul se strachem ke zdi…

Snad vás vzpomínky mé babičky alespoň trochu pobavily, tak jako mě :).