Distanční výuka a škodná

6. března minulého roku byli kluci, než jim začaly jarní prázdniny, naposledy ve škole a všichni jsme se těšili na odpočinek a oddechnutí v podobě dovolené. V Čechách bylo šokujících 19 případů nakažených Covidem a nikdo v tu chvíli ještě netušil, jak moc se můžou takové obyčejné jarní prázdniny zvrhnout, že to odpočinutí od školy bude delšího rázu a to oddechnutí bude do roušek. Během jednoho týdne stihla vláda vyhlásit nouzový stav, zavřít školy, školky, obchody, hotely, restaurace a služby. Dostat se k lékaři byl nadlidský výkon a kdo nešil roušky, jako by nebyl. 

V té době se poprvé v našich životech objevila distanční výuka. Zatímco střední škola začala vyučovat online prakticky okamžitě, na škole základní na takovou událost nebyli technicky ani personálně připraveni. Od této doby, tedy za posledních třináct měsíců a kousek, byl středoškolák ve škole celých 33 dnů, z toho si šel jeden den pro vysvědčení, čtyři dny byla letní brigáda (myslím, že už nikdy nebude chtít mýt okna :)) a jeden den byl první školní den. 

Netto 27 dní!

Páťák byl ve škole o něco déle, bez vysvědčení a prvního školního dne v září 55 dnů čistého. Předpokládám, že nebudu jediná, komu přijde, že je něco špatně na tom, že kluci k dnešnímu dni z cca 215 dnů povinné školní docházky (bez víkendů, prázdnin a mimořádného volna nařízeného vládou) jich odchodili 27, potažmo 55. Přiznám se, že ačkoliv mě máloco překvapí nebo vyvede z míry, nad výsledky těchto počtů jsem zůstala nevěřícně zírat...

Distanční výuku středoškoláka od počátku kvituji (až na mírné výtky k učiteli biologie a jeho úchylce s distančními pitvami :)) s povděkem, ovšem výuka páťáka ve formě maximálně dvou hodin denně, to je jiná káva a já ji vnímám jako výsměch rodičům, kteří se doposud snažili o to, aby z jejich potomků nevyrostly lamy. Rozdíl mezi distanční výukou na základní škole a na škole střední je podobný, jako ten mezi tříkolkou bez řídítek a Harley Davidsonem. A netýká se to jen kvality distanční výuky, ale i jejího zabezpečení, takové diletantství a amatérství jsem totiž v této oblasti ještě neviděla. Kromě toho, že se mohou žáci navzájem vyhazovat při výuce z učebny, zakazovat si přístup a vypínat si mikrofony, se také mohou navzájem nabourávat do účtů svých spolužáků. A je to tak prosté! Vzhledem k tomu, že název účtu žáka je viditelný všem a heslo mají všichni bez výjimky STEJNÉ se zákazem si ho změnit, může kdokoliv vlézt ke komukoliv do učebny, komunikovat za něj, prohlížet si jeho práce, měnit je, odevzdávat nebo je vracet zpátky jako nezpracované. A co je ještě lepší, nikdo to nepozná! A to ani když jsou k účtu přihlášení uživatelé ze dvou různých přístrojů, na upozornění nebo výstrahu může oprávněný majitel účtu klidně zapomenout. Předpokládám, že žáčci na to ještě nepřišli, ale přišla jsem na to já. A ví to i paní učitelka. Zjistila jsem to naprostou náhodou, když měl Matěj odevzdat písemku, zapomněl na ni, neřekl mi o tom a když si jí chtěl vyplnit, ve virtuální učebně ji nenašel. A tak paní učitelka při hodině zavelela, že si Matěj ještě ten den musí osobně dojít během nouzového stavu do školy a napsat si jí tam. Měl hodinu na to, aby se naučil husity, a když dorazil do školy, dostal vynadáno, že je slepej, že tam ta písemka je a jako bonus mu paní učitelka místo husitů napařila celý středověk. Dostal za pět. Nejsme podrývači pedagogů a pokud se někdy vyskytl problém, většinou si za to mohl Matěj sám a od nás tak spíš, než politování, uslyšel něco o trdle makovým, nicméně do očí bijící nespravedlnost nás nenechává chladnými ani v běžném životě. Po komunikaci s blekotající paní učitelkou (ne, už nikdy nebude chtít mluvit se slušným, ale důrazným panem Procházkou), která během celé písemky vedla soukromý telefonický hovor za doprovodu vypalovaček z rádia, byla Matějovi nabídnuta oprava. Dostal za jedna, ale to je vedlejší. Když jsem totiž hledala onu nenapsanou a neodevzdanou písemku v učebně pro jistotu já, protože Matěj je... Matěj :), zjistila jsem, že tam skutečně žádná není. Vzhledem k tomu, že on si ji sám na účtu smazat nemůže (jedna z mála zákeřností, které si žáčci ještě dělat v učebně nemohou), musel v tom mít prsty někdo jiný. Dokázat to nemůžu, ale skoro bych na tu škodnou vsadila poslední Matějovy boty, kterými se ještě neprodral prst ven. A je mi z toho smutno.