O skřetí holčičce Johance a třech medvědech

Za barem II 44: O třech medvědech a ztraceném děvčátku

Zadání čtyřiačtyřicátého kola najdete na stránkách Mléčného baru :)

Povídám, povídám pohádku...

...o skřetí holčičce Johance a třech medvědech

V jednom hlubokém a tmavém lese stála chalupa, ve které žili tři plyšoví medvědi. Že plyšoví medvědi nemůžou žít v lese? Ale jděte, copak jste neviděli Příběh hraček? Viděli a že to je povídačka pro děti? No, tak v mojí pohádce to tak prostě JE a už o tom nechci slyšet ani slovo! :)

Takže, v té chalupě žili tři plyšoví medvědi a žili si tam spokojeným životem. Ptáte-li se, kde že se vzali plyšáci v hlubokém lese, pak vězte, že uprostřed něj byla ohromná skládka a jednou, když zase přijelo popelářské auto, vysypalo na ní naše tři medvědy, velkého Toníka, prostředního Lojzíka a maličkého Pepíka. Ty do popelnice vyhodila jedna lidská máma, která byla líná přišít Toníkovi oko, Lojzíkovi zašít díru v břiše, ze které se sypaly piliny a Pepíkovi opravit uši a natrhnutou tlapku. Když to ale vezmu kolem a kolem, tak to bylo to nejlepší, co naše medvědy mohlo potkat. Kdo ví, co by se jim stalo, kdyby zůstali ve spárech toho malého trapiče, který jim to udělal.

Obydlí medvědů stálo na vrcholku zeleného palouku, kam celý den svítilo sluníčko a když foukal vítr na druhou stranu, dokonce ani ta skládka moc nesmrděla. Okolo skromného domku, který si sami postavili z věcí ze smetiště, si vytvořili i malou zahrádku, kde za letních večerů posedávali, klábosili a díky těm, co je vyráběli, i bručeli. Měli totiž v břiše všitý takový strojek, který zabručel pokaždé, kdykoliv se ohnuli a narovnali. Protože to bylo to jediné, co na nich ten dětský kazounek ještě nestihl rozbít a protože medvědi nebyli líní a pořád něco kutili, na palouku to téměř neustále bručelo. Ale oni už si zvykli a tak jim to ani nepřišlo.

Jednoho dne si v podvečer medvědi uvařili kaši. A protože byla moc horká, šli se na chvíli projít ven, než kaše vystydne. Sotva zmizeli za paloukem, na jeho druhé straně se objevilo "cosi" malého a zeleného. To zelené "cosi" bylo oblečené v růžových šatech, na hlavě mělo růžovou mašli, za sebou táhlo ohromný kufr a usedavě plakalo. Byla to malá skřetí holčička Johanka. Když uviděla chalupu, zablýsklo se jí v očích, přestala fňukat a přidala do kroku. S funěním zaťukala na dveře. Nikdo neotvíral a tak vzala za kliku. Dveře byly zamčené a tak do zámku strčila svůj dlouhý skřetí nehtík, trochu tam zaštrachala, doleva, doprava a "cvak", dveře se otevřely. Zvědavě vlezla dovnitř, zavřela za sebou a šla za vůní, která ji praštila do rozpláclého nosu. Když došla do kuchyně, uviděla tři židle u stolu a na něm tři talíře plné jakési voňavé hmoty. Sedla si na první židli, chvíli se dívala na talíř a pak v mžiku jeho obsah vylila do pusy. Trochu to pálilo, ale ona horké ráda. Pak se přešoupla na další a udělala to samé. I třetí porci si vychutnala a nakonec všechny talíře do čista vylízala. Přecpaná se začala rozhlížet kolem a jak se tak rozhlíží a pohupuje se na židli, "bác!", Johanka se rozplácla o podlahu a židle pod ní se pádem rozlámala na kousky. Snažila se jí dát zase dohromady, ale když viděla, že to nepůjde, začala zase plakat. Byla moc unavená a tak začala hledat, kam by si mohla lehnout. V komůrce u kuchyně našla, co hledala, vedle sebe tam stály tři postele. Vlezla si do té na kraji, jenže ta byla moc malá a tak se pod ní propadla. Fňukající a s ohromnou nudlí u nosu si tedy vlezla do té druhé. Jenže ani ta nebyla v pořádku, píchaly jí tam piliny, které se před tím vysypaly z Lojzíka a tak se, už bez nudle, kterou nechtěně nechala na polštáři, přešoupla do té třetí. V té jí bylo dobře a tak tvrdě usnula...

Za dveřmi se mezitím ozvalo bručení, to jak se Pepík skláněl a vytahoval z pod rohožky klíč a zase se narovnával. Když chtěl ale odemknout, podivil se, že jsou dveře otevřené. Medvědům se to nepozdávalo a tak opatrně vešli dovnitř. Všichni svorně vykřikli:

"Kdo nám zblajznul naše kaše?"

A hned vzápětí Pepík dodal:

"A kdo mi rozbil mojí židličku?"

Medvědi se rozhlíželi a v tom je upoutala mokrá slzavá cestička vedoucí z kuchyně do jejich spací komůrky. Vydali se po ní a jeden po druhém zabručel:

"Kdo mi rozbil mojí postýlku?"

"Kdo mi umazal polštář tím ohavným zeleným slizem?"

"A kdo to tady tak příšerně chrápe?"

Hlukem se skřetí holčička Johanka probudila, posadila se na posteli a pořádně tak medvědy vylekala. Nejen tím, že před tím vůbec nebyla vidět, ale i tím, že teď vidět je. Něco tak divného snad ještě jejich knoflíková očka nikdy neviděla, z pod peřiny na ně vykukovala veliká zelená hlava s dlouhými černými copy. Oči té hlavy byly velké a tmavé, uši dlouhé a špičaté a celému zjevu dominovaly veliké růžové mašle na copech. Medvědi byli tak ohromení, že dokonce zapomněli, že jsou hračkami a že by si teď měli hrát na mrtvolíny. Johanka měla zase na krajíčku a začala se překotně omlouvat, že je nechtěla vylekat, připravit o večeři a rozbít nábytek, ale že měla hrozný hlad a byla moc unavená a navíc že je trochu nemotorná. Medvědům se jí zželelo, vyhnat ven jí nemohli, protože zrovna začalo lít jako z konve a tak jí vzali do kuchyně, uvařili čaj a novou kaši a vyzvali jí, ať jim o sobě něco poví. A tak milá Johanka začala vyprávět...

...že se narodila ve skřetí vesnici ve skalách daleko odsud. Jenže byla jiná, než její vrstevníci, chtěla si hrát s panenkami a měla ráda růžovou, kterou si zamilovala, když byla jednou ve městě na trhu. Byla citlivější, než ostatní a skřetí hry a mluva jí byly cizí. Nechtěla se oblékat do kožešin a nosit přívěsky z kostí, protože jí bylo zvířátek líto a nebavilo ji pravidelně migrovat z místa na místo. A protože už její "manýry" začaly lézt ostatním skřetům na nervy, jednou, když se zase celá tlupa stěhovala do nového bydliště, skřeti Johanku nevzbudili a nechali jí tam. Když se probrala, byli už dávno pryč a ona byla moc malá na to, aby je dohnala. A vlastně se jí ani nikoho dohánět nechtělo. Čapla svůj sbalený kufr a šla rovnou za nosem, až došla k medvědí chalupě...

Medvědi Johance rozuměli, měli ještě v živé paměti pocit, jaké to je, když o ně nikdo nestojí. Navrhli jí, že v chaloupce je místa dost a že u nich, když bude chtít, může zůstat. Johanka byla moc ráda a začala vybalovat ohromný kufr. K překvapení medvědů z něj ale nevytáhla oblečení, jak si mysleli, že se stane, ale šicí stroj, košík na šití a spoustu růžové látky. V úžasu zírali na Johanku, jak ze šicího košíku vytáhla knoflík, jehlu a nitě a jednomu po druhém začala zašívat jejich bolístky. Toník dostal nové oko, Lojzíkovi se zašila díra v bříšku a Pepík se dočkal opravených uší a tlapky a všichni tři ještě od Johanky dostali dárek v podobě růžového trička, která jim vyrobila.

A tak tam všichni čtyři spokojeně žili do té doby, než se mocipáni rozhodli skládku rozšířit a než se jejich domeček ocitl v ohrožení a oni o něj museli bojovat. Ale to už je zase jiná pohádka...