O válce a o tom, jak umřel Hitler, jak byla babička za hvězdu a jak sevšichni radovali...

...aneb jak se může debata o hubnutí zvrtnout v povídání o válce a Hitlerovi.

Mám svou babičku moc ráda. Každý týden vedeme dlouhé hovory po telefonu a když čas netlačí, zajedu za ní a jen tak tam vysedáváme a krafáme. O všem a o všech, nejčastěji ale o dávné minulosti a lidech, kteří již desítky let nežijí. Jako zrovna nedávno...

Při mé poslední návštěvě jsem si všimla, že babi zase zhubla. Nic jí nevyčítám, ono to chtělo, ale takové tempo nikdo nečekal, za rok asi třináct kilo. K přemýšlení o hubnutí jí donutil pořad, kde se doporučovalo nejíst po páté hodině odpolední. A tak se milá babi ve svých sedmaosmdesáti letech rozhodla, že to zkusí. A jak vidno, daří se jí to skvěle, občas sice pravidlo poruší a k večeru si zobne kousek ovoce, ale jinak hlad nemá. Prý kdyby měla, tak se na to vykašle, protože za války se nahladověla dost.

Je to paradox, ale i když babičky rodina nouzí netrpěla, přesto její členové velmi často chodili spát s plačícími žaludky. Mohl za to přídělový systém, potravinových lístků byl daný počet a za peníze, jen tak, se jídlo koupit nedalo. Moje prababička, maminka babičky, tuhle situaci řešila tak, že jednou za čas provětrala šatníky, vybrala nejlepší kousky oblečení a šla je vyměnit za jídlo k hranicím. Pravda, ta hrst krup, které za jedny šaty dostala, byla spíše k pláči, ale v nouzi a hladu člověk pro sousto udělá cokoliv. Poslední šaty babička oplakala, maminka jí chlácholila, že po válce si koupí oblečení, kolik bude chtít. A ono houby, přídělový systém skončil až v roce 1953. A když už si babi pomyslela "Konečně!", tři roky nato, kdy měla malé miminko, jí utekl manžel a byla z ní na dvacet let samoživitelka. Pak si ale s plnou parádou dopřála všeho odpíraného. Aby skončila tak, že dnes musí dostávat příspěvek na bydlení od státu, protože by jí po zaplacení nájmu v domě, ve kterém žije už šedesát let a který před pár lety koupil asociální podnikatel, zbylo z důchodu 300 korun na jídlo a léky...

Ale zpátky od mého povzdechu. Už jsem psala, že babičky rodina nebyla nejchudší. Za jídlo se utrácet nedalo a tak se peníze rychle hromadily ve skrýši pod zásuvkou s příbory v kredenci. Částka se rychle zvětšovala, protože pracovali babičky bratři i tatínek, který k tomu navíc dostával důchod. A nakonec, podle tehdejších zákonů, musela pracovat i babička.

Hned po vychození základní školy se všichni museli hlásit na úřadu práce. Babičku to čekalo ve válečném období a tak byl úřad v péči Němců. S babičkou, která v době, kdy dostala pozvánku, dostala těžkou angínu, šla jako doprovod její maminka. Dnes bychom řekli, že to byla morální podpora, tenkrát tam šla ale za účelem "ukecat Němce za každou cenu". Nebylo to nijak těžké, odkladu dosáhla po chvíli, stačilo, že babička byla zelená od hlavy k patě a že maminka vyzdvihla jejich pracující rodinu. Prý, ať byli Němci jací chtěli, dobrých řemeslníků a manuálně zdatných lidí si vážili. A to bratři i tatínek byli. Domluvili se tedy, že jí pozvou za pár měsíců. Štěstí pro babi, že na ní na dva roky zapomněli a bylo by to tak zůstalo, kdyby jí neudala spolužačka.

Během válečného období nebylo pro dívky téměř jiného zaměstnání, než být pomocnicí v německých rodinách. Tato spolužačka, díky své konfliktní povaze, střídala rodiny jako ponožky a protože jí hrozilo, že jí pošlou na práci do Německa, při řešení své kázně na úřadu práce se začala rozčilovat, proč zrovna ona, proč se třeba nezaměří na někoho, kdo se doma roky ulejvá. A tak se přišlo na babičku, která sice dostala vynadáno, ale s pomocí maminky se z toho vylízala. Dostaly na papírku pár adres, které si měly obejít a jednu z nich si vybrat. Vesměs to byly rodiny se čtyřmi, pěti dětmi, tedy samá terna. Když už nevěděly, kudy kam, sousedka jim poradila, že od Němky Gekeschové, zvané "Gekešky", z hospody naproti, jedno děvče odchází. V té době totiž dívka, která se vdala, přestala mít povinnost pracovat a toho se samozřejmě hojně využívalo. A tak slovo dalo slovo a babička nastoupila.

Nebylo to nic závratného, pracovní doba od sedmi do šesti s hodinou na oběd, ale bylo to hned přes ulici a Gekeška měla potomka jen jednoho. A navíc prý byla hodná. Hodná fanatická nacistka. Ráno babička vyzvedla u Němky klíče od hospody a během dne dělala, co bylo třeba. Uklízela, myla nádobí a hlavně se, podle babičky slov, starala "o toho parchanta". A tak to šlo den za dnem, když se jednou stalo něco, co převrátilo všem obyvatelům v malé obci, potažmo lidem ve velké části světa, život vzhůru nohama.

Jako každé ráno šla babička ke Gekešce pro klíče. Jenže tentokrát na klepání na dveře nikdo neodpovídal a tak po chvíli čekání šla babi Němku hledat. Hledání úspěšné nebylo, vrátila se tedy zpátky do hospody a zkoušela klepat znova. Po dlouhé době uslyšela šourání za dveřmi a Gekeška konečně otevřela. Rudá, flekatá a opuchlá od pláče vzlykala "Kfjéééta, stálo se něco chrosnýcho, Chitler umšél!"

Babička cítila srdce až v krku, chtělo se jí brečet a smát, otočila se na podpatku a utíkala domů.

"Maminko, Hitler je po smrti!"

"Květuško, zbláznila jsi se? Co to povídáš!"

"Je to tak maminko, Gekeška to říkala!"

"Květuško moje milovaná, holka moje zlatá, ty jsi poslem dobrých zpráv!"

Novinu babička s maminkou roznesly rychlostí blesku po celé vesnici, překvapení to bylo pro všechny, nikdo nic nevěděl, neboť ani neměl jak se to dozvědět. Rádio mohli vlastnit a poslouchat jen Němci, Češi za něj byli posíláni do koncentračního tábora.

A tak ten den všichni plakali štěstím, protože věděli, že Hitlerova smrt znamená konec války, radovali se a objímali. Tedy, až na Němce. Ti jen plakali tiše schovaní ve svých sklepech, protože jejich domy byly ve velkém rabovány. Gekeška byla nejblíž a první na ráně, babičce dokonce ostatní rabující vrazili do ruky Němky kolo, ať si ho vezme. Babi ale nemohla. Vždyť ona na ní byla hodná...