Můj prvňák se od školních vrat táhne jako smrad z veřejných záchodků a jeho oteklá tvář svítící červeně jako semafor mi už z dálky signalizuje, že je něco v nepořádku...
"Míšo, co se ti stalo?"
"Nic se mi nestalo."
Koukám na jeho tvářičku a ptám se znova:
"Děje se něco?"
"Ne, nic se neděje."
"Někdo ti něco udělal?"
"Ne, nikdo mi nic neudělal."
Super. Už je to zase tady a scénář je opět ten samý. Ještě chvíli se takhle budeme dohadovat a bude ze mně papiňák. Rázně posunu debatu kupředu:
"Míšane netoč!!! Vážně si myslíš, že jsem úplně slepá nebo blbá?"
"Ne, nejsi blbá." (Takže slepá asi jo... )
Začne natahovat a nakonec se dozvím, že mu v šatně dala jen tak pro zábavu pěstí spolužačka Natálie.
A když to ze sebe dostane, přestane natahovat a začne bulet tak, jako kdyby měl hlavní roli v té uřvané telenovele. A já ho utěšuju, protože on je hrozný "cíťa", který by neublížil ani mouše a který hrozně špatně snáší násilí. Utěšuju ho i přes to, že bych ho nejraději přehnula přes koleno, protože pokaždé, než něco vyklopí, z toho musí nejdříve udělat pořádné drama a mě tím neuvěřitelně vytáčí. Ale neudělám to a radši mu utírám ty krokodýlí slzy.
Vážně nevím, po kom to dítě je a proč mě takhle tahá za nos. Tímhle způsobem se projevuje už od batolecího věku pokaždé, když mi můj instinkt řekne "Hele, koukni na něj, je nějakej divnej". A já se kouknu a snažím se dostat z něj jakoukoliv informaci ohledně toho, kdo mu co udělal, co ho trápí nebo kde ho bolí, přičemž musím vyvinout stejné úsilí, jaké musela při mé maturitě vynaložit paní ředitelka, aby ze mě vymámila něco o "Obrození".
Nejhorší to s mým prvňáčkem bylo v předškolním období, kdy byl prakticky pořád nemocný a protože si pamatoval nepříjemnosti s tím spojené, musela jsem ho doslova uplácet, aby mi řekl, co mu je, neboť výhrůžky, prosby, ani srdceryvné scény na něj nezabíraly. A pokud náhodou zrovna nemocný nebyl a lebedil si ve školce, když tam se něco semlelo, musela jsem to z něj vyloženě páčit. Zvláštní je, že nikdy slovíčko "Nic" nepoužil, když něco provedl, tady pro změnu vládne věta "Maminko, když já jsem opravdu nechtěl". A já mu to žeru.
Teď, coby prvňák, už pochopil, že se mu snažím pomoci, ale svého zvyku se nezbavil, jen ubral na intenzitě a délce zapírání. I tak mě to rozčiluje, obzvlášť když vím, že se z toho "Ne, nic a nikdo" vyklube "Chce se mi blinkat", popřípadě školní mlátička Natálie.
děti takové holt sou.Možná jen nechtěl přiznat že mu ublížila holka ...kdo ví.ALe myslím že by to z něj stejně časem vypadlo.
OdpovědětVymazatNo, třeba se Míša styděl za to, že mu nabančila holka Já od malička taky zapírám nemoci a ještě jsem se toho nezbavila. Nenávidím totiž, když musím k doktorovi, takže nejprve nic neřeknu a až je to skoro na umření, začínám to řešit...
OdpovědětVymazathlavne je ze vies ako na to, isto sa mu nevravelo lahko.. ze mu robi zle dievca
OdpovědětVymazatJestli tě to uklidní, tak jsou takové všechny děti a s větou "nic se nestalo" se budeš setkávat ještě dlouhá léta.
OdpovědětVymazatJe to tak, některé děti opravdu nerady přiznávají cokoliv. Z mého syna jsem taky všechno musela páčit. Šíleně mě to vytáčelo. Ted' je mu 33 let a vytáčí mě zase. Sice s námi nebydlí, ale chodí na pravidelné návštěvy. Od dcery vím, že se bude v létě ženit, rodina jeho nastávající chystá svatební dary a my, kdyby nám to dcera neprozradila, nevíme zhola nic. Takže to v dětství nekončí.
OdpovědětVymazatNáhodou..je to silný kluk..
OdpovědětVymazat[5]: Signoroo, to musím potvrdit, že to většinou nekončí ani v dospělosti. Já mám kluky 26 + 28 a zvlášť u toho mladšího mám někdy pocit, že kromě výšky a váhy se moc nezměnil.
OdpovědětVymazatDěkuji vám všem za milé a podpůrné komentáře.
OdpovědětVymazatTo máš pravdu, to je nejdůležitější. Zdraví je u mě na prvním místě - to s těmahle třema přáníma nemá co dělat. Jinak máš milý děťátko
OdpovědětVymazat[8]: Janinko, tak se potom nediv, po kom to ten kluk má.
OdpovědětVymazat[10]: No jo, jenže já to nepoužívám v tak brutální formě. I když jedno máme společné, já taky zapírám jenom rodičům .
OdpovědětVymazatNo je to na nic tyto nicotné rozhovory, na druhou stranu jsou děti nejupřímnější i v tomhle směru - nechtějí to říci, takže to prostě neřeknou
OdpovědětVymazatTřeba mu tímto způsobem školní mlátička vyznává lásku.
OdpovědětVymazatTak školní mlátička Natálie mě jako Malé Chlupaté taky dostala.
OdpovědětVymazat[13]: Tak to mě nenapadlo...
OdpovědětVymazatJaninko, Malkiel má možná pravdu, že nic znamená průšvih. Nebo aspoň často. Tyhel dopovědi mě taky vytáčej. Myslela sjem, že přicházejí v pubertě. Aspoň co si pamatuji ze své. Ouha. Už fakt ve školce. Už jsem si zvykla, že se po příchodu do školky na nic neptám. Vytáčely mě odpovědi. Nic si nepamatuji. Nic ti neřeknu. Ale většinou je mi to líto. Ale asi bude hůř. Pak už budou jen protáhlé odpovědi: Co bylo ve škole? Niiic. A zapadne do pokoje. A mlácení se bojím. Kuba je prťavec a bránit se moc neumí.
OdpovědětVymazat[16]: Já jsem ráda, že Míša je výškově nadprůměrný, ne o moc, ale není malinký. Jinak by byl totiž asi za permanentního otloukánka, protože svými znalostmi vybočuje a to se ve škole nenosí.
OdpovědětVymazatAch jo, nejhorší je, když dítěti člověk nemůže pomoci a v tomhle případě je fakt bezmocný. Mám hrůzu z toho, co bude ve škole dělat Outěžka, kousalka a škrabalka. Nechci, aby byla oběť ale ani pachatel násilí.
OdpovědětVymazat[18]: To se poddá, vyroste z toho. Jen věřit!
OdpovědětVymazat[19]: Podle "bývalé" babičky (Bublinkovy maminky) je to moje chyba. Spustila na mne, že by se mi taky nelíbilo, kdyby někdo takhle kousal Outěžku. Koukala jsem na ní jako z maliny skulená. Sama jsem se tím trápila, hledala pomoc, radu... a ona, přesto, že je to paní učitelka ve školce, na mne spustí takový kraviny. No, jsem ráda, že se to všechno dostalo ven, protože teď mám jasno.
OdpovědětVymazat[20]: To je úžasný, jak dokáže rodina podpořit, když potřebuješ pomoc .
OdpovědětVymazat