Kdo uteče, vyhraje?

Tak, a je to tady. Náš superhypervymazelný dům je na prodej. Dobrá zpráva je, že nám, nájemníkům. Zároveň je to ale na dlouhou dobu dobrá zpráva poslední.

Představte si devítipatrový dům, který je díky stropům 3,70 vysoký asi jako dvanáctipatrový panelák. Jenže to není panelák, ve kterém bydlí padesát rodin, ale cihlák, ve kterém je deset bytových jednotek, z toho momentálně obsazených osm, plus jedny prodejní a skladové prostory. Poslední rekonstrukce proběhla v sedmdesátých letech a od té doby byly renovovány pouze stoupačky. A ano, nesmím zapomenout na luxusní moderní výtah, který je tak trochu danajským darem, neboť díky tomu, že nás je v domě tak málo a jeho provoz se rozpočítává na osobu (a my jsme čtyři), platíme za něj měsíčně, pokud připočítám roční nedoplatek, skoro sedm stovek, zálohy na teplo, vodu a odpady vychází cca 4300 měsíčně.

Kromě výše uvedeného nebylo sáhnuto na nic. Okna se rozpadají, vysoké stropy a popraskané zdi v bytě bývalí nájemníci částečně vyřešili sádrokartonem, což je na jednu stranu efektní, na tu druhou mne to ale děsí, protože když vidím v zimě plíseň v rozích a okolo oken, tedy tam, kde sádrokarton není, je mi zle při představě, co za poklady se ukrývá za ním... Dům nemá žádné zateplení, odpadává fasáda, má špatnou střechu, staré odpady, topení včetně rozvodů, elektřinu i vodovodní potrubí. Když jsme se sem stěhovali, říkal nám pan instalatér, ať si hlavně neděláme novou koupelnu, že do dvou let se to bude muset celé rozkopat, "Ty trubky, to jsou hotová katastrofa, to vám povídám!". Už je to sedm let, takže teď je to, řekla bych, těžká apokalypsa. Teplá voda si teče, ale spíše neteče, topení topí netopí, kotel máme všichni společný i pro druhý věžák. Díky řece, která je z druhé strany domu, se stávají naše sklepy, stejně, jako popelnice, častým terčem nájezdů krysích či potkaních návštěvníků a o tom, jak si u vchodu ty mršky hloubí díry a nám se tam propadává chodník, ani nemluvím.

A teď nám to chtějí prodávat - za poloviční cenu, než je tržní cena bytu. Dům je v samém centru města, tržní cena našeho třípokojáku se pohybuje okolo 1 200 000 korun, ovšem když jsem slyšela nabídku radnice lidem vybydleného paneláku na kraji města, kde se, stejně, jako u nás, na nic nesáhlo 35 let, a kde město chce v průměru po nájemnících za takového byty půl milionu, nemám z toho dobrý pocit. A aby to nebylo už vůbec jednoduché, bude se to prodávat jedině družstvu a ještě před tím se bude muset shodnout 60% nájemníků, tedy minimálně pět rodin. Do limitu bychom se těsně vešli, otázkou zůstává, jestli to má vůbec smysl. Pořád se snažím najít nějaká pozitiva, ale po třech dnech bez teplé vody ztrácím sílu a čím dál více ve mně sílí pocit "Kdo uteče, vyhraje", tak nějak v kostech cítím, že další zimu, kterou by okna stejně nejspíš nepřežila, tu už nebudeme a budeme opravdu utíkat. Jenom ještě netuším, kam.

Poradíte? Máte někdo zkušenost s takovýmto typem bydlení, případně s jeho následnou rekonstrukcí s tak malým počtem zúčastněných?

Kdy byl přesně postaven náš dům, který byl jako poslední "všoupnutý" mezi ostatní věžáky, netuším, ale podle toho, co jsem vystopovala ze starých fotografií, to muselo být mezi lety 1910 a 1912. A takhle si páni pěkně zapózovali :).

Díky výšce se domům před sto lety říkalo "Amerika v Jablonci". Dnes to je pro mě taky "Amerika". Ale trochu jinak :).