Dvojitá ztráta

Před dvěma týdny nám doma na dveře zaťukal nějaký pan Covid. A protože jsme mu, my nezdvořáci, neotevřeli, vykopl dveře a zařídil si u nás rovnou kancelář. Na stůl vybalil sošku netopejra a ačkoliv nebyl zván a nikdo ho o to neprosil, začal úřadovat. Při skóre 3 ze 4 se mu to dařilo báječně, takového pilného úředníka by bral každý zaměstnavatel - nekouká na přesčasy a víkendy, denní či noční směnu, nikdy není nemocný a jde přes mrtvoly, zkrátka ideální zaměstnanec. O víkendu jsem mu říkala, že jsem z něj, coby hosta, vážně unavená a že určitě někomu chybí a jestli by už nechtěl táhnout jinam. Pravda, padlo tam i nějaké to ostřejší slovo a zdvořilá jsem taky zrovna dvakrát nebyla, což mělo jediný následek - pan Covid se ušklíbl a skrz zuby procedil, že tohle jsem fakt přehnala. Suše mi oznámil, že u nás rozhodně doúřadováno nemá, že jsem na řadě a že si mě za to moje hulvátství náležitě vychutná. A jak řekl, tak udělal, virová nálož, která se v naší domácnosti v tu dobu nacházela, udělala svoje. Na výsledkové tabulce se objevilo skóre 4 ze 4 a ten neřád se u toho náramně baví. Naložil mi všechny možné i nemožné příznaky, s nimiž se peru jak se dá, ale nejvíc mě trápí jeho největší libůstka, se kterou se na mně skutečně vyřádil - ztráta chuti a čichu.

Před pár dny se mě kluci u oběda ptali, kdybych musela, co bych si vybrala - jestli ztrátu čichu, nebo ztrátu chuti. Bez váhání jsem odpověděla, že čichu. Jenže jsem přišla o oboje a já svou volbu musím přehodnotit, protože po právě zažité zkušenosti mi nepřijde volitelná ani jedna možnost.

Ztráta chuti je nepříjemná záležitost. Mozek vám říká, že máte chuť na řízek s bramborovým salátem a Pavlovův reflex funguje přímo ukázkově, jenže z talíře pak jíte něco, co sice vypadá božsky, ale nijak nechutná a jediný užitek, který z toho máte, je, že nemáte hlad. Po pár pokrmech rezignujete a bez radosti, která se z této činnosti vytratila, jíte jen proto, že musíte. Pro milovníky jídla je to hotová katastrofa. Má to ale i dvě pozitivní stránky. Za prvé - zhubnete, protože když máte chuť na čokoládu a víte, že se vám na jazyku místo lahodné chuti rozplyne "nic", tak si tu čokoládu prostě nedáte a znechuceně ji vrátíte zpátky do špajzu. Za druhé - ušetříte. Piju jenom vodu a kdybych byla sama a nevařila pro ostatní spolucovidbydlící, vystačila bych si se suchým chlebem k snídani a pytlíkem rejže k obědu. Chápu, že moc živin mi to nedá, ale přijde mi jako plýtvání časem i energií připravovat něco, z čeho nemám vlastně nic.

Ztráta čichu, jakkoliv se zdá zvládnutelná, taková vážně není, i když se musím přiznat, že pokud bych ji nezažila, nevěřila bych. Obzvláště v kuchyni s ní mám více potíží, než bych čekala. I když kupuji čerstvé maso, vždycky si k němu před zpracováním čichnu. Stejně tak k rozklepnutým vejcím a k oloupané cibuli, která je občas zkažená, ačkoliv tak nevypadá. Koláč v troubě začnu vždy hlídat ve chvíli, kdy začne vonět, s řízky to mám stejně. Radost z vaření se v mém případě díky absenci čichu i chuti změnila v hardcore hru, u které nemám nejmenší tušení, jak dopadne. Ale i tady se dá najít jedna pozitivní věc - hoši se nabídli, že budou očuchávat a ochutnávat místo mě. Když bude výsledek nepoživatelný, jediný člen rodiny, kterého to trápit nebude a jídlo sní bez reptání, budu já :).