Genealogie po x-té

Není to tak dávno, co jsem tu psala, že si musím dát od genealogického pátrání pauzu, protože vidím matriční zápisy, kudy chodím a hrozí mi nucený pobyt v blázinci. Tak, moji milí, už tomu tak není, zásahem jakési vyšší moci jsem postoupila do dalšího levelu a já se můžu hrabat v matrikách jak se mi zlíbí a vůbec nic to se mnou nedělá. Tedy samozřejmě kromě toho "ejchuchů", když najdu dlouho hledaný nebo nečekaný zápis. Taky jsem získala jakýsi bonus (to asi za ten vyšší level :)), že se mi o hledání v matrikách zdá jenom občas (a ne pořád) a dokonce mne to i navádí, na kterou stránku jít a kde daný zápis najít. Malinkatý problém je v tom, že si to ráno jaksi nepamatuji a tak je mi to platné asi jako hadovi noha.

Taky jsem tu psala, že tvořím rodokmen pro maminku mého manžela, měla ho dostat začátkem března k narozeninám. Mno, nedostala, a to díky výše zmíněným indispozicím. Kromě toho jsem tvorbu nechtěla odfláknout, takové pátrání je věc nesmírně časově náročná, na části jejího rodokmenu z matčiny strany jsem strávila stovky, možná tisíc hodin. No, a mám hotovo! A i když mi občas při hledání opravdu hrabalo, nebyla nouze o legrační situace...

Třeba můj drahý, když se mě zeptal "Tak co, maminko, už jsi našla všechny mrtvolky?" To si asi žehlil tu hlášku o tom, že si stejně myslí, že si ta jména vymýšlím a patlám to tam, jak se mi zlíbí. No věřili by jste tomu? To se mu vážně nepovedlo a dostal taky parádní šťouchanec, protože si vůbec nedovede představit, co za piplačku takové hledání někdy je.

Minulý týden, když jsem byla téměř na konci pátrání, mě rozesmál můj prvorozený - podařilo se mi objevit a rozklíčovat něco, co mne posunulo rázem o nějakých 150 let dále až do roku 1624, to jsem ovšem v tu chvíli ještě nevěděla. Nicméně jsem měla z objevu takovou radost, že jsem začala celkem neelegantně a nežensky ječet jako při gólu na nějakém důležitém zápase a při mém "je to tááám" a "jóóó!" si můj syn začal točit prstem u hlavy a tiše šeptal našemu skorotříleťákovi "Matýsku, maminka se nám zbláznila!". To jsem samozřejmě nemohla nechat jen tak a začala mu trpělivě vysvětlovat, že to není rodokmen jen pro babičku, ale taky pro něj a bráchu, protože to jsou i jejich předkové a že až budou starší, třeba se dostanou na některých místech dál a doplní to, co mně chybí. Můj rozvášněný projev v něm probudil náznak slitování a tak pronesl:

"Tak mi teda řekni, co jsi tak důležitýho objevila?"

"No, představ si - mám tu Františka, který se oženil a v zápisu je, že jeho maminka byla Barbora Bartlová a tatínek Jan Pokorný. Jenže v matrice se brali jen Barbora Tichá a Jan Pokorný a děti, které se tam rodily, měly tyhle rodiče a tak jsem myslela, že to byli jiní manželé a že se dál nedostanu."

"No a dál?"

"No a já jsem přišla na to, že když byla Barbora malinká, tak jí umřel tatínek Tichý, její maminka si vzala Bartla a oni to v matrice, když se František ženil, špatně napsali."

"Hmm. Mám hlad."

Ach ty děti...:)

Občas člověka při pátrání zamrazilo, hlavně když viděl ta kvanta malých dítek, která běžně umírala, nebo když byla půlka vesnice vyhlazená, protože jí navštívila cholera. Stačilo ale málo - aby přišla jména jako pan Emil Londýn, pan Zabil, Šulín a Kokotek, případně pan Bolíbřuch a mě opravdu to břicho bolelo. Smíchy :).

No a takhle to vypadá, když se to s hledáním přežene. Vytiskla jsem si provizorní rodokmen, abych si do něj mohla psát poznámky, protože jsem se ve svých vlastních zápiscích už ztrácela, protože neustále přibývali noví předkové. A protože jsem megaloman, říkala jsem si, když mi ta matrika tak hezky nabízí ty sourozence, proč je tam nefrknout taky, že jo. Nakonec jsem s pokorou musela uznat, že pro klasický rodokmen je nejlepší sourozence vynechávat. Ono když jich měli každí druzí rodičové třeba deset, pak je z toho na papíře docela slušná pětimetrová matlanina a nevyzná se v tom snad ani čuně...:)

Nějak podobně bude vypadat rodokmen - tedy spíše půlka rodokmenu - na plakátu finálním...